VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

A je tu další rozhovor ze série, dalo by se říci, hereckých splněných snů. V rámci oslav své jubilejní 110. sezóny Východočeské divadlo ocenilo několik osobností, které se nesmazatelně zapsaly do jeho novodobé historie. Mezi ně nepochybně patří i žena, kterou sotva kdy zastihnete bez energie a úsměvu na tváři. Pražská rodačka, absolventka herectví na pražské DAMU, která na konci 70. let spolu s Ludmilou Mecerodovou a Zdeňkem Rumpíkem nastoupila do angažmá pardubického divadla, jemuž následně věnovala celou svou hereckou kariéru – JINDRA JANOUŠKOVÁ. S Jindrou jsme si uprostřed „koronadubna“ nepovídaly ani v šatně, ani v klubu, ani nikde jinde. Zcela neosobně a bezpečně jsme to byly nuceny zvládnout každá z „pohodlí“ své vlastní karantény, a tedy e-mailem.


Co tě přivedlo k herectví, že ses jej rozhodla studovat a následně se jím živit? Kde a kdy to všechno začalo?
Divadlo byl můj sen. Tatínek byl sólistou v Hudebním divadle v Karlíně a na Fidlovačce. Celé mé dětství jsem trávila v portále divadla. Karlínskou operetu jsem měla prolezlou od půdy až po sklep. Od pěti let jsem jezdila na dětský tábor, který pro své zaměstnance divadlo pořádalo. Maminka, vyučená kuchařka, tam velela kuchyni, taťka vedl oddíl nejstarších kluků a kolegové herci si rozebrali ostatní oddíly. Na táboře v Kožlí u řeky Sázavy bylo moc krásně, a tak není divu, že se mi divadlo a kolektiv, plný fantazie a her, zalíbil. Ve čtrnácti letech jsem začala chodit do „lidušky“ k paní Jiřině Steimarové, která učila herectví. Chodila tam se mnou Jana Boušková, Jiří Untermüller, Jana Kališová… Chtěla jsem zkusit přijímačky na konzervatoř. Bohužel k radosti mého otce mi konzervatoř nevyšla, a tak mi nezbývalo než jít dál do školy. Vybrala jsem si učební obor servírka. Udělala jsem moc dobře, protože práce „na place“ a i škola samotná mě moc bavily. Pracovala jsem v luxusních podnicích, jako byl Hotel Evropa (bývalý Šroubek) nebo restaurace Pelikán či Vikárka na Pražském hradě. Ale divadlo mě stále lákalo. Recitovala jsem na Wolkerově Prostějově i v Poděbradech, kde jsem slavila úspěchy. Po ukončení studia jsem se přihlásila na DAMU, a tam mě v roce 1975 přijali. Tak takhle to začalo a děkuji, že to ještě neskončilo.

Proč sis pro své první angažmá vybrala zrovna Pardubice?
Pardubice si vybraly mě. Ve čtvrtém ročníku jsem společně s dvěma spolužáky dostala nabídku kromě Pardubic ještě do Liberce a posléze do Kladna. Já jsem se rozjela do Pardubic a hned na nádraží jsem se ptala, kde je divadlo. Všichni, kterých jsem se zeptala, nejen že věděli, kde divadlo je, ale moc pěkně o něm mluvili. Po rozhovoru s ředitelem divadla, panem Zdeňkem Bittlem jsem už byla definitivně rozhodnutá jít do Pardubic. Hned jsem vklouzla do provozu s velkým záskokem v operetě Slovácká princeska a s dalšími menšími záskoky v inscenacích.
Do Prahy jsem samozřejmě chtěla, ale tehdy mi to nevyšlo, tak jsem se přestěhovala do Pardubic a začala další etapa mého života. A bylo to správné rozhodnutí, jsem tu šťastná. Věřím, že takové role, které jsem měla možnost si zahrát tady, by mě jinde nepotkaly.

Jaké byly tvoje herecké začátky v Pardubicích? Na co ráda vzpomínáš?
Do Pardubic jsme přišli zároveň čtyři. Všichni mladí herci, ale jen já jsem byla začátečník. Musím říct, že mi to nikdo nedal najevo. Ono to ani nejde, když zkoušíš nějakou roli, jste všichni na jedné startovní čáře a je jedno, kdo je začátečník a kdo zkušený herec. Vždy začínáš a zkušenosti ti jen pomáhají k výsledku. A pro začátečníka je prima, když má vedle sebe zkušené herce, z kterých může čerpat, a to jsem měla. Nezapomenu na laskavý humor pánů Sandhause, Dellapiny, Gsöllhofera, na ženskost paní Poledníkové, na lidskost paní Bílkové. To byla škola – s každým představením jsem nabírala zkušenosti. Samozřejmě, že to vždy nešlo tak lehce, jak o tom teď píšu. Bez trápení a pláče, že to nedokážu, se divadlo neobejde, ale nakonec to vždycky dobře dopadlo.

