VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Bohuslav Vítek o končící hvězdné chvíli…
Největší mistři německé barokní hudby, Johann Sebastian Bach a Georg Friedrich Händel, kteří se nikdy osobně nepotkali, se ve hře Paula Barze Mohla to být hvězdná chvíle naposledy setkají 20. ledna na Malé scéně ve dvoře. V podání herců Jiřího Kalužného a Tomáše Lněničky proběhne jejich fiktivní rivalské utkání prokládané místy i přátelským hovorem o jejich ideálech, ambicích, o naplnění života a smyslu umělecké tvorby. Inscenace měla premiéru 1. prosince 2017, jejím tvůrcem byl režisér Michael Tarant. K hudební spolupráci přizval jako již mnohokrát muzikologa PhDr. BOHUSLAVA VÍTKA. A právě s ním si dopřejeme poslední ohlédnutí za hudebně divadelní inscenací.
Německý spisovatel a žurnalista Paul Barz byl i poměrně plodný dramatik, ale na českých jevištích se jeho dílo objevuje jen výjimečně. V jakých souvislostech jste se s jeho dílem setkával vy?
Spolupráce na této inscenaci byla pro mě zároveň prvním setkáním s jeho tvorbou.
Hru Mohla to být hvězdná chvíle autor napsal původně pro rozhlas a měla podobu konverzační komedie. Čím ji obohatila košatá divadelní inscenace?
V rozhlase jde pouze o komorní dialog mezi oběma protagonisty. Jevištní inscenace rozzáří toto fiktivní setkání o akce, které je umocňují. Jde tedy o zcela odlišné tvary, byť se stejným textem.
Hlavními postavami hry jsou němečtí velikáni barokní hudby Georg Friedrich Händel a Johann Sebastian Bach. V dialogu se oba protagonisté zmiňují o tom, že jsou původem Češi, což není pravda. Můžete jmenovat jejich skutečně české kolegy té doby?
Byla jich samozřejmě celá řada, přestože není známo, že by se kdy s Bachem či Händelem setkávali. Možné to ale je. Pravděpodobně tím nejvýznamnějším byl Jan Dismas Zelenka, o šest let starší než oba pánové. Ten ovšem svou dráhu završil nikoliv v Čechách, ale v Drážďanech. Jen o rok starší byl Bohuslav Matěj Černohorský, působící hlavně v Itálii. Naopak o osm let mladší byl Šimon Brixi, který zůstal věrný Čechám.
Při tvorbě hudební složky inscenace jste nám poskytl všestrannou svrchovanou pomoc, přestože jste poznamenal, že baroko není tak úplně váš obor. Na jaká hudební období se zaměřujete víc?
Větší pozornost věnuji mladším obdobím, než je baroko, tedy klasicismu, ale především romantismu a hudbě 20. století. Vedla mě vždy k tomu má pracovní působiště, v současnosti zvláště Komorní filharmonie Pardubice. Tím ovšem nechci tvrdit, že oba mistry nemiluji a neobdivuji po celý život!
Hudba je po celý život vaší prací. Provází vás i ve volném čase, nebo raději posloucháte ticho?
Ač hudba zůstává stále mou největší životní láskou, přece jenom musím bojovat s její občasnou, byť úžasnou kvantitou. Přijímám ji tedy zásadně soustředěně. Jako kulisu ji odmítám a v takových okamžicích vyhledávám skutečně milosrdné a blahodárné ticho. To nejkrásnější nacházím v přírodě při mých turistických toulkách.
Východočeské divadlo je jednosouborové, činoherní. Operní představení se na jeho jevišti objevují jen zřídka, protože nejbližší operní soubory sídlí v Praze či Olomouci. Jezdíte na opery do jiných divadel?
