VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Jestliže je každá premiéra slavnostním okamžikem s očekáváním, derniéra je také slavnostní, ale s pocity mnohem rozporuplnějšími. Některým hercům je líto, že se musí rozloučit s inscenací, kterou měli rádi, jiní jsou naopak rádi, že končí – to záleží na mnoha faktorech, mnohdy i na zcela nedivadelních pocitech. I divákům se po některých titulech stýská, marně je hledají v programu, pokud si nevšimnou derniéry… Ale život jde dál, nové tituly nahrazují ty starší, herci zapomínají texty, což je přirozené a zdravé, resetují paměť a připravují ji na další výzvy. A inscenace už zůstávají jenom ve vzpomínkách, několik momentů zachycených na fotografiích.

10. května se naposledy odehrají ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ, které připravila režisérka Kateřina Dušková. Spolu s Jiřím Janků, dramaturgem libereckého divadla, napsala text podle stejnojmenného románu Kateřiny Tučkové. Inscenaci jsme zkoušeli dlouho, těžko a komplikovaně – do života nám tehdy zasáhla covidová pandemie. Jednalo se o podmínky zcela neregulérní, které divadlo nepamatovalo. První provedení bylo bez platících diváků, do hlediště směli jenom zaměstnanci divadla. Hráli jsme to takzvaně „do zdi“. Poté jsme hru udržovali při životě pouze při „oprašovacích“, tedy opakovacích zkouškách, protože hra ještě nebyla zažitá. Po mnoha dalších měsících jsme se konečně dočkali slavnostní premiéry. Zkoušky Bohyní ale narušovaly i jiné okolnosti – vyskytly se nemoci, zranění, těhotenství, následovala přeobsazení a záskoky. Děvčata, která hrála mladou Doru, vyrostla a s inscenací se musela rozloučit. Prostě na to, že v květnu se Bohyně budou hrát teprve počtyřiadvacáté, mají za sebou bohatý a dlouhý život, a to nejen ten jevištní. Věřím, že derniéru si společně užijeme i opláčeme, ať už na jevišti, či v hledišti.

Surmenu, jednu z hlavních rolí v Žítkovských bohyních, hraje JINDRA JANOUŠKOVÁ. Jak na tuto zkušenost bude Jindra vzpomínat?
Pro mě je to těžké, Surmena je rolí, se kterou se nerada loučím. Chtěla bych si ji ještě uchovat, ale nejde to, vím… S Katkou (režisérkou Duškovou – pozn. red.) se moc hezky zkouší. Mám ji ráda a respektuji ji. Ale zároveň se jí i bojím, protože chci splnit všechno, co po mně žádá, a třeba to ne vždy dokážu. Když jsme Bohyně zkoušeli, měli jsme na repertoáru ještě inscenaci Mikve, kterou taky režírovala Katka. Byly to dvě hezké role. Mikve skončila, teď odcházejí Bohyně. Bude mi to zkrátka hodně chybět. Ale třeba ještě něco pěkného přijde…

Surmena nevěří tradiční medicíně, místo toho léčí pomocí zaříkadel, kouzel a čar, ale vlastně většinou jde o používání léčivých rostlin. Jak to máš v životě ty? Spoléháš na konvenční léky, či na léčivou moc rostlin?
Beru obě strany, tradiční medicínu doplňuji léčivými bylinami. Z inscenace jsem si vzala jedno ponaučení – Surmena říká, že máme nemoc svěřit Bohu a věřit, že to pomůže. Nejsem věřící, ale věřím na to, že když se budu snažit, budu poslouchat tělo a pomáhat mu, že budu zdravá. Sama vím, co mi dělá dobře, ale nedodržuji to. (smích nad talířky s rautovými řízečky po jednom z festivalových představení, kdy jsme si slibovaly, že hned po Velikonocích změníme svou životosprávu – pozn. red.) Než jsme začali zkoušet, byla jsem v Bílých Karpatech, kde bohyně žily, tam jsem nasála tu atmosféru, okolní krajinu. Měla jsem to téma v sobě, proto jsem i inscenaci měla moc ráda. Děkuji Katce, že mi obohatila život o nové zkušenosti, na Surmenu budu do konce života vzpomínat.


19. května budou herci naposledy hrát i hru AUDIENCE U KRÁLOVNY z pera britského scenáristy a dramatika Petera Morgana, kterou režíroval Petr Novotný. V hlavní roli královny Alžběty II. v ní exceluje Petra Janečková, která se za citlivé ztvárnění britské panovnice dostala do širší nominace na Cenu Thálie 2020. Inscenace se dožila čtyřiceti dvou repríz a její oblíbenost u publika lze doložit i pomocí výsledků tradiční divácké ankety, v níž se dva roky po sobě umístila na nejvyšší příčce.
Setkání královny a jejích dvanácti premiérů měli rádi samozřejmě také naši herci. Pro Petru to byla další velká výzva – zahrát historickou, tehdy ještě žijící osobu, kterou zná celý svět. Nesnažila se ji kopírovat, ostatně to ani nejde vzhledem k velkému věkovému rozdílu, ale našla si svoje vlastní gesta, způsoby pohybu, chůze a sezení, které ji k předobrazu hodně přiblížily. Hrála královnu v průběhu šedesáti let života, oblékala se do kostýmů (od renomovaného výtvarníka Romana Šolce), které byly hodně podobné garderobě Alžběty II., a chovala se jako královna. Se šarmem i humorem. A přesto zůstala sama sebou. Petře skvěle sekundovali Tomáš Lněnička, Petr Dohnal, Martin Mejzlík, Lexa Postler a další.

Od května budou v našem repertoáru chybět první a poslední inscenace, když je bereme podle abecedy. Kdo jste Audienci u královny a Žítkovské bohyně neviděli, máte poslední příležitosti. Nepropásněte je!