VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Březnová výročí (nejen) pro pamětníky
Zatímco v únoru oslavil úctyhodné 85. narozeniny herec Karel Urbánek, pardubický rytíř de Grieux 60. let, v měsíci březnu slaví stejné životní jubileum i jeho Manon, tedy herečka, výtvarnice a spisovatelka BLANKA BOHDANOVÁ. Rádi bychom taktéž popřáli herci JINDŘICHU BONAVENTUROVI alias Bóňovi, dlouholetému členovi našeho souboru, jenž se narodil jen o den později než Blanka Bohdanová.
(Bohdanová, Blanka. Život jako takový. Praha: Nakladatelství XYZ, 2010.)
Ve Východočeském divadle se Blanka Bohdanová zdržela šest let, během nichž si zahrála spoustu krásných rolí a seznámila se zde se svým prvním manželem, hercem Mílou Liškou: „Jedno dopoledne před zahájením sezony jsem se prošla po hlavní třídě a uviděla pohledného muže s upravenými vlasy v pěkném tmavomodrém obleku. Já jsem hezouny v oblibě neměla. Říkám si v duchu, ten jde asi pozvat někoho do cirkusu. Byl to můj budoucí manžel. Vystrojil se na zahájení sezony, byl také nově angažován. Každému radím, nikdy neříkej nikdy!“
První velkou rolí Blanky Bohdanové, jež se rychle stala miláčkem pardubického publika, byla Eugenie Grandetová (1952), úspěšná inscenace, která se následně dočkala i televizní podoby. Mezi její další nezapomenutelné role patřila Máša ve Třech sestrách (1954), Desdemona v Othellovi (1954), samozřejmě Manon v legendární Novákově inscenaci Manon Lescaut (1954), Roxana v Cyranovi z Bergeracu (1955), Kamila v Mussetově hře Se srdcem divno hrát (1955), Anna Karenina (1956), Líza v Pygmalionu (1957) nebo Polly v Žebrácké opeře, kde se Janu Werichovi tak líbila, že jí okamžitě nabídl angažmá.
Častým jevištním partnerem byl Blance Bohdanové herec Karel Urbánek, s nímž také účinkovala v divácky velmi úspěšných pásmech poezie na nové scéně (zal. r. 1953) v sále Husova sboru. Šlo např. o poezii básníků Jiřího Wolkera, Jaroslava Seiferta nebo o doposud nevydané básnické sbírky Fráni Šrámka, Viktora Dyka nebo Josefa Hory.
B. Bohdanová s K. Urbánkem v Manon Lescaut, VČD 1954
Většinu skvělých hereckých příležitostí poskytl Blance Bohdanové její bývalý pedagog, režisér Karel Novák, který šéfoval pardubické činohře od roku 1953 (v roce 1956 byl však nucen odejít do olomouckého divadla). Ve své knize vzpomíná Blanka Bohdanová na jejich poslední společnou inscenaci:
„Naše spolupráce končila Rosalindou v Shakespearově komedii Jak se vám líbí. O generálkách jsem dostala těžkou angínu. Chtěli mě hospitalizovat, ale já jsem nechtěla pokazit šéfovu premiéru. Tohle má také něco společného s dobou, v jaké jsme žili. Penicilin se teprve vyvíjel a to, co bylo k mání, působilo bolestivé boule při injekční aplikaci. Lékař za mnou docházel domů a generálku za mě četl dramaturg. Premiéru jsem odehrála s pusou plnou oparů a při lezení po stromech v Ardenském lese jsem občas mimo text vydala nepatřičný citoslovec. Nic jsem ale nezkazila a po představení mě kolegové doslova vynesli k Novákům do bytu na malou oslavu. Doufám, že na tohle moje srdce zapomnělo. Určitě se neradovalo, ale duše ano.“
O pár let později se i Blanka Bohdanová loučila s Východočeským divadlem:
„Loučila jsem se zrovna jako Karel Novák Shakespearem, tentokrát v lepší kondici. Rosalinda má v roli takové oslovení publika, prostě epilog. Kolegyně mi říkaly – hele, vem si kapesník! Neposlechla jsem a pak jsem si musela oči utírat do závoje na kostýmu. Proslovy, dary, květiny, říkala jsem si – děvče, to je tedy velkolepé rozloučení! Takové nezažiješ do konce života! Platí to dodnes.“
