VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V divadle se traduje, že dítě je nejpřísnější divák, že nic hercům takzvaně neodpustí. Já myslím, že to tak úplně není pravda. Ano, děti jsou spontánní, umí vyjádřit nadšení potleskem, a když se nudí, pozná se to okamžitě. Ale k divadlu jsou laskavé a přejícné. Když moderuji besedy s herci a žáky či studenty, vždy mě překvapí, že se téměř nenajde dítě, které v našem divadle nebylo. Chodí k nám opakovaně a fandí nám.

Pochopitelně by se tak nedělo bez přispění škol a zejména několika osvícených a zapálených kantorů, kteří chodí do divadla se svými svěřenci. Už poněkolikáté se pedagogové se svými třídami zúčastnili soutěže a vyhráli divadelní zážitky. Pravidla nebyla nijak složitá. Když navštívili školní představení, spolu s třídou pak za celý kolektiv vyplnili anketní lístek, kde představení na základě jednoduchých kritérií zhodnotili. Všechny anketní lístky se rozdělily do tří kategorií – ZŠ I. stupeň, ZŠ II. stupeň a SŠ a gymnázia. Výsledky byly velmi zajímavé a až překvapivě pozitivní. Celkem bylo odevzdáno 177 anketních lístků, znamená to, že přibližně tolik tříd se soutěže zúčastnilo. Nejvíce soutěžil první stupeň (76 anketních lístků), pak II. stupeň (58) a za nimi následují střední školy a gymnázia (43). A o co se vlastně soutěžilo? O divadelní zážitek podle vlastního uvážení. Když na konci května Ladislav Špiner s pomocí dětí losoval třídy, které vyhrají divadelní zážitek, vybrala si ZŠ Opatovice II. stupeň návštěvu besedy s herci na Malé scéně ve dvoře, žáci I. stupně ZŠ bratranců Veverkových se rozhodli pro exkurzi v Městském divadle a studenti pardubického Gymnázia Mozartova navštívili koncert kapely BUTY na Kunětické hoře. A podle reakcí se zdá, že všichni byli spokojení.


Losování výherců soutěže za pečlivého dozoru Ladislava Špinera, foto Lenka Křičenská

Během celého školního roku probíhala i soutěž o nejlepší divadelní recenzi. Na rozdíl od předešlých let jsme jich však tentokrát obdrželi velmi málo. Chápu, že pedagogové českého jazyka či jiných předmětů, v rámci nichž by mělo smysl jít do divadla, mají spoustu jiné práce s dětmi. Na druhou stranu vím, že čím dřív se děti naučí formulovat své názory a postoje, tím lépe. A nám, divadelníkům, tato zpětná vazba rozhodně pomáhá.

Já osobně jsem se vždy moc ráda probírala recenzemi žáků a studentů, protože často to byly nesmírně zajímavé a hlavně vtipné postřehy. Ale někdy mě zaskočily až nepochopitelné postoje vůči divadlu, od kterého konzumenti čekali něco zcela jiného, třeba jim chyběla superrealistická výprava jako ve filmu. Žánr divadla je navýsost jedinečný, přesto děti očekávají zážitek srovnatelný s jiným médiem a nejsou ochotny přistoupit na náznakovou scénu, stylizaci či nadsázku v hereckých výkonech.

Z recenzí, které tentokrát referovaly o spíše nahodilých divadelních zážitcích, mě zaujaly práce prvního ročníku SŠ automobilní Holice. Úplně všichni studenti, kteří viděli BLÁZNIVÉ NŮŽKY na Malé scéně ve dvoře, byli spokojení a nadšení. Bavil je detektivní žánr, interaktivní forma vyšetřování zločinu, kdy se mohli sami diváci zapojit do hledání vraha, i herecké výkony. Nicolas Ulrich píše: „Nikdy jsem na tak zábavné hře nebyl.“ Filip Pelc nás ohodnotil takto: „Celkové hodnocení představení je slabé – 4 hvězdičky z 5.“ No, já myslím, že 4 hvězdičky jsou dost, nebo ne? Celkově děti hodnotily herce velmi dobře; je vidět, že ve škole se známkuje, protože i nám občas udělili jedničku, zejména hercům Láďovi Špinerovi a Milanu Němcovi. „Petra Janečková, která hrála postavu Barbary a zahájila celé představení, vypadala fantasticky,“ napsala Barbara Rykrová. Myslím, že Petru potěší, že si toho všimla právě dívka.

Nejkratší recenze měla šest řádků (hodnocení herců – všichni na výbornou), zato se pod ni podepsaly čtyři dívky. Jana Kamanová by na představení šla klidně znova. Student, který zůstal v anonymitě (asi omylem), viděl inscenaci už potřetí a klidně by šel počtvrté, ale nemá jistotu, že uvidí jiného vraha, pokaždé diváci odhlasovali stejného podezřelého. Aneta Pelouchová jako jediná zmínila režiséra. Petra Janečková podle ní podala excelentní výkon, Milan Němec výborně ztvárnil odporného a protivného padoucha. A nakonec ještě přidala drobnost: „Ladislav Špinar, který ve hře očividně patří do LGBTQ komunity, byl velice vtipný a dokonce si sjednával rande s jedním mladíkem z publika.“ Kateřina Macková napsala: „Představení bylo napínavé do poslední chvíle a herci své role zahráli velice přesvědčivě. Zajímalo by mě, jestli by další lidé určili vraha stejně, nebo ne. Na toto představení bych šla klidně znova. “

Letos jsem jako nejzajímavější recenzi vybrala práci patnáctileté Emy Hejzlarové, která poměrně dost přesně a výstižně formulovala, co a kdo se jí na představení HOŘÍ, MÁ PANENKO! líbí a co by eventuálně řešila jinak. Tato bezprostřednost, samozřejmost a zároveň úspornost, s jakou popisuje představení, je moc milá.


Hra Hoří, má panenko! se odehrává během plesu hasičů ve vesnickém sále. Dobrovolný sbor hasičů se usnese, že během plesu budou volit nejkrásnější účastnici plesu a ta pak odevzdá upomínkový dar jejich bývalému dlouholetému předsedovi, nechybí živá kapela ani tradiční tombola a lidová zábava může začít.
Scéna je jednoduchá, ošuntělá, se slavnostní vesnickou plesovou výzdobou. Za scénou tušíme záchody, výčep i vesnici, kde se odehrávají i části děje např. závěrečný požár chalupy.
Perfektně fungují tzv. trapné scény, rozkrádání tomboly, opilecké šarvátky i toporné taneční výstupy, znalecké hodnocení krásy přítomných dam. Z hereckých výkonů bych vyzvedla nedobrovolnou královnu krásy Martiny Sikorové, opilce Tomáše Lněničky, neúprosného výčepního Radka Žáka a jako ostříž hlídající tombolu Ludmilu Mecerodovou.
Viděla jsem i film Miloše Formana, proto mi chyběla ta zběsilá a živelná závěrečná volba královny krásy, ale to by asi na divadle nešlo udělat. Nebo šlo?
Na můj vkus byla „škaredá kamarádka“ škaredá moc, ty funny brýle jsou až trapné.
A na závěr: herci byli uvěřitelní, scéna funkční a kapela přiměřeně rozjuchaná. Za mě dobrý. Vřele doporučuju!

Ema Hejzlarová, 9. A ZŠ Štefánikova