Tušila jsi už na začátku, že se tu natolik „zdržíš“? Neměla jsi někdy v plánu změnit angažmá?
Chtěla jsem to zkusit i jinde, ale ne na oblasti. Dostala jsem nabídku do Zlína, ale to bylo moc daleko. Nechtěla jsem přerušit kontakt s rodiči a byla jsem tady spokojená. Hostovala jsem v Realistickém divadle v Praze, ale angažmá tam nevyšlo a nechtěla jsem jít na volnou nohu. Pardubice měly pro mě velké plus v kolektivu. Cítila jsem se tu v bezpečí a měla jsem strach ze zloby a závisti, o které jsem slyšela od svých spolužáků z DAMU. A tak míjela sezóna za sezónou. Prostě to uteklo.

Kterou ze svých současných rolí hraješ nejraději a proč?
Já mám ráda všechny moje role, protože je každá jiná. Z jiného ranku. Mám ráda maminku v Debilovi, Šošanu z Mikve, bláznivou subretu z Divadelní komedie, chůvu ze Zamilovaného Shakespeara.

Říkám, hraješ, i když teď už přes měsíc nehraje u nás v divadle nikdo nic… Jak z hlediska svého povolání a také z hlediska své neposedné a činorodé povahy prožíváš současnou situaci?
Musím říct, že mě to pořádně zasáhlo. Bylo to, jako když ti někdo vezme půlku těla. Takový pocit jsem nikdy nezažila. Kdykoliv se mi něco přihodilo, byla jsem schopná se z toho dostat vlastními silami, ale s tímhle virem nic nenadělám a asi nikdo z nás. Jsem optimista, a tak věřím, že to pomine, že se z toho dostaneme. Ale divadlo mi moc chybí a bojím se, že tuto sezónu k nám do divadla hned tak někoho nepustí.

Před vyhlášením nouzového stavu a uzavřením divadel jsi s kolegy a režisérkou Jankou Ryšánek Schmiedtovou pracovala na inscenaci komedie Kena Ludwiga Sherlock v nesnázích. Jak se ti spolupracovalo s mladou režisérkou, která u nás v divadle zkoušela poprvé?
Bezvadně!!! Paní režisérka je velmi vzdělaná a temperamentní osobnost. Zkoušení probíhalo v moc příjemné atmosféře plné gumových medvídků. Abych vysvětlila: nikdo z naší party touto laskominou neopovrhuje. A tak na každou zkoušku prostě někdo z nás na střídačku pytlíček přinesl. Ochutnali jsme tak gumíče všech chutí a rozměrů, režijní připomínky se snášely snáz a my jsme tvořili a tvořili… Takže se máte na co těšit.

S autorem Kenem Ludwigem se jako herečka nesetkáváš poprvé. Na začátku 90. let jsi hrála v jeho komedii Tenor na roztrhání, později v Cyranovi v Buffalu. Je ti Ludwigův styl humoru blízký?
Obecně mám komedie moc ráda a strašně ráda si na jevišti zablbnu. Na Tenora mám úžasné vzpomínky. Partneřila jsem s Petrem Hübnerem, který hrál operního pěvce (tenora). Nebudu vysvětlovat zápletku, ale po premiéře jsem otěhotněla (s jiným Petrem!) a začala jsem se zvětšovat. Poslední představení jsem hrála asi v 6. měsíci a Petr Hübner mě tam nosil v náručí. Ještě teď vidím jeho děs v očích, když mě pokládal na postel. Sherlock je jiný druh komedie. Není to taková typická řachanda, ale divák se příjemně baví.

Čím by mohla být nová detektivní komedie lákavá pro diváky, až bude možné jim ji v divadle nabídnout?
Představení je příjemné svou atmosférou. Najednou se divák ocitne v Anglii mezi herci s jejich nadhledem a humorem, který je jim vlastní. Nechci víc prozrazovat, protože je to detektivní komedie plná překvapujících zvratů. Myslím, že se mají diváci na co těšit. A já se zase moc těším na jejich reakce, věřím, že se nebudou nudit ani minutu.