VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Co přinese 25. ročník GRAND Festivalu smíchu?
Do zahájení jubilejního 25. ročníku GRAND Festivalu smíchu zbývá už jen pár dnů. Zdá se mi až neuvěřitelné, že festival je tu s námi už celé čtvrt století. A nemůžu se ubránit vzpomínkám. Několik z nás – ředitel divadla Petr Dohnal, provozně-ekonomický náměstek Bohumil Kos i PR manažer Radek Smetana – stálo u samého zrodu festivalu. Jsme pamětníci, kteří si pamatují opatrné začátky, kdy jsme nezvali pražská divadla, protože jsme se tak trochu báli konkurence, a pohybovali jsme se ve výběru komedií jen na regionální úrovni. Ale nemyslím to pejorativně. Když jsme pak ve čtvrtém ročníku přizvali divadla z Prahy, Brna a Ostravy, nestalo se, že by vytěsnila soubory z Liberce, Uherského Hradiště, Plzně či Zlína. Znovu jsme si ověřili, že dobrá komedie může vzniknout kdekoliv a že to naši diváci dokážou ocenit. A další roky to jenom potvrzovaly. Byli jsme u začátku mnoha velkých talentů, ať už hereckých, či režisérských, a věřte nebo ne, bylo to poznat už i ze studentských inscenací. Byli jsme u toho, když se některé soubory formovaly, jiná seskupení se rozpadala, měnili se umělečtí šéfové i ředitelé divadel. Všem, kdo tento festival léta připravujeme, přinesl mnoho krásných zážitků i zkušeností. A věřím, že nejen nám, ale i divákům.
Za pětadvacet let jsem projezdila křížem krážem celou republiku. Myslím, že se nedá ani spočítat, kolik je to kilometrů, kolik hodin strávených v autě či ve vlaku. Kolik hodin jsem se smála a kolikrát jsem odcházela z divadla spokojená. Ale někdy i zklamaná, to nepopírám. Někdy jsem od inscenace čekala víc, jindy jsem věděla, že komedii, o kterou stojím, nemůžeme z různých technických důvodů odehrát v našem divadle. Každý rok jsem viděla přibližně 40–50 komedií, poslední roky se to číslo zmenšovalo. To proto, že některá divadla se nám z hledáčku zájmu vytratila. Důvodem nebyla kvalita produkcí, tyto soubory se nějak vyprofilovaly a komedie z jejich dramaturgických plánů vymizely. Dál ale sleduji, co inscenují, a doufám, že časem se ke komediálnímu žánru vrátí.
Za těch mnoho let jsem v divadlech zažila spoustu obratů k lepšímu, horšímu, rozkolísané situace díky náhlým změnám ve vedení několika kulturních institucí. Ale co naplat, diváci se chtějí bavit a ke komediím se všechna divadla vracejí. Můžou to být i takové, na které náš divák není zvyklý. Poslední roky se takové inscenace objevují i na našem GRAND Festivalu smíchu – jsme ale rádi, že publikum má možnost vidět komediální žánr v celé jeho šíři, i přestože jsou některé hry především pro odvážné diváky.
