VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

S herečkou MARTINOU SIKOROVOU, představitelkou hlavní role naší nové inscenace ZŘÍT DO TMY [oidipus], jsem si povídala uprostřed generálkového týdne, tedy ve velmi intenzivní fázi herecké práce, několik dnů před premiérou. Role Christiny je velmi náročná, vyžaduje precizní přípravu a absolutní koncentraci, je skutečnou hereckou výzvou. Jsem ráda, že se nám takovou hru podařilo zařadit do repertoáru a že jsem jako součást inscenačního týmu mohla být u toho, jak Martina jako první česká herečka tuhle konkrétní výzvu zdolávala. Je to veliká radost vidět někoho takhle umělecky růst. Už proto byste si neměli naši inscenaci na Malé scéně nechat ujít!

Marťo, začnu rovnou otázkou „na tělo“: Když vyšlo obsazení naší inscenace, vím, že tě potěšilo. Jaké pocity máš teď v generálkovém týdnu?
Otázka hodně na tělo. (smích) Byla jsem u křestního listu moc potěšená, protože mi přijde, že to je hustá role. A přes spoustu radostí a pochybností v průběhu zkoušení se momentálně snažím nemít pocity vůbec žádné. (smích) Chci jen jít tím týdnem se vším, co přinese. Moc si přeju, aby právě tohle byla cesta k super inscenaci a radosti z ní.

Když to trochu zobecním – po dvaceti letech, které jsi letoškem strávila v našem divadle, je role Christiny dárkem, nebo rolí takzvaně za trest?
Moje odpověď by v průběhu zkoušení měla asi dost variant. (smích) A protože se ptáš teď, tak s velkým vědomím vší práce, co před sebou mám, prosím, ať je to role za odměnu.

Jaký byl tvůj první dojem po zhlédnutí německé inscenace v Schaubühne, kterou jsme navštívili během naší studijní cesty do Berlína před necelým rokem a půl?
Hlavně mě překvapilo, že jsem to vydržela bez potřeby čůrat! (smích) Oni totiž oidipa hráli bez přestávky, měl přes dvě hodiny a my jsme si s kolegyněmi říkaly, jak to vydržíme… No a pak jsem byla překvapená, že už byl konec. Hodně silná pro mě byla pravdivost herců, byli opravdu skvělí. A vůbec mě tehdy nenapadlo, že vedení našeho divadla nechá hru přeložit a pustí se do jejího inscenování.

Když už se vědělo, že hru v našem divadle uvedeme, myslela sis na roli Christiny?
Vím, že jsi mi zakázala odpovědi jednou větou. Nevím, nevím, co se mnou uděláš, když řeknu prostě: Jo.

Zatím asi zkusím jen pokládat trochu lepší otázky… Když sis poprvé přečetla překlad hry, asi ti stejně jako mně došlo, co všechno jsi v cizím jazyce nepochytila. Co například se ti v české verzi vyjasnilo?
Je to přesně, jak říkáš. Jazyk byl určitě bariérou, i když nad scénou běžely anglické titulky, které mi aspoň trochu pomáhaly. Ale když jsem pak hru četla, byla jsem překvapená, co všechno mi uniklo. A úplně se stydím, ale nepochopila jsem například, že Robert je Christinin bratr. (smích)

Jak ti k celkovému uchopení postavy pomohly zkoušky a výklad režiséra Adama Svozila? Jaká je podle tebe Christina?
Adam je pro mě úplné zjevení. V průběhu tří sezón pracuju potřetí s režisérem, který je mladší než já, a mně se zdá, jako bych u žádného z těch tří nebyla schopná uvidět jejich ego. Podle mě jsou extrémně pokorní a zároveň profesionální. Adam končí skoro každou naši scénu větou: Jste výborní. A i když mám někdy chuť zalézt studem pod konferenční stoleček, co máme na jevišti, vždycky mu věřím, že to myslí upřímně. A mega ráda si hned po této větě vyslechnu minimálně čtyři A4 jeho naprosto konkrétních připomínek. Takže mám pocit, že mi pomáhá všechno pochopit od prvních čtených zkoušek. S každou následující zkouškou přidává další a další postřehy a informace.
A jaká je Christina? Empatická, finančně zabezpečená, milující, cítící se milovaná, zbabělá, statečná, šťastná, na dně, pečující, nejistá, rozhodnutá, pravdivá, zatajující... jak v čem a jak kdy.

