VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Deník puberťáka aneb Robert Bellan o dospívání
Normální debil
aneb Debil a já
aneb Já, Debil
Ano, Shakespeare byl bezesporu dramatický velikán, bard všech bardů, od jehož úmrtí letos uplynulo 400 let. Ovšem na to, jak vznikl Othello nebo jakékoli jiné jeho (byť vrcholné) dramatické dílo, se jej už logicky nezeptáme. Od narození ROBERTA BELLANA letos uplynulo mnohem méně let (přesněji 8x méně), ale jelikož si k nám svou retrokomedii Normální debil přijel sám zrežírovat, zeptat se, na „cokoli chcete“, bylo to nejmenší. Rozhodla jsem se tedy usnadnit život dalším generacím badatelů a divadelních teoretiků a požádala Roberta, aby nám/vám sdělil podrobnosti o genezi svého (zatím vrcholného) dramatického díla s autobiografickými prvky, jež měli někteří z vás možnost vidět už loni v květnu jako scénické čtení z cyklu INprojekty.
Na prvotní impuls, proč jsem začal sepisovat vzpomínky na své dětství, už si nepamatuji, ale pravděpodobně to jednoduše souviselo s chutí zaznamenat originalitu situací, které mě v dětství potkaly. A také se zřejmě pokusit jakousi „psací autoterapií“ vyrovnat s následky tradiční rodičovské a školní výchovy obvyklé pro sedmdesátá léta dvacátého století.
Příhody z dětství jsem psal ve volných chvílích jen tak do šuplíku a už při psaní této „šuplíkové“ literatury mne napadalo, že většina situací by mohla fungovat i na jevišti. Definitivní rozhodnutí napsat divadelní hru pak přišlo po vydání knihy při sérii autorských čtení, kdy diváci napříč republikou reagovali na vybrané „akčnější“ kapitoly pro mne až překvapivě hlasitým smíchem. I tak se ale hra od své knižní předlohy poměrně hodně liší. Je více orientovaná na dobu, ve které se děj odehrává. Divák „pamětník“ si znovu užije dobové písničky, vysílání Československé televize i módu sedmdesátých let. Navíc se v inscenaci objeví odborný pohled na psychický vývoj hlavní postavy – pubescenta Norberta Intribuse.
Mladý člověk v období mezi dvanáctým a patnáctým rokem je extrémně citlivý, „nasává“ informace, zkušenosti, rodičovská výchova má na něj velký vliv. Odborné hledisko mě zajímá z toho důvodu (a myslím, že by mohlo i diváky), že následky rodičovské výchovy si s sebou neseme celý život a určité vzorce chování přenášíme znovu na své děti.
V socialistickém Československu často platilo, že rodič je pro své potomky neotřesitelnou autoritou, dítě není rovnocenným partnerem, ale jakýmsi nevyvinutým tvorem, kterého je třeba bez ohledu na jeho osobnost otesat a zformovat tak, aby z něho vyrostl očekávatelně sociálně zařaditelný a přizpůsobivý člověk. Hra by tak měla krom jiného ukázat zábavnou formou, jaký byl obvyklý stereotyp rodičovské výchovy v sedmdesátých letech minulého století. Otázkou je, nakolik se tento pohled změnil v dnešní době a co je typické pro současné způsoby výchovy dětí. Jestli například v současnosti oblíbený liberální přístup není kontraproduktivní v tom smyslu, že mnozí rodiče výchovou bez mantinelů vychovávají z dětí drzé „spratky“. To mi připomnělo básničku Jiřího Žáčka s názvem Zeměpisný omyl:
Na levém břehu řeky Svratky
slyšel jsem křičet spratky.
Zařval jsem na ně: Mordyjé,
ticho! Nebo vás hodím do Dyje!
(Nevím přesně, jak to souvisí s tématem, ale básnička je to hezká. Navíc jediná, kterou si z dětství pamatuji.)
Rodiče se mnou po přečtení knihy moc nekomunikovali, dost se jich dotklo, jak jsem je údajně nelichotivě vykreslil. Knížku dostali k Vánocům, pod stromeček. Po svátcích obvykle matka volá, jaké krásné dárky, že to dostali, ale tentokrát nezavolala vůbec. Trvalo to čtrnáct dní, kdy už jsem nevydržel a zavolal já. Hned jsem si vyslechl výtky v duchu: „Jaké háčkované dečky na nábytku? Já mám vkus!“ Zatímco otec pořvával z obyváku: „Aký krajský prebor? Ja som hral prvů ligu za Košice!“ Zkrátka byli hluboce uraženi. Ale časem, po několika objasňujících debatách a hlavně potom, co zjistili, že na ně okolí nenahlíží hůř, ba spíš naopak, pochopili, co jsem se jim snažil vysvětlit od začátku: že jsou pro postavy z knihy jen částečnou inspirací, ovlivněnou literární licencí a že je nikdo za to, jak vypadají jejich postavy v knize, odsuzovat nebude. V současné době se z nich stali, řekl bych, velcí fandové. Otec hrdě nechává podepisovat knížky s věnováním pro známé. Dokonce umí některé věty své literární postavy nazpaměť a na požádání je v hospodě kamarádům předvádí za frťana. Například „k…a, p…a, k…t!“ mu jde skvěle!