Během pardubického angažmá dostala Blanka Bohdanová mnoho nabídek. Kromě Jana Wericha ji chtěl pro své divadlo získat i Otomar Krejča. Cílem Blanky Bohdanové bylo skutečně hlavní město, a tak v roce 1957 nakonec přijala nabídku Městských divadel pražských. Karel Novák by ji býval rád odvedl s sebou do Olomouce, ta byla ale příliš vzdálená rodné Plzni, kde měla Blanka Bohdanová své rodiče. Proto nakonec nerada odmítla, ale slíbila, že „až se Novák nabaží Olomouce a přijde do Prahy, půjde okamžitě za ním.“ A tak se také stalo. Karel Novák na počátku 60. let stanul v čele vzkříšeného Divadla E. F. Buriana v Praze a Blanka Bohdanová se na šest let stala jednou z opor jeho souboru. V roce 1966 dostala nabídku do pražského Národního divadla, kterou jí Novák doporučil přijmout. Zde setrvala celých 44 let, potkala zde spoustu dobrých přátel např. herce Rudolfa Hrušínského nebo Josefa Kemra, skvělých režisérů, jako byli Jaromír Pleskot, Jan Kačer, Ivan Rajmont nebo Miroslav Krobot, a zahrála si opět role fascinujících a oslnivých žen (Kleopatra, Lady Macbeth, Roxana, Celestina atd.), i přestože byla její divadelní (a mimodivadelní) kariéra po roce 1968 silně omezena. Během angažmá v Národním divadle opakovaně hostovala v pražské Viole.
První příležitosti před filmovou kamerou dostala Blanka Bohdanová po svém příchodu do Prahy koncem 50. let. Jejím filmovým debutem byl Občan Brych (1958). Z dalších snímků jmenujme alespoň filmy Romeo, Julie a tma, Odcházeti s podzimem, Čest a sláva, Neúplné zatmění, Když rozvod, tak rozvod nebo Poklad hraběte Chamaré. Její filmové role 50. a 60. let mají společný prvek v psychologické složitosti a emoční rozervanosti. Blanka Bohdanová se tak zařadila k výrazným typům charakterních hereček 60. let. Hrála také v mnoha televizních inscenacích, vyučovala herectví na pražské konzervatoři, byla oceněna za práci dabingovou i rozhlasovou. V roce 2001 získala Cenu Thálie za roli Fonsie v inscenaci The Gin Game, ve které ji spolu s Josefem Somrem můžete vidět ještě do letošního června v pražské Viole. Hraje nyní také v Činoherním klubu v inscenaci Moje strašidlo, kde je jejím jevištním partnerem Stanislav Zindulka.
Blanka Bohdanová je činná také jako spisovatelka. Z otcovy literární pozůstalosti vydala knížku Josífek, napsala knihu Život jako v pavučince a poslední rekapitulací jak osobního, tak společenského poznání od předválečného období až k současnosti je kniha Život jako takový.
Věnuje se také malířství, a to především olejomalbě a grafice, vystavuje u nás i v zahraničí.
Z druhého manželství s režisérem Vladem Kavčiakem se jí narodil syn, dnes fotograf Vlado Bohdan. O rozhodnutí založit rodinu ve svých 42 letech hovoří Blanka Bohdanová jako o největším zlomu svého života a zároveň tom nejlepším, pro co se kdy rozhodla.
Jindřich Bonaventura, rodák z Kunratic u Prahy, původně zahradník a pomolog, vystudoval pražskou DAMU a následně strávil pět let v souboru Vesnického divadla. Když přestalo existovat, byl angažován do vznikajícího činoherního souboru na Kladně, kde nastoupil spolu s Jaroslavem Satoranským. Vydržel tam ale sotva sezónu. Prý se tehdy nějak „neopatrně vyjádřil“, jinými slovy nebylo žádoucí, aby v souboru nadále zůstal. Záskok v Pardubicích měl být trestem, místo toho byl ale Jindřich Bonaventura natolik zaskočen kvalitou pardubického souboru, výjimečnými herci 60. let, jako byli Věra Galatíková, Josef Somr, Ladislav Frej, Jiří Císler, Milan Sandhaus, Bronislav Poloczek a další, že si záskok „protáhl“ a v roce 1965 nastoupil do angažmá. V pardubickém divadle zůstal až do svého odchodu do penze.