Letos jsem nejezdila tolik co jiné roky, stávalo se totiž pravidlem, že tituly, o které jsem měla zájem, se hrály ve stejný den. Jindy se zase stalo, že jsem ráno viděla veřejnou generálku a večer o dvě stě kilometrů dál jinou věc. A někdy mi nezbývalo než se podívat na záznam inscenace. Není to ideální volba, ale jestli je komedie dobrá či špatná, se poznat dá. Když je záznam pořízený z premiéry nebo nějaké reprízy, můžu sledovat i reakce diváků. Nešikovné je, když se natočí poslední neveřejná generálka. To se občas zasměje jen režisér, a možná už jen ze zoufalství, protože ví, že herci už nutně potřebují divácký smích, aby si ověřili, že hra funguje. Ale jak říkám, když je komedie dobrá, nepustí vás od počítače. Moje kolegyně občas hlásí: „Moc mě to nezaujalo, uvařila jsem u toho oběd a poskládala prádlo.“ Tak to je pak zlé…
Úroveň každého ročníku festivalu stojí a padá s výběrem soutěžních komedií. A ten je vždy závislý na nabídce divadel. Mám ráda, když přivezeme neznámý nebo málo inscenovaný titul, který u nás ještě nebyl. Často to jsou vysloveně novinky, které měly před nedávnem premiéru například v Londýně. Ale ještě častěji se nám tituly opakují. Hra Jasminy Reza Obraz byla na našem festivalu čtyřikrát, jednou dokonce ze Slovenska s Milanem Lasicou, Mariánem Labudou a Milanem Kňažkem. Jsem ráda, že jsem u toho mohla být. Britská hra Můj romantický příběh se v republice inscenovala desetkrát, z toho u nás byly tři verze. Nejúspěšnější byla ta, kterou režíroval Daniel Špinar v ostravském Divadle Petra Bezruče. A slavné světové veselohry jako například Brouk v hlavě, Slaměný klobouk, Jak je důležité míti Filipa či Charleyova teta se budou inscenovat snad donekonečna. Je důležité najít k nim nějaký klíč, přesvědčit diváka, že i po sto či více letech je ta hra dobrá, dokonce možná i současná a rezonuje u publika. V takových případech se vždy snažím, aby ta další inscenace stejného titulu byla lepší než předchozí. Letos se nám to podle mě podařilo s olomouckou klasickou fraškou Brouk v hlavě. Na festivalu jsme s tímto titulem soutěžili my s inscenací pod vedením Lídy Engelové i Divadlo A. Dvořáka Příbram, kde hru nastudoval Milan Schejbal. Janka Ryšánek Schmiedtová ji v Olomouci inscenovala jako velmi kultivovanou zábavu. Přispěla k tomu i esteticky vkusná výprava a moderní herectví plné střihů. Přesto se dá říct, že je pojatá klasicky.
To Michal Hába se se Školou žen vypořádal po svém, jeho komedie je na hony vzdálená té, kterou jsme mohli vidět před dvaceti lety z Národního divadla Brno. Škola žen z Činoherního studia Ústí nad Labem počítá s velkorysým divákem, který nebude lpět na klasickém pojetí komedie ani na všech Molièrových verších, ale přistoupí na hru, která je nesmírně vtipná a současná. „Můj dům, můj hrad (a moje pravidla…)“ je krédo stárnoucího muže, který touží po mladé dívce. A diváci uvidí ten hrad doslova – tedy jenom skákací, zato hodně zábavně využívaný.
Gogolovy Hráče jsme na festivalu už také měli. V režii Petra Svojtky exceloval Michal Dlouhý, který za svůj výkon získal Cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Letos diváci uvidí Hráče z pražského Činoherního klubu a můžu slíbit velký herecký zážitek. Za mě je Ondřej Rychlý prostě skvělý.
Poslední komedií, kterou už pravidelný (nejen) festivalový divák mohl vidět, je dojemná hra Mezi nebem a zemí. Naše divadlo s ní soutěžilo před deseti lety, tentokrát režisérka Kateřina Dušková režírovala titul v libereckém Divadle F. X. Šaldy, kde je uměleckou šéfkou. Myslím si, že inscenace si zaslouží pozornost, mnozí si jistě vzpomenou na naše herce, kteří hráli stejné postavy.
Takže ze sedmi titulů jsou tři klasické komedie, takové, které se na festivalu během pětadvaceti let už objevily. Myslím, že je to moc dobře – diváci tak můžu vidět, jak se změnil přístup režisérů k těmto textům, ale i jak se vyvíjí herectví. Pro mě je to také důkaz, že jistým věcem, jako například nevěra (Škola žen a Brouk v hlavě) či hloupost, nadutost a pachtění se po penězích (Hráči), se můžeme smát věčně.
Novinkou v repertoáru bude hradecká komedie S Caroline v kuchyni. Klicperovo divadlo letos v rychlém sledu vyprodukovalo tři komedie, bylo těžké vybírat, ale myslím, že jsme nakonec zvolili dobře. V hlavní roli exceluje Kamila Sedlárová, která si už jednou odnesla Cenu za nejlepší ženský herecký výkon – za roli ve hře Vincenc.