Ne, pravidelně rozhodně ne. Opera je sice mým velkým koníčkem a živým představením se nevyhýbám, byť jejich režijní ztvárnění velmi často nepřijímám. Avšak upřednostňuji raději poslech z dokonalých nastudování na hudebních nosičích, díky nimž lze vlastní hudbu vnímat mnohem niterněji a prožívat tak potěšení z její analýzy. Jsem pravidelným návštěvníkem národního festivalu Smetanova Litomyšl, občas se mi podaří zhlédnout zajímavá nastudování i jinde (Praha, Vídeň, Bayreuth), nicméně na operní představení pravidelně nejezdím.
Jaký máte vztah k současným trendům v inscenování klasických operních látek?
Odpověď lze tušit z předcházejících řádků. Především mě zajímá hudební ztvárnění, a to bohužel z mnoha důvodů většinou nebývá při živém jevištním provedení úplně uspokojující. Ovšem naprosto nesouhlasím se současným světovým trendem, v němž režie bývají považovány za dominantní složku, ještě důležitější, než je hudba. Nemám námitky proti novodobým inscenacím, jež se snaží přiblížit dávný příběh divákovi 21. století – ovšem za podmínky, že vlastní dílo neztratí svou původní identitu. Podobně jako dirigent i režisér je povinen ji ctít, a to se bohužel často nestává.
Chodíte do divadla i na činohru?
Ano, pokud mi to čas dovolí. Je mi velmi líto, že to není často!
S tvůrcem inscenace Mohla to být hvězdná chvíle, režisérem Michaelem Tarantem, spolupracujete často. Co na jeho inscenacích (nejvíc) oceňujete?
Tak to je téma na dlouhé povídání! Tedy alespoň stručně. V prvé řadě považuji za velké štěstí, že jsem měl možnost se s tímto mimořádným umělcem setkat. U pana režiséra si vážím hned několika věcí. Především s jakým nasazením, hlubokým poučením a promyšlenou koncepcí přistupuje ke každé inscenaci. Obdivuji jeho hudební cítění, vyplývající nejen z jeho hudebního vzdělání, ale i ze schopností hudebně dramaturgických – vždy dokáže zvolit hudební pasáž a třeba jen pouhý takt, který umocní dotyčnou situaci. Tomu předchází studium skladeb, nahrávek s nejrůznějšími interprety. Každá jeho inscenace je osobitým dílem, jež zanechává v divákovi dojem čehosi mimořádného – vždy dokonale ztvárněného a hluboce lidského. Dívám se ovšem na jeho práci spíše z hlediska hudebního – stejnou měrou a snad s ještě důslednější charakteristikou by mohl jistě hovořit teatrolog.
Značnou část své profesní dráhy jste věnoval Českému rozhlasu. Ten v posledních letech těžce bojuje s nedostatkem posluchačů mluveného slova. Je to tak i s hudební tvorbou?
V rozhlase pracuji už pouze externě – na hudební stanici pro klasickou hudbu Český rozhlas D-dur. Se získáváním posluchačů pracujeme nejen v rozhlase, ale v celé hudební oblasti, včetně koncertů a dalších hudebních prezentací. Mění se i jejich formy – ještě donedávna oblíbené kompaktní disky ustupují do pozadí, hudba se stahuje z internetu, mění se vkus posluchačů toužících po relaxaci, odmítajících náročné umění. Velmi záleží na formách jeho prezentace. Média však horečně bojují s úbytkem zájmu bohužel prostřednictvím zábavných a nenáročných nabídek.
Jak vidíte budoucnost rozhlasu v konkurenci jiných, zejména vizuálních médií?
Rozhlas byl, jest a bude! Mění se pouze charakter jeho vysílání. Nepotvrdily se obavy, že televize jeho existenci fatálně ohrozí. I přes závažný ústup rozhlasu od náročnějších forem jde stále o médium, kde je možno – prostřednictvím vysílání nebo internetu – žít z mnohem různorodější nabídky než z jednostranného balastu, jak jej nabízí zdrcující většina současných televizních kanálů.
Vy rozhlas posloucháte? Jaké pořady?