aneb Debil a já
aneb Já, Debil
Ano, Shakespeare byl bezesporu dramatický velikán, bard všech bardů, od jehož úmrtí letos uplynulo 400 let. Ovšem na to, jak vznikl Othello nebo jakékoli jiné jeho (byť vrcholné) dramatické dílo, se jej už logicky nezeptáme. Od narození ROBERTA BELLANA letos uplynulo mnohem méně let (přesněji 8x méně), ale jelikož si k nám svou retrokomedii Normální debil přijel sám zrežírovat, zeptat se, na „cokoli chcete“, bylo to nejmenší. Rozhodla jsem se tedy usnadnit život dalším generacím badatelů a divadelních teoretiků a požádala Roberta, aby nám/vám sdělil podrobnosti o genezi svého (zatím vrcholného) dramatického díla s autobiografickými prvky, jež měli někteří z vás možnost vidět už loni v květnu jako scénické čtení z cyklu INprojekty.
Anna Hlaváčková
Na prvotní impuls, proč jsem začal sepisovat vzpomínky na své dětství, už si nepamatuji, ale pravděpodobně to jednoduše souviselo s chutí zaznamenat originalitu situací, které mě v dětství potkaly. A také se zřejmě pokusit jakousi „psací autoterapií“ vyrovnat s následky tradiční rodičovské a školní výchovy obvyklé pro sedmdesátá léta dvacátého století.
Příhody z dětství jsem psal ve volných chvílích jen tak do šuplíku a už při psaní této „šuplíkové“ literatury mne napadalo, že většina situací by mohla fungovat i na jevišti. Definitivní rozhodnutí napsat divadelní hru pak přišlo po vydání knihy při sérii autorských čtení, kdy diváci napříč republikou reagovali na vybrané „akčnější“ kapitoly pro mne až překvapivě hlasitým smíchem. I tak se ale hra od své knižní předlohy poměrně hodně liší. Je více orientovaná na dobu, ve které se děj odehrává. Divák „pamětník“ si znovu užije dobové písničky, vysílání Československé televize i módu sedmdesátých let. Navíc se v inscenaci objeví odborný pohled na psychický vývoj hlavní postavy – pubescenta Norberta Intribuse.
Mladý člověk v období mezi dvanáctým a patnáctým rokem je extrémně citlivý, „nasává“ informace, zkušenosti, rodičovská výchova má na něj velký vliv. Odborné hledisko mě zajímá z toho důvodu (a myslím, že by mohlo i diváky), že následky rodičovské výchovy si s sebou neseme celý život a určité vzorce chování přenášíme znovu na své děti.
V socialistickém Československu často platilo, že rodič je pro své potomky neotřesitelnou autoritou, dítě není rovnocenným partnerem, ale jakýmsi nevyvinutým tvorem, kterého je třeba bez ohledu na jeho osobnost otesat a zformovat tak, aby z něho vyrostl očekávatelně sociálně zařaditelný a přizpůsobivý člověk. Hra by tak měla krom jiného ukázat zábavnou formou, jaký byl obvyklý stereotyp rodičovské výchovy v sedmdesátých letech minulého století. Otázkou je, nakolik se tento pohled změnil v dnešní době a co je typické pro současné způsoby výchovy dětí. Jestli například v současnosti oblíbený liberální přístup není kontraproduktivní v tom smyslu, že mnozí rodiče výchovou bez mantinelů vychovávají z dětí drzé „spratky“. To mi připomnělo básničku Jiřího Žáčka s názvem Zeměpisný omyl:
Na levém břehu řeky Svratky
slyšel jsem křičet spratky.
Zařval jsem na ně: Mordyjé,
ticho! Nebo vás hodím do Dyje!
(Nevím přesně, jak to souvisí s tématem, ale básnička je to hezká. Navíc jediná, kterou si z dětství pamatuji.)
Rodiče se mnou po přečtení knihy moc nekomunikovali, dost se jich dotklo, jak jsem je údajně nelichotivě vykreslil. Knížku dostali k Vánocům, pod stromeček. Po svátcích obvykle matka volá, jaké krásné dárky, že to dostali, ale tentokrát nezavolala vůbec. Trvalo to čtrnáct dní, kdy už jsem nevydržel a zavolal já. Hned jsem si vyslechl výtky v duchu: „Jaké háčkované dečky na nábytku? Já mám vkus!“ Zatímco otec pořvával z obyváku: „Aký krajský prebor? Ja som hral prvů ligu za Košice!“ Zkrátka byli hluboce uraženi. Ale časem, po několika objasňujících debatách a hlavně potom, co zjistili, že na ně okolí nenahlíží hůř, ba spíš naopak, pochopili, co jsem se jim snažil vysvětlit od začátku: že jsou pro postavy z knihy jen částečnou inspirací, ovlivněnou literární licencí a že je nikdo za to, jak vypadají jejich postavy v knize, odsuzovat nebude. V současné době se z nich stali, řekl bych, velcí fandové. Otec hrdě nechává podepisovat knížky s věnováním pro známé. Dokonce umí některé věty své literární postavy nazpaměť a na požádání je v hospodě kamarádům předvádí za frťana. Například „k…a, p…a, k…t!“ mu jde skvěle!
Robert Bellan