Klec bláznů pražského Švandova divadla jsem viděla na veřejné generálce, ale hned jsem věděla, že ji chci na festivalu mít. Skvělá zábava! Komediální zápletku výborně táhnou Tomáš Petřík a Filip Rajmont, rolí kabaretních tanečnic se úžasně zhostilo několik členů pánského souboru divadla. Uvidíme i Oskara Hese, kterého jsme s napětím sledovali v zábavném pořadu StarDance.
Náš soubor bude soutěžit s komedií Atomová kočička Tomáše Dianišky v režii Roberta Bellana. Během let jsme mohli zaznamenat v nesoutěžním programu několik Dianiškových titulů – například Pusťte Donnu k maturitě, Mlčení bobříků, Poslední důvod, proč se nezabít a naposledy Žena filmového kritika. Tentokrát budou odborná a studentská porota i sami diváci hodnotit tohoto autora a jeho dílo v Městském divadle v rámci soutěže.
Nesoutěžní program přinese také několik zajímavých počinů, které se obvykle hrají v klubech a na malých scénách. Mladší publikum ocení jihlavskou Nasranou mámu či autorské čtení Anomálie z poezie naší oblíbené studentské porotkyně Anny Řehůřkové. Šumperská herečka Ladislava Jančíková svým všestranným výkonem ve (spolu)autorské inscenaci 3testry dokazuje, že také v regionu může vzniknout pozoruhodné experimentální dílo. Ocenila to i komise Cen Thálie, která ji zahrnula do užšího výběru alternativního divadla. Tato interaktivní inscenace je vhodná pro všechny věkové kategorie, není třeba bát se slov „experimentální“ či „alternativní“. Jsem špatná, špatná ženská pražské Komorní činohry je pro všechny zadané i ty, kteří o tom uvažují. Což jsme vlastně skoro všichni. Kdo je tady praporčík? je projekt mladých absolventů pražské DAMU pod vedením režisérky Gabriely Gabašové a je určen především mladému divákovi, ale věřte mi, i já jsem se dostatečně zasmála a pobavila, a to nejsem mladá už dlouho. A nakonec Den blbec – bláznivá krimi komedie z pera Roberta Bellana v podání jeho souboru Pecka.
Také už připravujeme Galavečer smíchu, který bude tradičně snímat Česká televize. Vedle moderátora večera Petra Vacka se objeví i Petra Janečková a další herci z několika divadel, kteří zazpívají prvorepublikové písně. Při tomto tak trochu retro večírku se odevzdají všechny festivalové ceny.
Věřím, že každý divák si přijde na své, nabídka je dostatečně pestrá a reprezentativní. Tak se nebojme zasmát nahlas a z plna hrdla, smích je potřebný v každé době, v té dnešní zvlášť.
Za pětadvacet let jsem projezdila křížem krážem celou republiku. Myslím, že se nedá ani spočítat, kolik je to kilometrů, kolik hodin strávených v autě či ve vlaku. Kolik hodin jsem se smála a kolikrát jsem odcházela z divadla spokojená. Ale někdy i zklamaná, to nepopírám. Někdy jsem od inscenace čekala víc, jindy jsem věděla, že komedii, o kterou stojím, nemůžeme z různých technických důvodů odehrát v našem divadle. Každý rok jsem viděla přibližně 40–50 komedií, poslední roky se to číslo zmenšovalo. To proto, že některá divadla se nám z hledáčku zájmu vytratila. Důvodem nebyla kvalita produkcí, tyto soubory se nějak vyprofilovaly a komedie z jejich dramaturgických plánů vymizely. Dál ale sleduji, co inscenují, a doufám, že časem se ke komediálnímu žánru vrátí.
Za těch mnoho let jsem v divadlech zažila spoustu obratů k lepšímu, horšímu, rozkolísané situace díky náhlým změnám ve vedení několika kulturních institucí. Ale co naplat, diváci se chtějí bavit a ke komediím se všechna divadla vracejí. Můžou to být i takové, na které náš divák není zvyklý. Poslední roky se takové inscenace objevují i na našem GRAND Festivalu smíchu – jsme ale rádi, že publikum má možnost vidět komediální žánr v celé jeho šíři, i přestože jsou některé hry především pro odvážné diváky.