Ač jsem v něm velkou část svého života prožil, nejsem jeho pravidelným posluchačem. Zajímají mě pouze zpravodajské relace a pořady přísně vybírané. ČRo Vltava, kde jsem přes dvacet let působil, se bohužel díky novému vedení zásadně přeměnila v publicisticko-slovesnou stanici, v níž je hudba spíše elementem doplňujícím než kdysi dominantním, o ignoraci klasické hudební, ale do jisté míry i slovesné tvorby ani nehovoře. Naštěstí mám nemalé možnosti se s touto mou celoživotní láskou setkávat jinými cestami (zvukové nosiče, knihy apod.).
Německý spisovatel a žurnalista Paul Barz byl i poměrně plodný dramatik, ale na českých jevištích se jeho dílo objevuje jen výjimečně. V jakých souvislostech jste se s jeho dílem setkával vy?
Spolupráce na této inscenaci byla pro mě zároveň prvním setkáním s jeho tvorbou.
Hru Mohla to být hvězdná chvíle autor napsal původně pro rozhlas a měla podobu konverzační komedie. Čím ji obohatila košatá divadelní inscenace?
V rozhlase jde pouze o komorní dialog mezi oběma protagonisty. Jevištní inscenace rozzáří toto fiktivní setkání o akce, které je umocňují. Jde tedy o zcela odlišné tvary, byť se stejným textem.
Hlavními postavami hry jsou němečtí velikáni barokní hudby Georg Friedrich Händel a Johann Sebastian Bach. V dialogu se oba protagonisté zmiňují o tom, že jsou původem Češi, což není pravda. Můžete jmenovat jejich skutečně české kolegy té doby?
Byla jich samozřejmě celá řada, přestože není známo, že by se kdy s Bachem či Händelem setkávali. Možné to ale je. Pravděpodobně tím nejvýznamnějším byl Jan Dismas Zelenka, o šest let starší než oba pánové. Ten ovšem svou dráhu završil nikoliv v Čechách, ale v Drážďanech. Jen o rok starší byl Bohuslav Matěj Černohorský, působící hlavně v Itálii. Naopak o osm let mladší byl Šimon Brixi, který zůstal věrný Čechám.
Při tvorbě hudební složky inscenace jste nám poskytl všestrannou svrchovanou pomoc, přestože jste poznamenal, že baroko není tak úplně váš obor. Na jaká hudební období se zaměřujete víc?
Větší pozornost věnuji mladším obdobím, než je baroko, tedy klasicismu, ale především romantismu a hudbě 20. století. Vedla mě vždy k tomu má pracovní působiště, v současnosti zvláště Komorní filharmonie Pardubice. Tím ovšem nechci tvrdit, že oba mistry nemiluji a neobdivuji po celý život!
Hudba je po celý život vaší prací. Provází vás i ve volném čase, nebo raději posloucháte ticho?
Ač hudba zůstává stále mou největší životní láskou, přece jenom musím bojovat s její občasnou, byť úžasnou kvantitou. Přijímám ji tedy zásadně soustředěně. Jako kulisu ji odmítám a v takových okamžicích vyhledávám skutečně milosrdné a blahodárné ticho. To nejkrásnější nacházím v přírodě při mých turistických toulkách.
Východočeské divadlo je jednosouborové, činoherní. Operní představení se na jeho jevišti objevují jen zřídka, protože nejbližší operní soubory sídlí v Praze či Olomouci. Jezdíte na opery do jiných divadel?
Ne, pravidelně rozhodně ne. Opera je sice mým velkým koníčkem a živým představením se nevyhýbám, byť jejich režijní ztvárnění velmi často nepřijímám. Avšak upřednostňuji raději poslech z dokonalých nastudování na hudebních nosičích, díky nimž lze vlastní hudbu vnímat mnohem niterněji a prožívat tak potěšení z její analýzy. Jsem pravidelným návštěvníkem národního festivalu Smetanova Litomyšl, občas se mi podaří zhlédnout zajímavá nastudování i jinde (Praha, Vídeň, Bayreuth), nicméně na operní představení pravidelně nejezdím.
Jaký máte vztah k současným trendům v inscenování klasických operních látek?