Jak se ti pracovalo s malým kolektivem týmu inscenace na Malé scéně?
Mě hrozně rozčiluje, když se říká, že malý prostor je super, protože můžeš být civilní. Ve mně to vyvolává pocit, že jsi slyšet, i když budeš šeptat. A ono s prominutím prd! Musím moc myslet na to, aby mě bylo slyšet! Tak to naštve, ne? (smích) No a k těm kolegům… nechci to s ničím porovnávat, ale minulý týden jsem si na připomínkách říkala, že mi po premiéře bude ten intenzivní každodenní kontakt s nimi chybět.

Jaká část inscenace je tvojí nejoblíbenější? Kdy se cítíš na scéně nejlépe? Nebo naopak, jakou část máš ráda za sebou?
Na tohle zatím neumím odpovědět. Jaj, odpověď jednou větou, promiň!

Ve své roli kromě množství textu zvládáš řadu úkonů, používáš mnoho rekvizit, průběžně musíš pracovat s tím, že Christina je v pokročilém stádiu těhotenství. A všechno samozřejmě musí vypadat zcela přirozeně jako v běžném životě, řadu věcí děláš jakoby mimochodem, navíc v prostředí Malé scény, kde ti divák doslova vidí do talíře, o svižném tempu celé inscenace nemluvě. Jak je tohle všechno náročné „umyslet“?
Jde o zvyk, člověk si v tom musí udělat pořádek, protože když to máš zautomatizované, vlastně ti to i pomáhá s textem, víš, co bude následovat. Ale když doneseš mističku jindy a jinam, než jsi chtěla, a jen na chvíli se zamyslíš nad tím, jestli je to v pohodě, už ztrácíš koncentraci, kterou v téhle změti textu potřebuješ mít úplně maximální.

Jak se psychicky uzdravuješ z tak emotivně náročných rolí, jako je třeba právě Christina? Máš nějaké speciální techniky? Nebo nic takového není třeba?
Upřímně řečeno nad tím teď dost přemýšlím. Zatím v tom nemám jasno, ale uvědomuju si, že to je fakt možné brát i jako hru s ohněm… Ale já to chci brát jako šanci. Jako možnost uvolnit emoce, které jinak běžně spíš zavíráme v sobě, i když pro ně máme úplně jiné důvody než Christina. A mám velké přání, aby tenhle očistný proces proběhl i u diváků. Snad je to možné, uvidíme.

Ano, počkáme a uvidíme – moje oblíbená replika ze hry. Ještě se zeptám, vyžadovala tahle role nějakou speciální přípravu?
Myslím, že se textu věnuju víc než obvykle, ale to je asi přirozené, když je ho tak hodně. Hnusně je ti, když to potom na zkoušce tak nevypadá, protože motáš páté přes deváté. Nic speciálního jsem nedělala. V určitém období jsem chodila na konstelace, kde jsem viděla lidi v hodně vyhraněných emocích, některé jsem si také sama prožila. Takže asi i odtud čerpám, to je možná speciální příprava.

Na repertoáru ti nyní přibývá devátá inscenace, z toho u jedné se chystá derniéra, zbyde ti tedy osm rolí, které nosíš v hlavě. Jak udržuješ svou paměť v kondici?
Nemám žádné speciální triky. Prostě si texty opakuju. S velikostí role samozřejmě souvisí i čas, který na zopakování potřebuju.

Vím, že ráda jezdíš i do jiných divadel na představení, často na muzikály. Kdyby sis mohla zahrát na dramaturgyni, jaký titul bys u nás ráda uvedla? A pak si v něm jako herečka s chutí zahrála?
Nevím. Napadá mě muzikál Papežka anebo Funny Girl, ale nevím, jestli takovým rolím ještě odpovídám věkem. (smích) A možná taky Hello, Dolly! Co já vím?

Martino, díky za rozhovor i za zajímavé tipy, ale to víš, my dramaturgové nesmíme ani naznačovat. Takže prostě počkáme a uvidíme…!