VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Pardubické divadlo často zařazuje do repertoáru muzikály, ale jen zřídka muzikály nové a adresně vzniklé. Po více než dvaceti letech tu jeden zbrusu nový máme: DO NEBES! Je to muzikál k poctě prvního českého aviatika Ing. Jana Kašpara, který se v našem městě narodil, bydlel a také se právě nad ním poprvé vznesl do oblak. Libreto napsal režisér, choreograf a dramatik Radek Balaš a hudbu složil ONDŘEJ BROUSEK, herec a všestranný hudebník. V obou těchto profesích působí už čtvrt století, nejprve čtrnáct let v Divadle Na Fidlovačce a nyní již deset let v Divadle na Vinohradech. Je také stálým členem kapely Monkey Business a koná řadu dalších hudebních aktivit.


Ondro, čistě kvantitativně máš víc čárek za hudbu než za role v divadle. Je jasné, že kdybys byl vytížený herec a hrál několik představení týdně, tak bys tolik hudebních aktivit určitě nestíhal. Zařídil sis to tak, nebo se to tak postupně samo vytříbilo?
Ten plán práce se přirozeně tříbil životem. Byl jsem rád v divadle za herce, ale vždycky jsem myslel na hudbu. Celkem brzy jsem si pořídil rodinu a díky svému sobectví a neustálé práci jsem ji zase ztratil. Záhy jsem měl druhou, a to už se člověk musí poučit. Snažím se zvládat spoustu věcí najednou (kdo ne, že?), hudba se však dostala na první místo. Možná i proto, že komponování je práce na doma. Tedy další z domácích činností jako je luxování, sbírání exkrementů po psech a vynášení odpadků – to málo, čím k chodu domácnosti přispívám.

Abychom nevzbudili dojem, že herectví máš jen na vedlejší koleji, je třeba připomenout některé tvé velké role, třeba Caligulu, Amadea, Peera Gynta, Sancha Panzu a jiné. Shodou okolností ty jmenované postavy jsi hrál v inscenacích režiséra Martina Čičváka. Čím to?
Martin mi otevřel bránu k širokým, pro mne do té chvíle neznámým hereckým (nejen) obzorům. Režisér vás může inspirovat, navést a vymodelovat, nebo taky zmást, nepodpořit, ba přímo zničit. Proč bych měl každou reprízu přemýšlet o tom, jak to mám hrát? U Martina Čičváka to většinou víte už na generálkách. Těch možností je mnoho, mantinely mohou být velmi rozevřené, ale pokud víte PROČ vcházíte na jeviště, cítíte komfort, pohybujete se svobodně a bude to víceméně vždycky správně. Ty mantinely jsou ale zásadní! Práce režiséra je mimo jiné oplodňovat hercovu fantazii. Když někoho takového potkáte, změní se vaše vnímání světa vůbec, natož uměleckého.

Jak v tobě herec a muzikant spolupracují?
Zrovna u muzikálu se ta dvojakost docela hodí. Mohu přemýšlet více hudebně-dramaticky. Pak si lze dovolit i jistý druh hudebního klaunství, které často využíváme na koncertech s Ondřejem Brzobohatým a Janem Kučerou. U klavírů a se symfonickými tělesy zažíváme občas velkou srandu, a to na klasických koncertech často k vidění není. Možná to ani není žádoucí, ale proč si neudělat legraci z klasiků? Jsem přesvědčen, že by se smáli s námi.

Hrál jsi v edukativním televizním seriálu Dobrodružství s orchestrem. Bavilo tě to?
Ano, věděl jsem, že podobné pořady jsou potřeba. Dokonce nám pilotní díl napsal Radek Balaš, doporučil jsem jej jako vhodného scenáristu pro tuto látku. Pak to na rok a půl zhaslo, až se zničehonic ozvali z ČT Déčka, že do toho jdou. S jiným režisérem, s jiným scenáristou (Radek už dávno měl moře jiné práce) atd. Cítil jsem se zavázán, přece jen jsem byl u prvotního nápadu, a přestože natáčení nevyhledávám, rád jsem do toho šel.

Věříš, že takové televizní pořady mají aspoň u části dětí vliv na jejich tříbení zájmů?
Do dětí to musíte prát horem dolem! Jsou jak houby, musí toho nasáknout co nejvíc, než bude pozdě. Pokud je necháte volně plavat v moři sraček, vyrostou z nich řidiči hovnocucu. Dnešní hudební mainstream je povětšinou levná, odporná, páchnoucí břečka a my máme povinnost děti odkazovat na to kvalitní z historie, na tradici a poctivé řemeslo. A jak na to umět vkusně navázat, protože umění je jedna velká souvislost.

