VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

MŮJ ÚČET
21. duben 2019

Blízké i vzdálené byly našim herečkám postavy hry Mikve

Jana Ondrušková, Martina Sikorová, Jindra Janoušková, Dagmar Novotná a Veronika Malá v Mikve, foto Jiří Sejkora
Na konci února měla v Městském divadle premiéru hra MIKVE. (mikve je rituální očistná lázeň potřebná k běžnému životu ortodoxních židovských žen – pozn. red.) Na inscenování této hry se potkávaly téměř samé ženy – osm hereček, režisérka Kateřina Dušková, která byla zároveň i výtvarnicí kostýmů, dramaturgyně, nápověda i inspicientka. A za tím vším stála rovněž žena, izraelská autorka Hadar Galron. Jenom těsně před premiérou nás oblažila přítomnost rekvizitáře a scénografa. Zkoušení se obešlo bez hádek a hašteření, aspoň já mám ten pocit. Po premiéře jsme se potkávaly, povídaly si nejen o zkoušení a o tom, jak to všechno dopadlo. Ale vlastně se k tématu často vracíme, hra je stále v nás! Pojďme si ji ještě na chvilku také připomenout…


Byly vám postavy hry Mikve vzdálené, nebo blízké? V čem?

DAGMAR NOVOTNÁ (Hindi):
To je zvláštní otázka, protože ani jedno, ani druhé v mém případě tak moc nepadá v úvahu. Je mi blízká věkem. To je pro mě strašně rozhodující, protože hraju něco, v čem jsem, čemu rozumím, co teď ve svém životě prožívám. Takže je to zdánlivě jednodušší. Ta postava je mi blízká a není vzdálená. Hraje si na mladší, to já opravdu nedělám. Ale nicméně ta verva do života, elán, proč ne, nevidím v tom nic špatného. Ale já se až tak odvázaně nechovám.

JINDRA JANOUŠKOVÁ (Šošana): Mně moje postava není moc blízká, ale není mi ani vzdálená. Blízká je mi tím, že miluju své děti, svou rodinu, já bych byla schopná pro děti udělat všechno. Dokážu pochopit, že se musí dodržovat nějaká pravidla, i to, že když je někdo součástí nějaké ortodoxní víry, je v tom vychováván, tak ta pravidla chce dodržovat. Víra ti v něčem pomáhá.

ROMANA CHVALOVÁ (Chedva): Já si nedovedu představit, že bych se nechala chlapem týrat. V životě jsem se do té situace nedostala, ale myslím si, že kdybych dostala první ránu, tak bych odešla. Ona se nedokáže vzepřít, asi chce chránit svou rodinu, ale pro mne jsou jisté hranice, které bych nepřekročila. Je mi blízký boj za dítě.

PETRA JANEČKOVÁ (Šira): Byla mi blízká ta přímočarost, přímost, se kterou jedná Šira, to, že všechno říká na rovinu. Já sama si už někdy rozmýšlím, co řeknu… ale jsem obvykle také přímá. Vzdálená je mi způsobem vyznání, ona žije v ortodoxní židovské komunitě, já ne. I když se také jako ona každý den modlím, cítíme víru jinak.

JANA ONDRUŠKOVÁ (Miki): Moje Miki přináší do hry nadhled, protože nepatří k ortodoxním věřícím. Ptá se ostatních postav velmi pragmaticky a lidsky, proč plní pravidla, která jim můžou zničit život. Blízká mi je tím, že pro lásku podstoupí něco, co by normálně neudělala. A co máme opravdu společného, je to, že humorem rozptýlíme dusno.

VERONIKA MALÁ (Tehíla): Tehíla je mi velmi blízká, myslím, že uvnitř mě je kus z ní. Taková křehká dušička. Když jsem hledala cestu jak k postavě, zjistila jsem, že vedle sebe nikoho takového nemám. Mladá, zakomplexovaná, ublížená – ke mně je to asi pravý opak. Bylo to nejtěžší hledání role, co jsem kdy zažila.