Odpověď lze tušit z předcházejících řádků. Především mě zajímá hudební ztvárnění, a to bohužel z mnoha důvodů většinou nebývá při živém jevištním provedení úplně uspokojující. Ovšem naprosto nesouhlasím se současným světovým trendem, v němž režie bývají považovány za dominantní složku, ještě důležitější, než je hudba. Nemám námitky proti novodobým inscenacím, jež se snaží přiblížit dávný příběh divákovi 21. století – ovšem za podmínky, že vlastní dílo neztratí svou původní identitu. Podobně jako dirigent i režisér je povinen ji ctít, a to se bohužel často nestává.
Chodíte do divadla i na činohru?
Ano, pokud mi to čas dovolí. Je mi velmi líto, že to není často!
S tvůrcem inscenace Mohla to být hvězdná chvíle, režisérem Michaelem Tarantem, spolupracujete často. Co na jeho inscenacích (nejvíc) oceňujete?
Tak to je téma na dlouhé povídání! Tedy alespoň stručně. V prvé řadě považuji za velké štěstí, že jsem měl možnost se s tímto mimořádným umělcem setkat. U pana režiséra si vážím hned několika věcí. Především s jakým nasazením, hlubokým poučením a promyšlenou koncepcí přistupuje ke každé inscenaci. Obdivuji jeho hudební cítění, vyplývající nejen z jeho hudebního vzdělání, ale i ze schopností hudebně dramaturgických – vždy dokáže zvolit hudební pasáž a třeba jen pouhý takt, který umocní dotyčnou situaci. Tomu předchází studium skladeb, nahrávek s nejrůznějšími interprety. Každá jeho inscenace je osobitým dílem, jež zanechává v divákovi dojem čehosi mimořádného – vždy dokonale ztvárněného a hluboce lidského. Dívám se ovšem na jeho práci spíše z hlediska hudebního – stejnou měrou a snad s ještě důslednější charakteristikou by mohl jistě hovořit teatrolog.
Značnou část své profesní dráhy jste věnoval Českému rozhlasu. Ten v posledních letech těžce bojuje s nedostatkem posluchačů mluveného slova. Je to tak i s hudební tvorbou?
V rozhlase pracuji už pouze externě – na hudební stanici pro klasickou hudbu Český rozhlas D-dur. Se získáváním posluchačů pracujeme nejen v rozhlase, ale v celé hudební oblasti, včetně koncertů a dalších hudebních prezentací. Mění se i jejich formy – ještě donedávna oblíbené kompaktní disky ustupují do pozadí, hudba se stahuje z internetu, mění se vkus posluchačů toužících po relaxaci, odmítajících náročné umění. Velmi záleží na formách jeho prezentace. Média však horečně bojují s úbytkem zájmu bohužel prostřednictvím zábavných a nenáročných nabídek.
Jak vidíte budoucnost rozhlasu v konkurenci jiných, zejména vizuálních médií?
Rozhlas byl, jest a bude! Mění se pouze charakter jeho vysílání. Nepotvrdily se obavy, že televize jeho existenci fatálně ohrozí. I přes závažný ústup rozhlasu od náročnějších forem jde stále o médium, kde je možno – prostřednictvím vysílání nebo internetu – žít z mnohem různorodější nabídky než z jednostranného balastu, jak jej nabízí zdrcující většina současných televizních kanálů.
Vy rozhlas posloucháte? Jaké pořady?
Ač jsem v něm velkou část svého života prožil, nejsem jeho pravidelným posluchačem. Zajímají mě pouze zpravodajské relace a pořady přísně vybírané. ČRo Vltava, kde jsem přes dvacet let působil, se bohužel díky novému vedení zásadně přeměnila v publicisticko-slovesnou stanici, v níž je hudba spíše elementem doplňujícím než kdysi dominantním, o ignoraci klasické hudební, ale do jisté míry i slovesné tvorby ani nehovoře. Naštěstí mám nemalé možnosti se s touto mou celoživotní láskou setkávat jinými cestami (zvukové nosiče, knihy apod.).
Jana Pithartová
