VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Čas dát Zločinu sbohem
Rok se s rokem sešel, a zatímco loni v půli prosince stanul dobrosrdečný prosťáček Vojta Kaliba na našem jevišti poprvé, letos, do roka a do dne – tedy úplně přesně dvou dní – se s ním rozloučíme. Vesnické drama KALIBŮV ZLOČIN s typickými rysy českého realismu, ne nepodobné vrcholným dílům té doby, jako jsou dramata bratří Mrštíků (Maryša) či Gabriely Preissové (Gazdina roba, Její pastorkyňa), vzniklo podle románové předlohy Karla Václava Raise z roku 1892. Nutno podotknout, že jeho dramatického potenciálu si všiml před necelými 70 lety také herec a režisér Bedřich Vrbský, jenž Kalibův zločin poprvé zdramatizoval. Právě tato dramatizace a román samotný se staly východisky nové verze textu režiséra Břetislava Rychlíka. Ke vzniku osobitého divadelního díla přispěla navíc velice zdařilá nerealistická scénografie Jana Štěpánka a originální hudba, snoubící v sobě folklór s moderními hudebními postupy, jejímž autorem je Jiří Pavlica, umělecký vedoucí Hradišťanu.
Těsně po premiéře uvedli protagonisté inscenace, že hledání jejich postav pro ně bylo tentokrát náročnější než obvykle. Nyní se ptám, zda se rok poté něco změnilo, nebo je stále každé představení jistou výzvou. A z toho vyplývá i moje druhá otázka na „Kalibovu nejbližší rodinu“ – s jakým pocitem budete hrát na derniéře, s úlevou protože tím pro vás skončí jeden z náročných titulů? Nebo se vám bude se Zločinem těžko loučit? Milane, pojď!
MILAN NĚMEC / Vojtěch Kaliba: Ta lehce bolestivá vzpomínka na „svérázné“ zkoušení se naštěstí celkem brzy rozpustila v radosti z každé reprízy. Pro mě je tento kus sice mimořádně náročný, ale nehnul se takzvaně, držel, podržel… S Vojtou Kalibou se mi bude tedy loučit moc těžko. Těch možností projít s ním celým jeho příběhem za ten rok existence inscenace sice bohužel moc nebylo, ale stálo za to se s ním potkat. A alespoň mám, jak vždycky říkával Gustav Skála (režisér a bývalý ředitel VČD – pozn. red.), zas něco do nekrologu. Takže – díky, Vojto, pane Raisi i Břeťo Rychlíku! A na derniéru si možná jen trochu přibrousím motyčku!
JANA ONDRUŠKOVÁ / Karla, jeho nevěsta: Mám pocit, že jsme se v této inscenaci dobře zabydleli. Přesto cítím v sobě zvláštní rozpor. Hrát Karlu mě baví, ale ta její zlá povaha mě během představení dost vyčerpává. Z diváků na děkovačce cítím, jak mnou opovrhují. (smích) Stále více si uvědomuji tu surovost příběhu.
Kalibův zločin mi bude chybět. Byla to krásná herecká příležitost. Ani na kyselé okurky jsem nezanevřela, a že jsem se jich během repríz něco najedla!
ROMANA CHVALOVÁ / Boučková, jeho tchýně: Nemám pocit, že by se po roce něco změnilo. Jen je to větší nervák, když máme mezi reprízami velkou pauzu. Každé představení je směsí těšení se, strachu, radosti, zodpovědnosti…
Skoro 35 let tady hraju samý ty „hodný holky“, takže za možnost poprat se s touhle potvorou Boučkovou jsem moc vděčná. Najednou jsem zjistila, že být chvilku hrozná mrcha, kterou divák nenávidí, je fajn! (smích) Možná uroním slzu a budu s láskou vzpomínat, že jsem mohla být součástí něčeho – alespoň pro mě – nevšedního. Holt všechno má svůj čas!
MARTIN MEJZLÍK / Kaliba, jeho otec: Z mého pohledu inscenace ani moje postava žádný velký posun nezaznamenala. A to je, myslím, v případě Kalibova zločinu správné. Samozřejmě, že při každé práci přichází po premiéře jisté uvolnění, klid a herec může vyzkoušet třeba i něco úplně nového. Někdy se i stává, že třeba po desáté repríze přijdete na to, o čem vlastně vaše postava je. To ale není případ Kalibova zločinu, a tedy ani starého Kaliby.
