VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Ve volné sérii rozhovorů s herci a zaměstnanci, kteří byli oceněni u příležitosti loňských oslav 110. výročí divadla, pokračujeme jediným zaměstnancem, jenž ocenění při slavnostním večeru nepřebíral z rukou ředitele. A to z prostého důvodu, neboť je sám ředitelem, tedy lépe řečeno jeho vlastními slovy „ředitelujícím hercem“. Od té doby, co překvapený PETR DOHNAL během slavnostního večera obdržel ocenění za svoji dlouholetou práci a nesporný přínos divadlu, uplynul už rok, velmi zběsilý rok, který nejen nám v divadle přichystal mnohá už ne tak milá překvapení. A i o něm jsme si s Petrem povídali, když jsme se před Vánoci sešli, nedlouho potom, co oslavil krásné kulaté narozeniny. Ráda se s vámi teď podělím o jeho nehynoucí a neuvěřitelně nakažlivý optimismus a přidám pár fotografií a veselých historek, které se vážou k Petrovým hereckým začátkům v našem divadle.


Člověk by řekl, že po více než dvaceti letech tě v zaměstnání už jen tak něco nepřekvapí. Přesto ses jako ředitel divadla letos setkal s naprosto novou zkušeností. Jaké to je řídit divadlo v době covidu? Jak ty osobně zvládáš tuhle situaci?
Nejhorší situace je, když divadlo opustí herci. Pomalu se z něj totiž vytrácí energie, kterou herci a pochopitelně i diváci budovu naplňují. Divadlo se vyprázdní a ztrácí svůj smysl, to, k čemu bylo založeno a proč tady stojí. Když jsem se procházel chodbami divadla a nikdo kromě administrativy a zaměstnanců, kteří museli zajišťovat minimální provoz, tu nebyl, bylo mi hodně smutno. Vůbec si nedovedu představit, že by z takového divadla, jako je to naše, byla někdy stagiona. Má neuvěřitelnou tradici a ducha, který se tu sice dědí, ale musí se pořád udržovat, právě protože jeho energie může velmi rychle vyprchat. Bez lidí a herecké práce je divadlo mrtvé a zůstává v uvozovkách jenom krásnou budovou. Jak už jsem říkal, bylo tu smutno, ale když se herci začali pomalu vracet, pustili jsme se do zkoušení, divadlo ihned ožilo a teď už jen natěšeně čeká na diváky. Naším hlavním úkolem je vrátit divadlu jeho původní tvář a jeho původní poslaní a slávu. Před pandemií jsme byli na skutečném vrcholu návštěvnosti, na vrcholu ekonomické úspěšnosti i umělecké činnosti, která, pokud se nerozvíjí, nikdy není trvalá. K tomu všemu se musíme rychle vrátit a já doufám, že se nám to podaří a brzy přijde čas, kdy si zase začneme divadlo všichni užívat.

Tahle vleklá doba plná nejistot je pro všechny velmi náročná. Jak ji se zodpovědností své funkce dokážeš takzvaně ustát a nezbláznit se?
Já se vždycky snažím i složité životní situace brát jako výzvu k tomu, jak s nimi naložit a jak je využít ve svůj prospěch. Lehce se to řekne a ve skutečnosti samozřejmě není úplně jednoduché naráz otočit a všechnu negaci vnímat pozitivně. Jde o program myšlení, o to, že člověk chce. Snažím se všechny impulzy, které tahle doba přináší, využívat a dál na nich stavět. Tak například u některých lidí vidím úplně jiné schopnosti i jiné charakterové vlastnosti. Zjišťuji, že je možné dívat se na věci zcela jiným pohledem a přijímat víc různorodých názorů pro řešení situací. Ono to takhle zní hodně obecně, ale myslím si, že jde hlavně o každodenní konkrétní řešení, jak nakládat s finančními prostředky, jak s honoráři, s autorskými právy, s režiséry, kteří byli připraveni zkoušet a nemůžou, jak naložit s plánem, který se nemůže plnit a je třeba hledat řešení, jak ho plnit v budoucnu. Režisér Petr Novotný dokonce říká, že když o těch věcech mluvím, vypadám, jako by mě to snad i bavilo. Rozhodně je pravda, že mě tyhle situace spíš nakopnou – i když je pochopitelně nevyhledávám – ale nehroutím se z nich a raději hledám řešení. A protože ho hledám, jsem pořád zaměstnaný a vlastně ani nemám chvilku nějakého volného času.

