VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V listopadu a prosinci se naše divadlo proměnilo v místo, kde potkáváte zejména mnichy a jeptišky. Asi to bude tím, že Petr Kracik na velkém jevišti zkouší hru Jméno růže, která se odehrává v klášteře, a na Malé scéně připravuje LUMÍR OLŠOVSKÝ muzikál Jeptišky. Lumír má jednu skvělou vlastnost – vždy je dobře naladěn, neztrácí nervy, je příjemný, směje se, což je velká výhoda, zejména v prostředí, kde stres je na denním pořádku. A je to možná i jeden z důvodů jeho ohromné vytíženosti, díky níž jsme rozhovor vedli zejména přes e-mail.

Lumíre, Jeptišky budou mít premiéru těsně před Vánoci, proto jsme si i s herečkami slíbili, že se zkoušení bude vinout v předvánoční náladě s vůní skořice, vanilky a cukroví. Jak se na toto období těšíš?
Jak bych se asi mohl těšit, když mě čeká krotitelská práce s pěti dračicemi?! Vůně vanilky nezachrání atmosféru zahuštěnou potem a skepsí, že to nedáme dohromady! Jako tradičně. Pak ale nastane opravdu sváteční nálada: přijde premiéra, všechny křivdy a stresy budou zapomenuty a nad tím vším cukrovím si popláčem, že ta krásná práce skončila.

Jeptišky, to je jednoduchá zápletka, která víceméně slouží autorovi a inscenátorům k tomu, aby se herečky opravdu „vybláznily“. Je to show se vším všudy. Nabízí zpěv, tanec, balet… Na co ještě jsem zapomněla?
Možná bych přidal jedině bezuzdnou legraci, humor neboli srandu. A to kolikrát v tom nejbizarnějším balení.

Co je hlavní devízou tohoto titulu?
Správně jsi řekla, že se herečky „vyblázní“. Tenhle muzikál je hřiště jako stvořené pro „komindy“ s fantazií. Když se podaří, aby si každá z naší pětice přivlastnila svoji „figuru“, strhne se mezi nimi konkurenční boj o přízeň diváků, který v ideálním případě skončí nerozhodně a diváci z Jeptišek odejdou s příjemným pocitem, že jim prodloužily život.

Jsi herec a režisér a v obou profesích se věnuješ většinou hudebně-dramatickému divadlu. Čím tě muzikál či opereta fascinují, přitahují? Je to opravdu tvoje volba, nebo shoda náhod?
Prošel jsem si poctivě i činoherní cestičkou, tu a tam na ni ještě občas zabloudím, ale bulvár operet a muzikálů mě strhává zpátky. Je to větší výzva, složitější konstrukce, více kritizovaný, někdy zatracovaný druh divadla, ale tak nádherný, když se podaří! Vybral jsem si tohle směřování, protože hudební divadlo má pro mě daleko větší kouzlo, umí nadchnout, opojit, okouzlit, pobavit i dojmout.

Režíroval jsi v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, v Ústí nad Labem, v Košicích, na Fidlovačce, v Pardubicích, pracoval jsi pro Divadelní společnost Háta. Na který kus bys mě pozval? Který byl pro tvoji režisérskou kariéru nejdůležitější, za čím si nejvíce stojíš?
Pyšný jsem asi nejvíc na Funny Girl v Ústí nad Labem, za kterou Monika Absolonová dostala Cenu Thálie, ale ta se už nehraje. Stojím si i za Orfeem v podsvětí v Košicích a za Jeptiškami na Fidlovačce. Bez rozpaků bych tě pozval do Ostravy, ať už na Čardášovou princeznu nebo Divotvorný hrnec, anebo nejnověji na Fantoma Londýna. To je, řekl bych, můj další režisérský mezník.

Byl jsi (a samozřejmě jsi dále) úspěšným a populárním hercem, když jsi začal studovat režii na DAMU. Co tě k tomu přimělo?
Co mě přimělo ve třiceti začít s vysokou? A teď ve čtyřiceti v ní pokračovat v magisterském studiu? Za a) jsem blázen, za b) doufám, že se můžu ještě vyvíjet a že popřu ono známé pořekadlo o starém psu a nových kouscích. Nevím, prostě jsem to zkusil a chci na přednáškách poslouchat věci, které jsem dávno zapomněl, a potkávat se s lidmi, kteří mi dají nové impulsy, zavalí mě povinnou četbou a pak se po státnicích rozletím s novou silou zase do další práce. Režírování je pro mě přirozená součást toho, co jsem dělal předtím. Jestli hraju, nebo sedím, koukám a postrkuju herce, pořád dělám stejnou věc – divadlo.

Teď na podzim jsi tedy zahájil další část studií, tentokrát na jejím konci stojí titul magistra. Jde opravdu jenom o ten titul?
Ne že bych měl po bakalářských státnicích pocit, že mi něco chybí, ale takhle to přece jenom bude kompletní.

Nechci se ptát na tvé herecké či režisérské vzory, ale zajímá mě, jestli tě ve tvé práci inspirovaly nebo motivovaly nějaké režisérské a herecké osobnosti.
Už jsem o tom mockrát mluvil, ale tady v Pardubicích to rád milionkrát zopakuju: Inspiruje a motivuje mě dodnes režisér Petr Novotný. Setkání s ním v devadesátých letech v Karlíně pro mě bylo zřejmě osudné. Díky němu jsem se zase o další krok posunul v chápání toho, co ve mně zasadil Otomar Krejča v Divadle za branou II a předtím profesor Ivan Misař na konzervatoři v Ostravě. Na herecké osobnosti jsem měl taky obrovské štěstí, uznej – stávat na jevišti třeba vedle Radka Brzobohatého a neučit se z každého jeho gesta, z každého pohledu a myšlenky – to bych byl trouba!

