VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Březnová NAPOSLEDY…
V březnu se scéna Městského divadla naposledy promění ve velkolepý Španělský sál Pražského hradu. Při příležitosti oslav stého výročí republiky jsme inscenovali TANČÍRNU – jako jisté ohlédnutí za historickými událostmi, které formovaly náš stát. Když jsme tuto hru začínali zkoušet, ptala jsem se režiséra a autora textu Petra Novotného, jak přistupoval k tématu. Jsou to reálná fakta, objektivní zápis událostí, které se staly? „Je to příběh velmi subjektivní. To, co divák uvidí na jevišti, není zápis faktů, jsou to dojmy. Myslím si, že to jsou záblesky emotivní paměti, ne příliš intelektuální. Myslím, že divák nebude z Tančírny odcházet poučen, co se stalo za sto let s českým národem, ale měl by mít pocit, že mu někdo vyprávěl vzpomínky na svůj život.“
Režisérova slova dokládá jedna zvláštní situace, kterou jsem zažila na poslední generální zkoušce, kdy přijela televize natočit pár rozhovorů s aktéry. Kameraman seděl v hledišti celou dobu, i když mu stačilo pobýt deset minut, aby měl dost materiálu. S posledním tónem hudby se setmělo, a když se rozsvítilo v sále, přišel ke mně se slzami v očích a děkoval za nádherný, i když až bolestný zážitek. Říkal, že nemohl odejít, jak ho to uhranulo, zasáhlo. Připomnělo mu to okamžiky z jeho vlastního života. A takových diváků bylo hodně. Ale zaslechla jsem (či dostala poštou) i zcela odlišné názory – někoho mohly urazit červené trenky na Pražském hradě, jiní diváci měli pocit, že úhel pohledu inscenátorů je příliš kritický, že Češi zde vyznívají jako národ sobců, slabochů a udavačů. Ať tak, či tak, jedno je jisté – hercům se bude po Tančírně stýskat. A moc! Sto minut hraní a tančení na jevišti a neuvěřitelně složitý mechanismus přestaveb a převleků v zákulisí – to byla Tančírna. Vyčerpávající, ale závěrečný potlesk býval velkou satisfakcí za odvedenou práci.
A nakonec ještě jedna drobnost – i když tři herci z Tančírny už nejsou v této sezóně v našem angažmá, všichni tento kus takzvaně „dohrávají“, nebyli tedy přeobsazeni. Bylo by totiž velmi složité, aby za ně jiní herci přezkoušeli role. A tak dál jezdí Milan Němec z Brna, Jana Ondrušková z Plzně a Štěpánka Fingerhutová z Prahy, aby „zatančili“ své role v Tančírně. 12. března se tedy odehraje poslední tanec – derniéra v nezměněném obsazení a v plném nasazení. Při závěrečné děkovačce určitě nebudou chybět slzy.
25. března budou na Malé scéně ve dvoře Petra Janečková, Štěpánka Fingerhutová, Martina Sikorová, Jan Musil a Milan Němec naposledy pátrat po GEORGOVI KAPLANOVI. Toto je poslední výzva (a příležitost) pro diváky, kteří tuto mimořádně zajímavou inscenaci ještě neviděli. Mladý francouzský dramatik a režisér Frédéric Sonntag přejal koncept Hitchcockova neexistujícího tajného agenta a rozehrává napínavý příběh na hraně fikce a reality s nečekaně absurdní pointou.
Režisérka Linda Dušková pracovala spolu s herci na Georgi Kaplanovi už v roce 2017, kdy tento inspirativní text divadlo uvedlo jako českou premiéru formou scénického čtení na Malé scéně. Diváci přijali hru s nadšením a projevili zájem o to, aby byla zařazena do pravidelného repertoáru. Sice se tak nestalo hned, ale charismatická, talentovaná paní režisérka byla oslovena k další spolupráci. S dramaturgyní Annou Hlaváčkovou začaly připravovat moderní kabaret Proti lásce. Z několika důvodů však byly přípravy zastaveny a tvůrčí tandem byl postaven před otázku – čím plánovaný titul nahradit… A v tu chvíli se zdálo nejschůdnější vyhovět divácké poptávce a nahradit ho Georgem Kaplanem. A byla to dobrá volba!
Inscenace George Kaplana je technicky mimořádně náročná, ale tím pádem i divácky atraktivní, myslím si, že publikum se s něčím podobným setkalo poprvé. „Jedním z témat naší inscenace, v níž se snažíme zjistit, kdo je George Kaplan, se stalo sledování, proto jsme usilovali o to, vybudovat na Malé scéně iluzi, že nás/vás někdo sleduje. A v tu chvíli se samozřejmě nabízelo použít kameru a nějaký ten monitor. Nakonec jsme nezůstali u jednoho, kvůli čemuž jsme narazili i na množství technických problémů. Tímto bych ráda poděkovala nejen hercům, ale také osvětlovačům a technikům, kteří nám zmíněné problémy pomáhali překonat,“ říká dramaturgyně Anna Hlaváčková.