Inscenace byla dobře postavená, charaktery postav jasně vymezeny, stojí tedy na pevných základech. Myslím, že na „Kalibu“ budu vzpomínat jako na jedno z desítky toho nejlepšího, co jsem ve VČD zažil. I když u diváků asi není tak populární jako jiné inscenace, budu se s ním loučit nerad, bavilo mě každé představení. Takže při derniéře mi bude trochu smutno. Nezbývá než jen doufat, že to nebyla poslední podobná práce.
Těsně po premiéře uvedli protagonisté inscenace, že hledání jejich postav pro ně bylo tentokrát náročnější než obvykle. Nyní se ptám, zda se rok poté něco změnilo, nebo je stále každé představení jistou výzvou. A z toho vyplývá i moje druhá otázka na „Kalibovu nejbližší rodinu“ – s jakým pocitem budete hrát na derniéře, s úlevou protože tím pro vás skončí jeden z náročných titulů? Nebo se vám bude se Zločinem těžko loučit? Milane, pojď!
MILAN NĚMEC / Vojtěch Kaliba: Ta lehce bolestivá vzpomínka na „svérázné“ zkoušení se naštěstí celkem brzy rozpustila v radosti z každé reprízy. Pro mě je tento kus sice mimořádně náročný, ale nehnul se takzvaně, držel, podržel… S Vojtou Kalibou se mi bude tedy loučit moc těžko. Těch možností projít s ním celým jeho příběhem za ten rok existence inscenace sice bohužel moc nebylo, ale stálo za to se s ním potkat. A alespoň mám, jak vždycky říkával Gustav Skála (režisér a bývalý ředitel VČD – pozn. red.), zas něco do nekrologu. Takže – díky, Vojto, pane Raisi i Břeťo Rychlíku! A na derniéru si možná jen trochu přibrousím motyčku!
JANA ONDRUŠKOVÁ / Karla, jeho nevěsta: Mám pocit, že jsme se v této inscenaci dobře zabydleli. Přesto cítím v sobě zvláštní rozpor. Hrát Karlu mě baví, ale ta její zlá povaha mě během představení dost vyčerpává. Z diváků na děkovačce cítím, jak mnou opovrhují. (smích) Stále více si uvědomuji tu surovost příběhu.
Kalibův zločin mi bude chybět. Byla to krásná herecká příležitost. Ani na kyselé okurky jsem nezanevřela, a že jsem se jich během repríz něco najedla!
ROMANA CHVALOVÁ / Boučková, jeho tchýně: Nemám pocit, že by se po roce něco změnilo. Jen je to větší nervák, když máme mezi reprízami velkou pauzu. Každé představení je směsí těšení se, strachu, radosti, zodpovědnosti…
Skoro 35 let tady hraju samý ty „hodný holky“, takže za možnost poprat se s touhle potvorou Boučkovou jsem moc vděčná. Najednou jsem zjistila, že být chvilku hrozná mrcha, kterou divák nenávidí, je fajn! (smích) Možná uroním slzu a budu s láskou vzpomínat, že jsem mohla být součástí něčeho – alespoň pro mě – nevšedního. Holt všechno má svůj čas!
MARTIN MEJZLÍK / Kaliba, jeho otec: Z mého pohledu inscenace ani moje postava žádný velký posun nezaznamenala. A to je, myslím, v případě Kalibova zločinu správné. Samozřejmě, že při každé práci přichází po premiéře jisté uvolnění, klid a herec může vyzkoušet třeba i něco úplně nového. Někdy se i stává, že třeba po desáté repríze přijdete na to, o čem vlastně vaše postava je. To ale není případ Kalibova zločinu, a tedy ani starého Kaliby.
Inscenace byla dobře postavená, charaktery postav jasně vymezeny, stojí tedy na pevných základech. Myslím, že na „Kalibu“ budu vzpomínat jako na jedno z desítky toho nejlepšího, co jsem ve VČD zažil. I když u diváků asi není tak populární jako jiné inscenace, budu se s ním loučit nerad, bavilo mě každé představení. Takže při derniéře mi bude trochu smutno. Nezbývá než jen doufat, že to nebyla poslední podobná práce.
Anna Hlaváčková