Zkrátka všechno zlé je k něčemu dobré.
Přesně tak! Pravidlo, které platí vždycky a pro každého. Jen takové situace totiž člověka donutí dívat se na věci jinak a udělat změny, k nimž by se za běžných okolností nerozhoupal. V době před covidem jsme byli ve vrcholné kondici, ale vlastně i v určité stagnaci – věci se pravidelně opakovaly, byly jasně nalajnované. Rok utekl velice rychle, vše mělo svůj přesný řád a všechno letělo jedno za druhým. Každý věděl, co má dělat, moc se do toho ani nedalo zasahovat, jinak by se vše zhroutilo. A ono se to nakonec vlivem covidu zhroutilo samo. Teď je potřeba začít stavět, a když už budeme stavět, tak určitě s novým pohledem. Takhle například chystáme GRAND Festival smíchu a jeho televizní přenos s novým týmem. Přináší to spoustu pozitivních změn.

Myslím, že jsem se tě v našich rozhovorech zatím nezeptala, čím je pro tebe tvoje druhá profese, kterou v našem divadle zastáváš – co ti dává herectví?
Herectví je důvodem, proč jsem šel k divadlu, a tak to vnímám celý život. Od herectví odvíjím i vše ostatní, co v divadle dělám. Proto si stále trvám na tom, že jsem ředitelujícím hercem, a ne hrajícím ředitelem. (smích) Když jsem ve funkci ředitele, pořád je pro mě v divadle na prvním místě herec a divák, pak teprve všichni ostatní. A tím vůbec neurážím další divadelní činnosti a profese, se všemi jednám narovinu. Ti ostatní jsou jakýmsi obslužným personálem, a není v tom vůbec nic potupného, protože když pracují jako výsostní profesionálové ve svém oboru, jsou ceněni a jsou naprosto nepostradatelní pro činnost, kterou vykonáváme. Všichni také vědí, že jakmile začne některý z článků haprovat, musí pryč, protože jinak by se řetěz rozpadl a všechno by se zhroutilo. Podstatné je, co se děje na jevišti a co se děje v hledišti. To je divadlo, a tím divadlo vzniká. A proto si také myslím, že je nesmrtelné. V nejhorším totiž nakonec zůstane jen herec a divák, divadlo bude fungovat a pomaličku na sebe zase začne nabalovat všechno ostatní, co z něj opět vytvoří divadlo profesionální, na úrovni, divadlo s těmi všechny efekty, které může mít. Herectví je zkrátka základ, já si ho cením a snažím se ho neustále rozvíjet a hledat nové impulzy.


Pojďme teď trochu zavzpomínat na tvé herecké začátky v Pardubicích, a vyzkoušet tak tvoji paměť. Připravila jsem si pro tebe několik fotografií – čtenáři je najdou níže za rozhovorem – a jsem zvědavá, jestli si vzpomeneš, z jakého představení jsou a s jakými kolegy. Navrch můžeš připojit nějakou vzpomínku nebo historku, která se k inscenaci váže...

rok 1988
Životopis mého strýce, jedna z prvních inscenací, v níž jsem v Pardubicích po svém příchodu v roce 1988 hrál. Herečka, kterou objímám, je Petra Koželuhová, jak jsme si nedávno my, pamětníci ujasnili. Tuhle fotografii jsme totiž měli v soutěži na Malé scéně. Petra tady v Pardubicích byla jen velmi krátce, teď žije v zahraničí a myslím, že divadlu už se ani nevěnuje. A historka? V inscenaci jsme hráli tři Petrové – já, Petr Hübner a Petr Skála – jednu postavu, navíc trojjedinou, a pan režisér s tím měl velký problém, pořád si nás pletl a nevěděl, jak nás oslovovat. Problém se vyřešil až v generálkách, které pan režisér prakticky prospal, a my jsme nakonec inscenaci dozkoušeli sami bez jeho pozornosti.

rok 1990
Kat a blázen s Jirkou Kalužným. Jirka je můj spolužák, známe se už od fakulty a tady v divadle jsme spolu hodně partneřili. Tahle inscenace byla velkou výzvou, protože tradiční právo na role V+W měli Milan Sandhaus s Aljou Gsöllhoferem, kteří se jimi v předchozích letech proslavili. V té době byli ještě oba v kondici a pro nás nebylo jednoduché najednou přebrat jejich štafetu a hrát v podstatě jejich role. Šlo o moderní, svěží a myslím, že i zábavnou inscenaci, kterou režíroval Jirka Untermüller. Jen jsem vlastně už tehdy moc nechápal, proč jsme ji dělali, když bylo po revoluci a o všem už se i na jevišti smělo mluvit naprosto otevřeně.

rok 1991
Pension pro svobodné pány v režii Juraje Deáka jsme hráli v Husově sboru, kde mělo divadlo k dispozici komorní scénu. Na tuhle inscenaci rád vzpomínám. Herečka na fotce se jmenuje Petra Lustigová, ta odtud odešla do Prahy na volnou nohu. K Pensionu se váže taky jedna pěkná historka: Autor textu Jiří Krejčík vždy lpěl na tom, aby všechno v jakékoli inscenaci Pensionu bylo přesně podle jeho režijních poznámek. V 90. letech naštěstí přestal mít tolik času, aby dokázal pořád koukat režisérům pod ruce. Později ale na naše představení přijel a po jeho skončení nás v klubu velice chválil, že všechno bylo úplně přesné a podle jeho představ. Uplynuly zhruba tři roky a Pension začali zkoušet v Hradci Králové. Režíroval ho opět Juraj a hostovala v něm Petra Lustigová, výsledná inscenace tedy vypadala téměř totožně jako ta pardubická. Když pak zval ředitel Klicperova divadla autora na premiéru, Krejčík prohlásil, že inscenaci absolutně zakazuje, protože Deák už to jednou zkazil v Pardubicích, a že si nepřeje, aby Pension ještě kdy režíroval.