Nic není trvalejší než vzpomínky. Přijďte se naposledy podívat na inscenace, které opouštějí náš repertoár. Ať už Tančírna, či George Kaplan vás jistě zaujmou a dlouho ve vás zůstanou.
Režisérova slova dokládá jedna zvláštní situace, kterou jsem zažila na poslední generální zkoušce, kdy přijela televize natočit pár rozhovorů s aktéry. Kameraman seděl v hledišti celou dobu, i když mu stačilo pobýt deset minut, aby měl dost materiálu. S posledním tónem hudby se setmělo, a když se rozsvítilo v sále, přišel ke mně se slzami v očích a děkoval za nádherný, i když až bolestný zážitek. Říkal, že nemohl odejít, jak ho to uhranulo, zasáhlo. Připomnělo mu to okamžiky z jeho vlastního života. A takových diváků bylo hodně. Ale zaslechla jsem (či dostala poštou) i zcela odlišné názory – někoho mohly urazit červené trenky na Pražském hradě, jiní diváci měli pocit, že úhel pohledu inscenátorů je příliš kritický, že Češi zde vyznívají jako národ sobců, slabochů a udavačů. Ať tak, či tak, jedno je jisté – hercům se bude po Tančírně stýskat. A moc! Sto minut hraní a tančení na jevišti a neuvěřitelně složitý mechanismus přestaveb a převleků v zákulisí – to byla Tančírna. Vyčerpávající, ale závěrečný potlesk býval velkou satisfakcí za odvedenou práci.
A nakonec ještě jedna drobnost – i když tři herci z Tančírny už nejsou v této sezóně v našem angažmá, všichni tento kus takzvaně „dohrávají“, nebyli tedy přeobsazeni. Bylo by totiž velmi složité, aby za ně jiní herci přezkoušeli role. A tak dál jezdí Milan Němec z Brna, Jana Ondrušková z Plzně a Štěpánka Fingerhutová z Prahy, aby „zatančili“ své role v Tančírně. 12. března se tedy odehraje poslední tanec – derniéra v nezměněném obsazení a v plném nasazení. Při závěrečné děkovačce určitě nebudou chybět slzy.
25. března budou na Malé scéně ve dvoře Petra Janečková, Štěpánka Fingerhutová, Martina Sikorová, Jan Musil a Milan Němec naposledy pátrat po GEORGOVI KAPLANOVI. Toto je poslední výzva (a příležitost) pro diváky, kteří tuto mimořádně zajímavou inscenaci ještě neviděli. Mladý francouzský dramatik a režisér Frédéric Sonntag přejal koncept Hitchcockova neexistujícího tajného agenta a rozehrává napínavý příběh na hraně fikce a reality s nečekaně absurdní pointou.
Režisérka Linda Dušková pracovala spolu s herci na Georgi Kaplanovi už v roce 2017, kdy tento inspirativní text divadlo uvedlo jako českou premiéru formou scénického čtení na Malé scéně. Diváci přijali hru s nadšením a projevili zájem o to, aby byla zařazena do pravidelného repertoáru. Sice se tak nestalo hned, ale charismatická, talentovaná paní režisérka byla oslovena k další spolupráci. S dramaturgyní Annou Hlaváčkovou začaly připravovat moderní kabaret Proti lásce. Z několika důvodů však byly přípravy zastaveny a tvůrčí tandem byl postaven před otázku – čím plánovaný titul nahradit… A v tu chvíli se zdálo nejschůdnější vyhovět divácké poptávce a nahradit ho Georgem Kaplanem. A byla to dobrá volba!
Inscenace George Kaplana je technicky mimořádně náročná, ale tím pádem i divácky atraktivní, myslím si, že publikum se s něčím podobným setkalo poprvé. „Jedním z témat naší inscenace, v níž se snažíme zjistit, kdo je George Kaplan, se stalo sledování, proto jsme usilovali o to, vybudovat na Malé scéně iluzi, že nás/vás někdo sleduje. A v tu chvíli se samozřejmě nabízelo použít kameru a nějaký ten monitor. Nakonec jsme nezůstali u jednoho, kvůli čemuž jsme narazili i na množství technických problémů. Tímto bych ráda poděkovala nejen hercům, ale také osvětlovačům a technikům, kteří nám zmíněné problémy pomáhali překonat,“ říká dramaturgyně Anna Hlaváčková.
Nic není trvalejší než vzpomínky. Přijďte se naposledy podívat na inscenace, které opouštějí náš repertoár. Ať už Tančírna, či George Kaplan vás jistě zaujmou a dlouho ve vás zůstanou.
Jana Uherová