Letos jsem nejezdila tolik co jiné roky, stávalo se totiž pravidlem, že tituly, o které jsem měla zájem, se hrály ve stejný den. Jindy se zase stalo, že jsem ráno viděla veřejnou generálku a večer o dvě stě kilometrů dál jinou věc. A někdy mi nezbývalo než se podívat na záznam inscenace. Není to ideální volba, ale jestli je komedie dobrá či špatná, se poznat dá. Když je záznam pořízený z premiéry nebo nějaké reprízy, můžu sledovat i reakce diváků. Nešikovné je, když se natočí poslední neveřejná generálka. To se občas zasměje jen režisér, a možná už jen ze zoufalství, protože ví, že herci už nutně potřebují divácký smích, aby si ověřili, že hra funguje. Ale jak říkám, když je komedie dobrá, nepustí vás od počítače. Moje kolegyně občas hlásí: „Moc mě to nezaujalo, uvařila jsem u toho oběd a poskládala prádlo.“ Tak to je pak zlé…
Úroveň každého ročníku festivalu stojí a padá s výběrem soutěžních komedií. A ten je vždy závislý na nabídce divadel. Mám ráda, když přivezeme neznámý nebo málo inscenovaný titul, který u nás ještě nebyl. Často to jsou vysloveně novinky, které měly před nedávnem premiéru například v Londýně. Ale ještě častěji se nám tituly opakují. Hra Jasminy Reza Obraz byla na našem festivalu čtyřikrát, jednou dokonce ze Slovenska s Milanem Lasicou, Mariánem Labudou a Milanem Kňažkem. Jsem ráda, že jsem u toho mohla být. Britská hra Můj romantický příběh se v republice inscenovala desetkrát, z toho u nás byly tři verze. Nejúspěšnější byla ta, kterou režíroval Daniel Špinar v ostravském Divadle Petra Bezruče. A slavné světové veselohry jako například Brouk v hlavě, Slaměný klobouk, Jak je důležité míti Filipa či Charleyova teta se budou inscenovat snad donekonečna. Je důležité najít k nim nějaký klíč, přesvědčit diváka, že i po sto či více letech je ta hra dobrá, dokonce možná i současná a rezonuje u publika. V takových případech se vždy snažím, aby ta další inscenace stejného titulu byla lepší než předchozí. Letos se nám to podle mě podařilo s olomouckou klasickou fraškou Brouk v hlavě. Na festivalu jsme s tímto titulem soutěžili my s inscenací pod vedením Lídy Engelové i Divadlo A. Dvořáka Příbram, kde hru nastudoval Milan Schejbal. Janka Ryšánek Schmiedtová ji v Olomouci inscenovala jako velmi kultivovanou zábavu. Přispěla k tomu i esteticky vkusná výprava a moderní herectví plné střihů. Přesto se dá říct, že je pojatá klasicky.
To Michal Hába se se Školou žen vypořádal po svém, jeho komedie je na hony vzdálená té, kterou jsme mohli vidět před dvaceti lety z Národního divadla Brno. Škola žen z Činoherního studia Ústí nad Labem počítá s velkorysým divákem, který nebude lpět na klasickém pojetí komedie ani na všech Molièrových verších, ale přistoupí na hru, která je nesmírně vtipná a současná. „Můj dům, můj hrad (a moje pravidla…)“ je krédo stárnoucího muže, který touží po mladé dívce. A diváci uvidí ten hrad doslova – tedy jenom skákací, zato hodně zábavně využívaný.
Gogolovy Hráče jsme na festivalu už také měli. V režii Petra Svojtky exceloval Michal Dlouhý, který za svůj výkon získal Cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Letos diváci uvidí Hráče z pražského Činoherního klubu a můžu slíbit velký herecký zážitek. Za mě je Ondřej Rychlý prostě skvělý.