J. Bonaventura s V. Farovou v komedii C. k. polní maršálek, VČD 1968
Jako typ excentrického komika byl obsazován většinou do rolí veseloherního a hudebního žánru, výjimečně hrál i postavy dramatičtějšího charakteru, jako byl například Valenta v Paličově dceři (1971). Rád vzpomíná na spolupráci s Jiřím Císlerem, v jehož režii hrál např. vražedného dentistu Crippena v inscenaci Líbej dál aneb Strašlivý mord v Music-Hallu (1966) a s nímž se na jevišti setkal v nezapomenutelných inscenacích, jako byla Mořská panna (1966) nebo Vítr ve větvích sasafrasu (1967), kde s Jiřím Císlerem, který hru zároveň režíroval, alternoval v rolích dvojice postav náčelníků („Koroptvího oka, hodného náčelníka Apačů“ a „Rysího oka, tuze, tuze zlého náčelníka komančů“). Diváci si ho mohou pamatovat také z Císlerovy inscenace C. k. polní maršálek (1968) nebo z pohádky Hrátky s čertem (1969), kde hrál loupežníka Sarku-Farku. Z pozdějších rolí jmenujme alespoň Pantalona v Goldoniho hře Treperendy (1991) nebo advokáta Penworthyho v Hrobce s vyhlídkou (2003).
Anna Hlaváčková
Blanka Bohdanová (nar. 4. března 1930)
Plzeňská rodačka začala s divadlem už ve svých pěti letech, kdy hrála jednu z malých lištiček v Janáčkově opeře Liška Bystrouška. Věnovala se také baletu a malování, jemuž zůstala věrná dodnes. V Plzni vystudovala dvouletou obchodní akademii a v roce 1951 absolvovala na brněnské JAMU. Právě zde se poprvé setkala s režisérem a svým pozdějším dvojnásobným šéfem Karlem Novákem, osobností, která ji, jak sama říká, ovlivnila na celý život. Ihned po skončení studia nastoupila Blanka Bohdanová do svého prvního angažmá, a to právě ve Východočeském divadle. Při četbě některých jejích vzpomínek na toto období se neubráníme úsměvu: „Pardubické divadlo patřilo mezi oblastní. Prostě jezdilo s představeními po své krajové oblasti. Na samém počátku jsem ještě zažila dopravní prostředek, který jsme nazvali ‚tramvají‘. Měl totiž dvě dlouhé lavice proti sobě a kotlík na dřevěné uhlí. Nedalo se zabránit unikajícím zplodinám, a tak byly nařízeny po dvaceti minutách přestávky, takzvané ‚rauchpauzy‘. Využívaly se ke škození plícím jiným prostředkem, cigaretami. Cesta se prodlužovala a zájezdy byly nekonečné. Teprve po čase dostalo divadlo autobus Erenu, byl menší, zdravější, ale do zasněžených kopců na Poličsku nevyjel, takže jsme ho museli tlačit.“(Bohdanová, Blanka. Život jako takový. Praha: Nakladatelství XYZ, 2010.)
Ve Východočeském divadle se Blanka Bohdanová zdržela šest let, během nichž si zahrála spoustu krásných rolí a seznámila se zde se svým prvním manželem, hercem Mílou Liškou: „Jedno dopoledne před zahájením sezony jsem se prošla po hlavní třídě a uviděla pohledného muže s upravenými vlasy v pěkném tmavomodrém obleku. Já jsem hezouny v oblibě neměla. Říkám si v duchu, ten jde asi pozvat někoho do cirkusu. Byl to můj budoucí manžel. Vystrojil se na zahájení sezony, byl také nově angažován. Každému radím, nikdy neříkej nikdy!“
První velkou rolí Blanky Bohdanové, jež se rychle stala miláčkem pardubického publika, byla Eugenie Grandetová (1952), úspěšná inscenace, která se následně dočkala i televizní podoby. Mezi její další nezapomenutelné role patřila Máša ve Třech sestrách (1954), Desdemona v Othellovi (1954), samozřejmě Manon v legendární Novákově inscenaci Manon Lescaut (1954), Roxana v Cyranovi z Bergeracu (1955), Kamila v Mussetově hře Se srdcem divno hrát (1955), Anna Karenina (1956), Líza v Pygmalionu (1957) nebo Polly v Žebrácké opeře, kde se Janu Werichovi tak líbila, že jí okamžitě nabídl angažmá.
