VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Commedii finitu čeká derniéra
Ačkoliv všichni herci a inscenátoři víme, že život inscenací je konečný, že po premiéře jednoho dne neodvratně přijde derniéra, přesto jsme pokaždé touto skutečností tak trochu zaskočeni. Jak říká jedna postava hry COMMEDIA FINITA: „Tak už je tý komedii konec!“ A v tomto případě je konec právě zmíněné Commedie finity.
Hra současné české autorky Viktorie Hradské v režii Petra Novotného měla premiéru 7. října 2017 na Malé scéně ve dvoře a dala prostor čtyřem herečkám – Dagmar Novotné, Jindře Janouškové, Janě Ondruškové a Štěpánce Fingerhutové.
Titul má jistou formální zvláštnost – text neobsahuje dialogy, postavy se na jevišti nepotkávají, jsou samy se sebou a svou posedlostí. Další, pátou postavou, které říkáme postava za scénou (když se o nějaké postavě mluví nebo když ovlivňuje jednání dramatických postav, ale ona sama se na jevišti nikdy nevyskytne – pozn. red.), je slavná česká operní diva Ema Destinnová. Ve dvaceti či třicetiminutových monolozích vyjadřují aktérky svůj postoj ke zpěvačce, k národu, ale i k sobě samotné. Možná víc než o Emě se dozvídáme jejich tajemství, bolesti a smutky. Tato forma byla samozřejmě velkou výzvou pro herečky. Zeptala jsem se jich, jestli by po této zkušenosti chtěly dělat monodrama, protože takovou malou generálku na tento druh divadla si už zažily…
„Ne! Nikdy!“ vyhrkla Štěpánka, nejmladší herečka z dámského kvarteta. „Ale byla to skvělá zkušenost. Dost jsem se díky tomu osmělila na jevišti. Taky děkuji inscenaci za to, že mě naučila samostatnosti a zodpovědnosti. Za ten rok jsme poznaly rozličné diváky, kteří pro nás nebyli jenom obrysy ve tmě. Jednou nás poslouchali víc, jednou míň. Někdy se smáli. Někdy odpovídali. Děkuji za to.“
Jindra řekla: „Po této zkušenosti si dovedu představit, že bych dělala monodrama. Potřebovala bych k tomu samozřejmě mnohem více času, protože jsem už starší paní. (smích) Ale dovedu si to představit…“
Dáša k tomu dodala: „Po tomto zkoušení vím, že monodramaty bych se živit nechtěla. (smích) Jsou to strašné nervy a stres. A ta samota. Ale i přes všechny tyto útrapy jsem Commedii měla moc ráda. Ono totiž není na škodu vyzkoušet si stát na jevišti sama. Je to velká zodpovědnost. Když jsem se ale zkoncentrovala a uvolnila, byla jsem svobodná. Takže je vlastně dobře znát své možnosti.“
Jana připustila, že: „…monodrama bych si nakonec klidně zkusila, jen nevím, jestli by mi to za ty nervy stálo. (smích) Zkoušení patřilo k mým nejzábavnějším. Měla jsem režiséra jenom sama pro sebe. Vlastně mi při reprízách v hledišti chyběl, ale nahradili ho diváci. Pokaždé bylo představení jiné právě díky nim, z nich jsme vycházely, jim jsme monology adresovaly a jejich nálada určovala i náladu představení.“
Vážení diváci, jestliže se budete chtít stát tím výjimečným publikem, kterému budou naše čtyři herečky naposledy adresovat svoje monology, přijďte 16. října na Malou scénu ve dvoře.
Hra současné české autorky Viktorie Hradské v režii Petra Novotného měla premiéru 7. října 2017 na Malé scéně ve dvoře a dala prostor čtyřem herečkám – Dagmar Novotné, Jindře Janouškové, Janě Ondruškové a Štěpánce Fingerhutové.
Titul má jistou formální zvláštnost – text neobsahuje dialogy, postavy se na jevišti nepotkávají, jsou samy se sebou a svou posedlostí. Další, pátou postavou, které říkáme postava za scénou (když se o nějaké postavě mluví nebo když ovlivňuje jednání dramatických postav, ale ona sama se na jevišti nikdy nevyskytne – pozn. red.), je slavná česká operní diva Ema Destinnová. Ve dvaceti či třicetiminutových monolozích vyjadřují aktérky svůj postoj ke zpěvačce, k národu, ale i k sobě samotné. Možná víc než o Emě se dozvídáme jejich tajemství, bolesti a smutky. Tato forma byla samozřejmě velkou výzvou pro herečky. Zeptala jsem se jich, jestli by po této zkušenosti chtěly dělat monodrama, protože takovou malou generálku na tento druh divadla si už zažily…
„Ne! Nikdy!“ vyhrkla Štěpánka, nejmladší herečka z dámského kvarteta. „Ale byla to skvělá zkušenost. Dost jsem se díky tomu osmělila na jevišti. Taky děkuji inscenaci za to, že mě naučila samostatnosti a zodpovědnosti. Za ten rok jsme poznaly rozličné diváky, kteří pro nás nebyli jenom obrysy ve tmě. Jednou nás poslouchali víc, jednou míň. Někdy se smáli. Někdy odpovídali. Děkuji za to.“
Jindra řekla: „Po této zkušenosti si dovedu představit, že bych dělala monodrama. Potřebovala bych k tomu samozřejmě mnohem více času, protože jsem už starší paní. (smích) Ale dovedu si to představit…“
Dáša k tomu dodala: „Po tomto zkoušení vím, že monodramaty bych se živit nechtěla. (smích) Jsou to strašné nervy a stres. A ta samota. Ale i přes všechny tyto útrapy jsem Commedii měla moc ráda. Ono totiž není na škodu vyzkoušet si stát na jevišti sama. Je to velká zodpovědnost. Když jsem se ale zkoncentrovala a uvolnila, byla jsem svobodná. Takže je vlastně dobře znát své možnosti.“
Jana připustila, že: „…monodrama bych si nakonec klidně zkusila, jen nevím, jestli by mi to za ty nervy stálo. (smích) Zkoušení patřilo k mým nejzábavnějším. Měla jsem režiséra jenom sama pro sebe. Vlastně mi při reprízách v hledišti chyběl, ale nahradili ho diváci. Pokaždé bylo představení jiné právě díky nim, z nich jsme vycházely, jim jsme monology adresovaly a jejich nálada určovala i náladu představení.“
Vážení diváci, jestliže se budete chtít stát tím výjimečným publikem, kterému budou naše čtyři herečky naposledy adresovat svoje monology, přijďte 16. října na Malou scénu ve dvoře.
Jana Uherová