MARTINA SIKOROVÁ (Esti): Je mi blízká v tom, že je hodně naivní. Někteří něco nevidí nebo neřeší – třeba to, že jiná žena je týraná. Ale je mi tím i vzdálená, protože já když takové věci vidím, tak to rozhodně chci řešit. Esti má šest dětí a i když mám děti ráda, zatím nemám zkušenost matky.

ELIŠKA DOHNALOVÁ (Eliševa): Vzdálená je mi určitě nejvíc věkově. Káťa (režisérka – pozn. red.) chtěla, aby to byla osmiletá holčička, mně je osmadvacet. Takže vzdálená je mi tímto moc. A blízká asi tím, že jsem si vzpomínala, jak jsem se v tom věku chovala. Snažila jsem se odpozorovat dětské chování a vnímání světa. Takže něco v Eliševě je odpozorované a něco jsou vzpomínky. Nejdřív jsem se toho bála, protože jsem netušila, že budu hrát až tak malé dítě, ale dnes si to už užívám.

Do mikve se ženy noří samozřejmě nahé. Už před zkoušením jsme řešily potřebu nahoty a jak ji ztvárnit. Pak přišel den, kdy se ženy opravdu odhalily a vstoupily do vody. Bez „reptání“, s pokorou. Toto odvážné gesto mě samotnou až dojalo. Jak se však s nahotou vyrovnávají doopravdy?

JINDRA:
Já jako lázeňská vidím všechny ty ženy nahé a musím říct, že je to nádherný pohled. Žádná holka se nemá za co stydět. Navíc když je to takhle cudně a čistě udělané, tak to ani nevnímám jako nahotu.

ROMANA: To jsou obrazy! To je tak krásné…

DAGMAR: Musím předeslat, že nejsem žádný exhibicionista, takže vždy mám s tím trochu problém. Na jevišti jsem se svlékala podruhé – v inscenaci Holky z kalendáře jsem byla také nahá na jevišti – ale byla mi vidět jen holá záda. Tady je to o něčem jiném, do mikve scházíme tak, jak nás Pánbůh stvořil. Když vidím, že to má smysl, opodstatnění, že je to důležité, tak s tím nemám problém. Poddám se tomu a beru to jako tvůrčí věc.

JANA: Jako divákovi je mi nepříjemná nahota, která je jen pro efekt. V tomto představení je naprosto účelná. Režisérka s námi pracovala velmi citlivě, chtěla, aby nám bylo příjemně. Proto jsem jí důvěřovala. Když se mě ptají lidé na nahotu, odpovídám, že v divadle se psychicky odhaluji natolik, že fyzicky mě to nerozhází. Beru to tak, že zadek máme všichni na světě stejný. Rozdělený na dvě půlky. (smích)

VERONIKA: Já s nahotou vůbec problém nemám. Když to má na jevišti nějakou hodnotu, pak je to správně. Bez nahoty by tahle inscenace neměla význam. A myslím si, že diváci to vůbec neřeší.

PETRA: Obavy byly… ale myslím si, že ještě větší měl můj partner… (smích)

MARTINA: Já jsem se styděla. Prostě se stydím před někým svlékat, ale zároveň jsem to brala jako výzvu. Je to jenom strach a je fajn, když člověk může ty strachy překonat. A na jevišti je ta nahota udělaná velmi cudně.

ELIŠKA: Řekla bych, že z hlediště není nahota ani moc poznat, jsou to jen obrysy. Já to vnímám jako krásné obrazy.

Jak na vás působil čistě ženský kolektiv? Nechyběli vám muži?

ROMANA:
Čistě ženskou komedii jsem ještě nedělala a po pravdě jsem z toho měla strach, ale nakonec na to nedám dopustit.