V Hudebním divadle Karlín jsi vytvořil celou řadu velkých muzikálových rolí, za dvě z nich jsi byl nominován na Cenu Thálie, která, ať si kdo chce, co chce, myslí, je metou mnoha herců. Jaké to bylo, když jsi za postavu Jerryho/Dafné (Někdo to rád horké) v roce 1997 cenu nezískal? A co jsi prožíval o čtyři roky poté, když sis za Cosmo Browna (Zpívání v dešti) cenu naopak odnesl?
Když jsem seděl v tom nádherném Národním divadle poprvé a chvěl se, co budu říkat, kdyby mi tu cenu dali, věř mi, radši bych tam vůbec nebyl! Ale ocitnout se v nejužším výběru oceněných, já – kluk z Moravy – a pan Lubomír Lipský vedle mě, to je už přece taková pocta, že na tu dobu vzpomínám se stejnou vděčností a pokorou, jako bych tu cenu dostal! A vidíte, zase se o ni z poloviny zasloužil Petr Novotný. Stejně jako o ty čtyři roky později, kdy už jsem měl těch pár vět pro jistotu připravených. Jo, potají se dmu pýchou, když na to dojde řeč.

Věnuješ se režii, ale nadále zkoušíš jako herec. Nemáš někdy potřebu „plést“ se svému režisérovi do řemesla? Znám herce, kteří to dělají, i když nemají režii vystudovanou.
A mě hanba fackuje, když mě vášeň strhne hercům předehrávat. Naštěstí se mi to často nestává a v roli režiséra si užívám jen roli režiséra. V roli herce si užívám, že jsem veden a deptán a tahán za nitky a nabádán k věcem, které by mě nenapadly. Od toho je tam přece režisér. Ne, nemám s tím problém. Možná je to psychiatricky patologická dispozice…

Určitě by sis rád zahrál i vážnější roli. Kdy naposledy jsi k tomu dostal příležitost, jestli vůbec? A toužíš po nějaké konkrétní?
To už je let! I když v každé komické roli jsou vážné pohnutky (to mám taky od Novotného!). Kdybych měl hodně snít, nemusím ani opouštět muzikály, abych si přál Tovjeho ze Šumaře na střeše, Vandergeldera z Hello, Dolly nebo Albína z Klece bláznů… Ale na to snění mám ještě dost času.

Lumíre, tebe pořád provází dobrá nálada, nadšení pro věc. Já osobně jsem tě neviděla mračit se, rozčilovat… Co tě dokáže rozčílit, dovést k zuřivosti?
Vlastně se řídím rčením „Jak se do lesa volá…“, prostě volám do lesa pozitivismus a ono se mi to vrací. Jednoduchá fyzika. Rozvzteká mě lenost, arogance, povrchní povýšenost. To jsou ale ve vašem divadle cizí slova. Jsem opravdu šťastný, že můžu pracovat v tak dobře fungujícím divadle!

Máš nějaké mantinely, za které bys nešel při pracovních nabídkách?
Zatím nevím, čeho bych se mohl zaleknout, čeho se štítit… Nikdo mi naštěstí nenabízí nic odpudivého. Aha! Třeba bych nedokázal zrežírovat politický mítink.

Jak trávíš volný čas, jestli nějaký máš?
Párkrát jsem letos vyjel na kole, párkrát vyšel někam do lesa, ale většinou trávím volno někde v divadle. Anebo jedu na dovolenou, nejlíp do Londýna nebo do Vídně, na divadlo. Teď musím vypadat jako šílenec. Dobře, baví mě cestování, takže buď někam tady pod stan, nebo letos Dánsko. A pak hudba. Rád poslouchám, hraju na piano, něco píšu…

Co tě v divadle a v životě v poslední době nejvíce pobavilo?
Myslíš třeba, jak jsem se svíjel v křečích bolestného smíchu, co všechno je možné v českém šoubyznysu? Prožil jsem strašně absurdní peripetie s prací v jedné televizi. Něco mezi psychologickým hororem a absurdním dramatem. V divadle jsem pobavil sám sebe, když jsem si na jednom letním představení na náměstí v Berouně schoval padesát stránek textu pod kostým, že si ho v portále zase trochu přečtu. Při dialogu na jevišti jsem začal stránku po stránce trousit a nedokázal jsem ten listo-pad zadržet, až se všech padesát listů válelo pod nohama kolegů a já je potupně za smíchu publika musel sbírat.

Čeho nejvíce lituješ?
Nic mě nenapadá. Všechno se stalo správně, tak jak mělo, abych byl chytřejší, lepší, pokornější i odvážnější.

Máš nějaké neřesti?
Asi tisíc. Ale byl bych radši, kdyby sis mě ještě chvíli idealizovala.

Co tě čeká po Jeptiškách? Připravuješ něco nového?
Příští rok bude pro mě děsně napínavej! Jedna školní inscenace, dvě další, na kterých můžu buď úplně vybouchnout, anebo definitivně potvrdit, že mi to režírování jde. A o hereckých nabídkách zatím netuším. Snad mi aspoň ten Doktor Kružík v Cestách domů zatím nezemře.

Děkuji za rozhovor a do další práce, včetně té naší, ti přeji: ZLOM VAZ!