Tvůj hudební profil je velmi plastický. Monkey Business, B-Side Band, scénická, filmová i rozhlasová hudba, autorská tvorba v oblasti vážné hudby, původní muzikály, hudební aranžmá… Jak se to všechno snoubí dohromady?
Nějakou šťastnou náhodou jsem přičichl k mnoha žánrům a do většiny se upřímně zamiloval. Nebudu hodnotit rozdílné kvality mezi Countem Basiem, Vivaldim, Morriconem a Vlastou Redlem. Je to všechno dobré, ne? Všichni za jedna! Ať si kdokoliv zkusí zaranžovat bigband jako u Basieho nebo spojit práskání biče, sbor a kytaru jako Morricone. Těch osvícených talentů tu chodilo a chodí habaděj. Rád prozkoumávám hudbu jako takovou a být v dnešním světě trochu univerzální, to není na škodu.

Tvým prvním původním muzikálem byla Carmen, libreto napsal režisér Juraj Deák. Jak vás napadlo udělat muzikál na námět, který proslul operním zpracováním?
Mně tehdy bylo jednadvacet, příliš jsem do toho nekecal. Juraj předtím v Ostravě inscenoval Krvavou svatbu, představení plné flamenca, španělského temperamentu a vášně. (Ostatně, to ho nepustilo do dneška.) Já tehdy před sebou viděl jen a jen orchestr a možnost si napsat velkou partituru. I z Bizeta jsem se mnoho naučil, koupil jsem si celou partituru Carmen a ohromně mě bavila. Libreto napsala především Klára Špičková, Juraj Deák pak provedl razantní úpravy. Texty písní napsal Pavel Cmíral a mně to šlo nějak rychle. Už tenkrát jsem však cítil, že mě to netáhne k líbivým melodiím na první poslech. Říkal jsem si: Až si to poslechnu za dvacet let, budu na sebe pyšnej. Možná to byla věta rozkazovací, možná tázací. No, tak když si to dnes poslechnu… hudba celkem fajn, chtěl ses předvést, mladej. Ale o čem ty písně jsou, sakra? Myslel jsi na herce, na příběh, na situaci? Nebo zase jen na sebe?

Další muzikál už byl s Radkem Balašem. Jaká to jiskra mezi vámi přeskočila?
Jiskra proběhla v telefonním aparátu, když mi sám Radek volal, zdali bychom spolu něco neukuchtili. Prý když nakupoval, slyšel z reproduktorů nějakou krásnou hudbu. Šel se zeptat pokladní, co že to hraje. Byla to deska Crushing Bliss, kterou jsme si v roce 2004 s Romanem Holým dopřáli vedle Monkey Business. Nahrávali jsme tehdy s orchestrem a propojili jej s elektronikou a zpěvem Emy Brabcové. Možná Radka potěšilo, že to nezní jako obvyklá česká produkce, a proto mi zavolal. Nicméně jsme tenkrát měli oba pocit, že jsme se našli. Naše nadšené debaty o muzikálovém žánru byly nekonečné.

Do nebes jsi vzlétal s nadšením, nebo tě Radek přemlouval?
Původní název našeho vašeho muzikálu byl Křídla osudu. Zřejmě by to přidalo na vážnosti celého kusu, přesto jsem Radkovi navrhl tento „vzdušnější“ název. A pak covid, skvělé! Potom mi po dvou letech náhle přinese téměř kompletní scénář – já hlavu v dalších osmi pracích a přede mnou dalších devět. Na začátku února první schůzka v divadle za přítomnosti ředitele Komorní filharmonie Pardubice. Že bychom to natočili někdy na jaře. Povídám: Já ale nemám ještě ani notu… Poslední nota byla dopsána 23. 9., týden před nahráváním. Byla ale dopsána s nadšením!

Ještě mám otázku, která se nám možná nevejde do tisku, ale vede mě k ní moje zvědavost. Vedle svých dvou hlavních profesí ses také několikrát „dopustil“ režie. Jak to přišlo? Zajímá mě zejména Žena v černém v Divadle Na Fidlovačce. Už kdysi dávno mě ta hra hodně zaujala. Ale měla jsem pochybnosti o tom, zda hororový žánr má na jevišti šanci. U vás na Fidlovačce se prý diváci opravdu báli. Jak se vám to povedlo?
Inscenaci Žena v černém jsem viděl v Londýně. Velmi emotivně jsem to prožíval: horor na jevišti a lidi se bojí a někdy i vřeští hrůzou. V té době jsme právě otevírali Komorní Fidlovačku a já se drze nabídnul, že bych tuhle hru nazkoušel. Moje erudice v hororech byla celkem na úrovni a já si umanul, že můžeme být ještě strašidelnější než v Anglii. Kdepak „lekačky“, to zvládne každý. Pustit zničehonic nahlas zvuk nebo hudbu – to je příliš levná cesta. Potřeboval jsem opravdu pečlivě vybudovat atmosféru do té míry, aby se diváci ohlíželi, jestli za nimi náhodou nestojí přízrak. Prý se pak báli chodit přes nuselský park. To mi dělalo moc dobře, protože jsem chtěl tomuto žánru splatit dluh. Na divadle je to vždy buď parodie, nebo nuda. Doufám, že naše Žena v černém nebyla ani jedno.

Děkuji a přeji samé šťastné vzlety i dolety.