PETRA: Vůbec ne, naopak! Měla jsem pocit, když jsme zkoušely, že se nás naši chlapi až báli, vždy když jsme seděly v klubu a bylo nás hodně, tak před námi „zdrhali“… (smích)

JANA: Už jsem podobnou energii zažila, když jsme v Těšínském divadle zkoušeli Dům Bernardy Alby. Jenže tam byl aspoň muž režisér. Upřímně, bála jsem se přemíry estrogenu. Mám ráda prostředí vyvážené. Ale probíhalo to krásně a já jsem vděčná za to, že náš ženský soubor je silný a máme se rády. Navzájem si vycházíme vstříc a podporujeme se. Přála bych to každému souboru.

DAGMAR: V úplně čistém ženském kolektivu jsem v podstatě nikdy nedělala. Holky z kalendáře režíroval muž a hrálo tam i pár kolegů… nebo Jeptišky – pět hereček, ale režíroval to taky muž. A přiznám se, že v Mikve mi ten chlap vlastně vůbec nechyběl. Někdy je to i lepší, odpočineme si od nich.

ELIŠKA: Zkoušela jsem Pět za jednu – samé holky, ale režíroval to muž. Někdy jsme s tím měly problém, snažily jsme se režisérovi vysvětlit, že tak, jak chtěl on, by žena nezareagovala. Já jsem vlastně poprvé dělala s režisérkou, nikdy předtím jsem s ženou nezkoušela. Bavilo mě to moc.

VERONIKA: Toto dámské zkoušení bylo pro mne poprvé a upřímně, myslela jsem si, že se budeme štvát, přece jen osm žen, věkově hodně rozdílných… Ale nakonec jsem byla příjemně překvapená, a myslím si, že jsme si teď zase o kousek blíž. Bylo to moc příjemné a bavilo mě to.

MARTINA: Já jsem to vůbec neřešila. Ale bylo to velmi zajímavé. Poznaly jsme se jinak a řekla bych, že nás to víc sblížilo.

Ač to není zcela běžné, premiéry se účastnila i autorka hry Hadar Galron, která je sama herečkou a režisérkou. Přinesla vám dárky a popřála Zlom vaz! Měly jste před ní trému větší než obvykle?

JANA:
Autorka na mě působila opravdu sympaticky. Je to krásná žena. A když nás pochválila, byl to balzám.

PETRA: Já jsem před premiérou neměla vůbec trému, nebo alespoň méně než jindy. Důvěřovala jsem textu i postavě a stála jsem za vším, co jsem nazkoušela. Ale když jsme se pak před premiérou sešly s autorkou, přece jen jsem těsně před tím, než jsem vešla na jeviště, cítila takové divné chvění. Ale to hned opadlo.

VERONIKA: Jistý tlak jsem cítila. Dívá se na tebe někdo, kdo to napsal, a i když děláš to nejlepší, co můžeš, autorka může mít prostě jinou představu. Ale setkání s Hadar bylo moc příjemné. Vůbec mi premiéra přišla taková magická a velkolepá, i tím, že přijel pan velvyslanec Izraele, pan Töpfer a spousta hostů.

MARTINA: Když jsem se dozvěděla, že tu bude autorka, doufala jsem, že se jí to bude líbit. Ale pak jsem to úplně vytěsnila.

ROMANA: To byla tak pozitivní energie! Já mám ráda tyhle lidi. Neměla jsem větší trému, to jsme neřešily, stačí to, že je to premiéra…

JINDRA: Já jsem byla před premiérou strašně nervózní, měla jsem hrozný strach. Ale když jsme se s Hadar sešly před představením a ona nám dala dárky, uklidnila jsem se, nějak mě to srovnalo. Moc mi to pomohlo.

ELIŠKA: Působila na mě moc dobře, i tím, jak nás chtěla poznat ještě před představením a nabila nás energií.

DAGMAR: Byla velmi spontánní a ženská. Jsem šťastná, že jsem se s ní mohla potkat.
Jana Uherová

Romana Chvalová, Eliška Dohnalová a Petra Janečková v Mikve, foto Jiří Sejkora