rok 1993
Návštěva staré dámy. Na téhle fotce vidím herce, kteří mezi námi už bohužel nejsou – jako Petr Hübner nebo zmíněný Milan Sandhaus… Ale třeba tady uprostřed je Michal Malátný, dlouholetý frontman skupiny Chinaski, který byl u nás v divadle chvíli v angažmá. V téhle podivuhodné a silné inscenaci v režii Jirky Seydlera excelovala Zdena Bittlová, řekl bych, že to byla její životní role. My, mladí herci jsme se tehdy chodili dívat na její dialogy s Petrem Hübnerem, abychom se něco přiučili. Vzpomínám na derniéru hry v Náchodě, kde jsme na poslední chvíli řešili záskok dvou svalovců, kteří v představení fungovali jako pomocníci dámy, nosili různé věci a podobně. Narychlo jsme je nahradili inspicientem Jindrou Kratochvílem a režisérem Jirkou Seydlerem. Pro ty, kdo si na ně nepamatují – oba pánové byli velmi štíhlí a vysocí muži, čili rozhodně žádní svalovci. Když se představení chýlilo ke konci a oni už měli téměř vše za sebou, čekal je ještě poslední úkol, odnést zemřelého Petra Hübnera v rakvi. A to se najednou ukázalo jako neřešitelný problém. Nejdřív se oba k nosítkům postavili čelem, zvedli je a pak si uvědomili, že takhle to nepůjde. Položili je a oba naráz se otočili a stáli teď k nosítkům pro změnu zády. A to už jsme ani my ostatní nemohli vydržet, z naprosto vážné scény byla rázem klauniáda.


Gratuluji, dějepisnou poznávačku jsi zvládl na výbornou! A když už jsi mluvil o těch režisérech, napadlo mě – jsi herec, ředitel a umělecký šéf – nelákalo tě někdy, aspoň jednou, trochu si „zarežírovat“?
Já mám tu výhodu, že nemám režijní vidění, nejsem ve své podstatě režisér. Jsou herci, kteří když přečtou hru, mají už před očima celou koncepci a sebe v ní, a pak třeba bojují s režisérem, protože jejich představa se od té jeho poněkud liší. Já tuhle představivost nemám, a tudíž nemám ani režijní ambice. Režie je pro mě výsostná profese. Když jsem nastupoval do funkce ředitele, na radnici mi říkali, že jestli chci, ať si občas zarežíruju, ale ať to moc nepřeháním jako bývalý ředitel. Snažil jsem se jim vysvětlit, že jsem herec a nikdy nic režírovat nebudu. Nechápali, že nejde o to, jestli můžu a chci, ale že když něco neumím, nehodlám se do toho nikdy ani pouštět.

V listopadu jsi oslavil krásně kulaté narozeniny, životní jubileum, chtělo by se říct. Udála se pro tebe tím dnem nějaká změna? A jak jsi slavil? 
Patřím k lidem, kteří taková jubilea nijak zvlášťneprožívají. Beru to jen jako číslo a cítím se pořád stejně. Naštěstí. Jsem zdravý, nebo aspoň nevím o tom, že bych byl nemocný. Ale abych to nezakřikl! Přece jen už jsem ve věku, kdy se s takovými proklamacemi musí zacházet opatrně. (smích) Cítím se dobře a mám dost síly, abych mohl dělat svoji práci, která mě baví. Takže nemám důvod ani potřebu uzavírat nějaké kapitoly a přemýšlet nad tím, jestli je teď něco jinak než před pěti, deseti nebo patnácti lety.

Však ty na nějaké bilancování ani nemáš čas…
No právě! A oslavy žádné ani být nemohly, takže jsme si se zaměstnanci všech oddělení postupně připili, poseděli, popovídali. Bylo to moc milé, bavili jsme se samozřejmě hlavně o divadle a zase jsem se přesvědčil, že všichni divadlo správně vnímají a táhnou za jeden provaz. A že to, co do divadla celá léta vkládáme, se nám zúročí nejen během těchto kritických období, ale stoprocentně ve chvíli, kdy budeme moci začít pracovat naplno.

Co bys po čerstvých loňských zkušenostech popřál divadlu a jeho divákům do nového roku?
Úplně jednoduše hodně zdraví a možnost zase si užívat divadelní činnosti tak jako dřív!