VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Derniéra „Virginie" s nominací na Thálii
Na středu 15. března jsme naplánovali derniéru slavné hry amerického dramatika Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové? Premiéra se uskutečnila 11. dubna 2015 v komorním prostoru Malé scéně ve dvoře a za dva roky uvádění nejen na domácí scéně, ale i na zájezdech a festivalech po celé republice inscenace dosáhla na celkový počet 34 repríz. Dramatickou sondu do manželských vztahů nastudoval režisér Petr Novotný. Vedle Jiřího Kalužného, Josefa Pejchala a Jany Ondruškové v ní zazářila také Jindra Janoušková, která byla za roli Marthy navržena do užší nominace na Cenu Thálie 2015!
Jindra se před derniérou přiznala, že jí role bude velmi chybět: „Je to, jako když vám berou dítě od prsu! Bohužel nevím, jestli mě ještě něco takového potká. Rolí pro herečky v mém věku je málo, proto jsem šťastná, že jsem na ní mohla pracovat. Ani mi nevadí, že jsem nakonec šanci na Thálii neproměnila, už samotná nominace potěšila, i když mě trochu vyděsila. Roli Marthy jsem měla moc ráda, přestože byla těžká, komplikovaná a vyčerpávající. Myslím si, že to byl pro diváky zážitek. Dokonce mě zastavovali na ulici a říkali, jak je představení zasáhlo. Užili jsme si prostě svou slávu.“
„Inscenace diváky zavádí do malého univerzitního městečka na večírek dvou manželských párů, na němž se s přibývající nocí a vypitým alkoholem postupně ztrácejí zábrany, vynořují se zapomenuté vzpomínky, dochází k urážkám, ponižování a niterným zpovědím. To vše je ale okořeněno humorem, i když cynickým a černým,“ říká dramaturgyně Jana Uherová.
Psychologické drama Kdo se bojí Virginie Woolfové? si okamžitě po svém vzniku roku 1962 získalo popularitu a následně i ocenění Tony Award. Pro svou kontroverznost ale nebylo přijato do nominace na Pulitzerovu cenu, což pobouřilo dva porotce, kteří na protest proti tomuto rozhodnutí rezignovali na své funkce.
„Albeeho text nejvíce proslavil stejnojmenný film Mika Nicholse z roku 1966 s Elizabeth Taylorovou a Richardem Burtonem, který byl považován za skvostné zpracování šokující divadelní hry a získal pět Oscarů. Tehdejší puritánské Američany film pohoršil otevřenými diskusemi o sexu a do té doby nepoužitými výrazy z oblasti erotiky. Pochopitelně že to, co šokovalo diváky před téměř půlstoletím, je v současném filmu i divadle běžnou realitou. Slovník už nikoho nepřekvapí. Přesto má hra v sobě i dnes velkou naléhavost a nic neztrácí na své aktuálnosti. Hluboký ponor do nitra postav je velmi současný a pichlavé, ironické dialogy s cynickým nadhledem pořád překvapivé,“ dodává Jana Uherová.
Jindra se před derniérou přiznala, že jí role bude velmi chybět: „Je to, jako když vám berou dítě od prsu! Bohužel nevím, jestli mě ještě něco takového potká. Rolí pro herečky v mém věku je málo, proto jsem šťastná, že jsem na ní mohla pracovat. Ani mi nevadí, že jsem nakonec šanci na Thálii neproměnila, už samotná nominace potěšila, i když mě trochu vyděsila. Roli Marthy jsem měla moc ráda, přestože byla těžká, komplikovaná a vyčerpávající. Myslím si, že to byl pro diváky zážitek. Dokonce mě zastavovali na ulici a říkali, jak je představení zasáhlo. Užili jsme si prostě svou slávu.“
„Inscenace diváky zavádí do malého univerzitního městečka na večírek dvou manželských párů, na němž se s přibývající nocí a vypitým alkoholem postupně ztrácejí zábrany, vynořují se zapomenuté vzpomínky, dochází k urážkám, ponižování a niterným zpovědím. To vše je ale okořeněno humorem, i když cynickým a černým,“ říká dramaturgyně Jana Uherová.
Psychologické drama Kdo se bojí Virginie Woolfové? si okamžitě po svém vzniku roku 1962 získalo popularitu a následně i ocenění Tony Award. Pro svou kontroverznost ale nebylo přijato do nominace na Pulitzerovu cenu, což pobouřilo dva porotce, kteří na protest proti tomuto rozhodnutí rezignovali na své funkce.
„Albeeho text nejvíce proslavil stejnojmenný film Mika Nicholse z roku 1966 s Elizabeth Taylorovou a Richardem Burtonem, který byl považován za skvostné zpracování šokující divadelní hry a získal pět Oscarů. Tehdejší puritánské Američany film pohoršil otevřenými diskusemi o sexu a do té doby nepoužitými výrazy z oblasti erotiky. Pochopitelně že to, co šokovalo diváky před téměř půlstoletím, je v současném filmu i divadle běžnou realitou. Slovník už nikoho nepřekvapí. Přesto má hra v sobě i dnes velkou naléhavost a nic neztrácí na své aktuálnosti. Hluboký ponor do nitra postav je velmi současný a pichlavé, ironické dialogy s cynickým nadhledem pořád překvapivé,“ dodává Jana Uherová.
Radek Smetana