Častým jevištním partnerem byl Blance Bohdanové herec Karel Urbánek, s nímž také účinkovala v divácky velmi úspěšných pásmech poezie na nové scéně (zal. r. 1953) v sále Husova sboru. Šlo např. o poezii básníků Jiřího Wolkera, Jaroslava Seiferta nebo o doposud nevydané básnické sbírky Fráni Šrámka, Viktora Dyka nebo Josefa Hory.
B. Bohdanová s K. Urbánkem v Manon Lescaut, VČD 1954Většinu skvělých hereckých příležitostí poskytl Blance Bohdanové její bývalý pedagog, režisér Karel Novák, který šéfoval pardubické činohře od roku 1953 (v roce 1956 byl však nucen odejít do olomouckého divadla). Ve své knize vzpomíná Blanka Bohdanová na jejich poslední společnou inscenaci:
„Naše spolupráce končila Rosalindou v Shakespearově komedii Jak se vám líbí. O generálkách jsem dostala těžkou angínu. Chtěli mě hospitalizovat, ale já jsem nechtěla pokazit šéfovu premiéru. Tohle má také něco společného s dobou, v jaké jsme žili. Penicilin se teprve vyvíjel a to, co bylo k mání, působilo bolestivé boule při injekční aplikaci. Lékař za mnou docházel domů a generálku za mě četl dramaturg. Premiéru jsem odehrála s pusou plnou oparů a při lezení po stromech v Ardenském lese jsem občas mimo text vydala nepatřičný citoslovec. Nic jsem ale nezkazila a po představení mě kolegové doslova vynesli k Novákům do bytu na malou oslavu. Doufám, že na tohle moje srdce zapomnělo. Určitě se neradovalo, ale duše ano.“
O pár let později se i Blanka Bohdanová loučila s Východočeským divadlem:
„Loučila jsem se zrovna jako Karel Novák Shakespearem, tentokrát v lepší kondici. Rosalinda má v roli takové oslovení publika, prostě epilog. Kolegyně mi říkaly – hele, vem si kapesník! Neposlechla jsem a pak jsem si musela oči utírat do závoje na kostýmu. Proslovy, dary, květiny, říkala jsem si – děvče, to je tedy velkolepé rozloučení! Takové nezažiješ do konce života! Platí to dodnes.“
Během pardubického angažmá dostala Blanka Bohdanová mnoho nabídek. Kromě Jana Wericha ji chtěl pro své divadlo získat i Otomar Krejča. Cílem Blanky Bohdanové bylo skutečně hlavní město, a tak v roce 1957 nakonec přijala nabídku Městských divadel pražských. Karel Novák by ji býval rád odvedl s sebou do Olomouce, ta byla ale příliš vzdálená rodné Plzni, kde měla Blanka Bohdanová své rodiče. Proto nakonec nerada odmítla, ale slíbila, že „až se Novák nabaží Olomouce a přijde do Prahy, půjde okamžitě za ním.“ A tak se také stalo. Karel Novák na počátku 60. let stanul v čele vzkříšeného Divadla E. F. Buriana v Praze a Blanka Bohdanová se na šest let stala jednou z opor jeho souboru. V roce 1966 dostala nabídku do pražského Národního divadla, kterou jí Novák doporučil přijmout. Zde setrvala celých 44 let, potkala zde spoustu dobrých přátel např. herce Rudolfa Hrušínského nebo Josefa Kemra, skvělých režisérů, jako byli Jaromír Pleskot, Jan Kačer, Ivan Rajmont nebo Miroslav Krobot, a zahrála si opět role fascinujících a oslnivých žen (Kleopatra, Lady Macbeth, Roxana, Celestina atd.), i přestože byla její divadelní (a mimodivadelní) kariéra po roce 1968 silně omezena. Během angažmá v Národním divadle opakovaně hostovala v pražské Viole.