Poslední komedií, kterou už pravidelný (nejen) festivalový divák mohl vidět, je dojemná hra Mezi nebem a zemí. Naše divadlo s ní soutěžilo před deseti lety, tentokrát režisérka Kateřina Dušková režírovala titul v libereckém Divadle F. X. Šaldy, kde je uměleckou šéfkou. Myslím si, že inscenace si zaslouží pozornost, mnozí si jistě vzpomenou na naše herce, kteří hráli stejné postavy.
Takže ze sedmi titulů jsou tři klasické komedie, takové, které se na festivalu během pětadvaceti let už objevily. Myslím, že je to moc dobře – diváci tak můžu vidět, jak se změnil přístup režisérů k těmto textům, ale i jak se vyvíjí herectví. Pro mě je to také důkaz, že jistým věcem, jako například nevěra (Škola žen a Brouk v hlavě) či hloupost, nadutost a pachtění se po penězích (Hráči), se můžeme smát věčně.
Novinkou v repertoáru bude hradecká komedie S Caroline v kuchyni. Klicperovo divadlo letos v rychlém sledu vyprodukovalo tři komedie, bylo těžké vybírat, ale myslím, že jsme nakonec zvolili dobře. V hlavní roli exceluje Kamila Sedlárová, která si už jednou odnesla Cenu za nejlepší ženský herecký výkon – za roli ve hře Vincenc.
Klec bláznů pražského Švandova divadla jsem viděla na veřejné generálce, ale hned jsem věděla, že ji chci na festivalu mít. Skvělá zábava! Komediální zápletku výborně táhnou Tomáš Petřík a Filip Rajmont, rolí kabaretních tanečnic se úžasně zhostilo několik členů pánského souboru divadla. Uvidíme i Oskara Hese, kterého jsme s napětím sledovali v zábavném pořadu StarDance.
Náš soubor bude soutěžit s komedií Atomová kočička Tomáše Dianišky v režii Roberta Bellana. Během let jsme mohli zaznamenat v nesoutěžním programu několik Dianiškových titulů – například Pusťte Donnu k maturitě, Mlčení bobříků, Poslední důvod, proč se nezabít a naposledy Žena filmového kritika. Tentokrát budou odborná a studentská porota i sami diváci hodnotit tohoto autora a jeho dílo v Městském divadle v rámci soutěže.
Nesoutěžní program přinese také několik zajímavých počinů, které se obvykle hrají v klubech a na malých scénách. Mladší publikum ocení jihlavskou Nasranou mámu či autorské čtení Anomálie z poezie naší oblíbené studentské porotkyně Anny Řehůřkové. Šumperská herečka Ladislava Jančíková svým všestranným výkonem ve (spolu)autorské inscenaci 3testry dokazuje, že také v regionu může vzniknout pozoruhodné experimentální dílo. Ocenila to i komise Cen Thálie, která ji zahrnula do užšího výběru alternativního divadla. Tato interaktivní inscenace je vhodná pro všechny věkové kategorie, není třeba bát se slov „experimentální“ či „alternativní“. Jsem špatná, špatná ženská pražské Komorní činohry je pro všechny zadané i ty, kteří o tom uvažují. Což jsme vlastně skoro všichni. Kdo je tady praporčík? je projekt mladých absolventů pražské DAMU pod vedením režisérky Gabriely Gabašové a je určen především mladému divákovi, ale věřte mi, i já jsem se dostatečně zasmála a pobavila, a to nejsem mladá už dlouho. A nakonec Den blbec – bláznivá krimi komedie z pera Roberta Bellana v podání jeho souboru Pecka.
Také už připravujeme Galavečer smíchu, který bude tradičně snímat Česká televize. Vedle moderátora večera Petra Vacka se objeví i Petra Janečková a další herci z několika divadel, kteří zazpívají prvorepublikové písně. Při tomto tak trochu retro večírku se odevzdají všechny festivalové ceny.
Věřím, že každý divák si přijde na své, nabídka je dostatečně pestrá a reprezentativní. Tak se nebojme zasmát nahlas a z plna hrdla, smích je potřebný v každé době, v té dnešní zvlášť.
Jana Uherová