První příležitosti před filmovou kamerou dostala Blanka Bohdanová po svém příchodu do Prahy koncem 50. let. Jejím filmovým debutem byl Občan Brych (1958). Z dalších snímků jmenujme alespoň filmy Romeo, Julie a tma, Odcházeti s podzimem, Čest a sláva, Neúplné zatmění, Když rozvod, tak rozvod nebo Poklad hraběte Chamaré. Její filmové role 50. a 60. let mají společný prvek v psychologické složitosti a emoční rozervanosti. Blanka Bohdanová se tak zařadila k výrazným typům charakterních hereček 60. let. Hrála také v mnoha televizních inscenacích, vyučovala herectví na pražské konzervatoři, byla oceněna za práci dabingovou i rozhlasovou. V roce 2001 získala Cenu Thálie za roli Fonsie v inscenaci The Gin Game, ve které ji spolu s Josefem Somrem můžete vidět ještě do letošního června v pražské Viole. Hraje nyní také v Činoherním klubu v inscenaci Moje strašidlo, kde je jejím jevištním partnerem Stanislav Zindulka.
Blanka Bohdanová je činná také jako spisovatelka. Z otcovy literární pozůstalosti vydala knížku Josífek, napsala knihu Život jako v pavučince a poslední rekapitulací jak osobního, tak společenského poznání od předválečného období až k současnosti je kniha Život jako takový.
Věnuje se také malířství, a to především olejomalbě a grafice, vystavuje u nás i v zahraničí.
Z druhého manželství s režisérem Vladem Kavčiakem se jí narodil syn, dnes fotograf Vlado Bohdan. O rozhodnutí založit rodinu ve svých 42 letech hovoří Blanka Bohdanová jako o největším zlomu svého života a zároveň tom nejlepším, pro co se kdy rozhodla.
Jindřich Bonaventura (nar. 5. března 1930)
„Bóňa“ strávil ve Východočeském divadle 25 let a diváci si ho mohou pamatovat především jako báječného komika po boku Milana Sandhause, Jiřího Císlera a dalších. Mně se dodnes vybavuje jeho replika z inscenace Kohoutovy hry August August, august (1990). Jako vysloužilý klaun Bumbul se vždycky zmateně došoural na jeviště s obřím kašírovaným uchem v ruce a se slovy: „Volal mě někdo? Tak ať zavolá později!“Jindřich Bonaventura, rodák z Kunratic u Prahy, původně zahradník a pomolog, vystudoval pražskou DAMU a následně strávil pět let v souboru Vesnického divadla. Když přestalo existovat, byl angažován do vznikajícího činoherního souboru na Kladně, kde nastoupil spolu s Jaroslavem Satoranským. Vydržel tam ale sotva sezónu. Prý se tehdy nějak „neopatrně vyjádřil“, jinými slovy nebylo žádoucí, aby v souboru nadále zůstal. Záskok v Pardubicích měl být trestem, místo toho byl ale Jindřich Bonaventura natolik zaskočen kvalitou pardubického souboru, výjimečnými herci 60. let, jako byli Věra Galatíková, Josef Somr, Ladislav Frej, Jiří Císler, Milan Sandhaus, Bronislav Poloczek a další, že si záskok „protáhl“ a v roce 1965 nastoupil do angažmá. V pardubickém divadle zůstal až do svého odchodu do penze.
J. Bonaventura s V. Farovou v komedii C. k. polní maršálek, VČD 1968Jako typ excentrického komika byl obsazován většinou do rolí veseloherního a hudebního žánru, výjimečně hrál i postavy dramatičtějšího charakteru, jako byl například Valenta v Paličově dceři (1971). Rád vzpomíná na spolupráci s Jiřím Císlerem, v jehož režii hrál např. vražedného dentistu Crippena v inscenaci Líbej dál aneb Strašlivý mord v Music-Hallu (1966) a s nímž se na jevišti setkal v nezapomenutelných inscenacích, jako byla Mořská panna (1966) nebo Vítr ve větvích sasafrasu (1967), kde s Jiřím Císlerem, který hru zároveň režíroval, alternoval v rolích dvojice postav náčelníků („Koroptvího oka, hodného náčelníka Apačů“ a „Rysího oka, tuze, tuze zlého náčelníka komančů“). Diváci si ho mohou pamatovat také z Císlerovy inscenace C. k. polní maršálek (1968) nebo z pohádky Hrátky s čertem (1969), kde hrál loupežníka Sarku-Farku. Z pozdějších rolí jmenujme alespoň Pantalona v Goldoniho hře Treperendy (1991) nebo advokáta Penworthyho v Hrobce s vyhlídkou (2003).
Anna Hlaváčková
