VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Bláznivé nůžky lámou rekordy!
Úspěšnost inscenace se dá měřit nejen vyprodaným divadlem či nemožností získat vstupenky, ale i počtem repríz. Pozor, nezaměňujme ale slova úspěšnost a kvalita… Někdy se stává, že velmi dobře vystavěná inscenace se prostě nedá prodat na „volnou kasu“ několikrát za sebou. Diváci, ať už se nám to líbí, či ne, se chtějí především bavit, a proto se déle hrají obvykle komedie a muzikály. Velkým úspěchem bývá padesát a více repríz. Když jsem nakoukla do archivu Východočeského divadla, kde evidujeme kromě jiného i počet repríz od sezóny 1955/56, zjistila jsem, že jenom dvakrát se toto číslo přehouplo přes stovku. Zajímavostí je, že obě inscenace byly z tvůrčí dílny tria Voskovec – Werich – Ježek; v sezóně 1977/78 to byla hudební komedie Nebe na zemi, která se hrála 102krát, o devět let později ji trumfnul Sever proti jihu se 104 reprízami. Letos však trháme rekord! Podle všeho nejdéle hranou inscenací v historii našeho divadla jsou BLÁZNIVÉ NŮŽKY, které zdobí repertoár už desátou sezónu a 20. dubna ji budeme uvádět už po sto čtyřicáté!
Bláznivé nůžky jsou svým způsobem fenomén. Z mnoha důvodů. Je to komedie a detektivka v jednom s otevřeným koncem, přesněji se třemi konci. Hráli jsme ji v Městském divadle od 13. října 2007, a když zájem diváků malinko polevil, ale přesto trval, uvedli jsme obnovenou premiéru na Malé scéně ve dvoře 8. října 2015. Po tolika letech se musela opravit a upravit scéna, některé kostýmy doznaly změny, pravdou je, že se většinou lehce rozšiřují… Petru Janečkovou, která měla během uvádění Nůžek krásné mateřské povinnosti, na dva roky vystřídala kolegyně Martina Sikorová. Josefa Vránu, který opustil naše angažmá, nahradil Milan Němec. Vyměnili se zvukaři, osvětlovači i inspicient. Diváci zestárli, někteří dospěli, ale jsou nám věrni pořád. Nezřídka se stává, že chodí opakovaně na „svoje“ představení, aby se pobavili a eventuálně viděli jiného vraha.
Kdo čte tento článek, aniž by před tím viděl Nůžky, a chystá se na ně, ať v tuto chvíli odloží zpravodaj. Prozradím totiž část pointy. Ano, vy, co jste viděli, už víte, že budu mluvit o tom, kdo je vrah. A víte, že mohou být tři varianty. Detektivní komedie drží diváky v napětí až do chvíle, kdy je požádá inspektor, aby hlasovali a zvolili svého nejvíce podezřelého aktéra. Podle toho pak inspektor určí vraha a herci tedy odehrají patřičný konec. Nikdy není předem jasné, kdo bude ten den vrahem, naši herci si opravdu pečlivě opakují závěrečné scény před každou reprízou, protože co když zrovna ten den to bude jejich finále. Statistika, kterou dělá inspicient, říká, že nejméně častým vrahem je postava Tonyho, kterou hraje Ladislav Špiner. Slečna Barbara v podání Petry Janečkové a Eda Lorenc, kterého postupně ztvárnili Josef Vrána, hostující Jan Leflík a nakonec Milan Němec, se dělí o prvenství rovným dílem. Láďovi prostě diváci nevěří, že by mohl k smrti umlátit starší dámu…
Zajímavostí na této hře je i fakt, že licenční smlouva s autorem zahrnuje klauzuli, že inscenátoři uvidí některou existující inscenaci jako jakousi inspiraci a potvrzení, že bude fungovat. Ne jako model, protože každá z těch, které jsem viděla já, je jiná a něčím výjimečná. A protože my jsme ji uváděli jako českou premiéru, jel se dramaturg a překladatel v jedné osobě Martin Fahrner s ředitelem divadla Petrem Dohnalem podívat do amerického Bostonu. Já jsem ji viděla s kolegou režisérem Jirkou Seydlerem v polském Krakově, a přestože oba nemáme rádi interaktivní hry, byli jsme nadšení.
Po neskutečně úspěšném tažení Bláznivých nůžek v Pardubicích i mnoha zájezdech po tomto titulu sáhlo několik dalších divadel a pokaždé se jezdili režiséři a dramaturgové dívat na naše představení. Nechat se inspirovat. Důvodem je fakt, že téměř nikdo z inscenátorů si neumí představit, jak tato hra bude fungovat s diváky. Budou klást otázky? Jaké? Nebudou v tom herci sami? Ale všude, opravdu v každém divadle se potvrdí, že publikum kus miluje, protože ho baví ta hra, kterou spolu s herci hraje.
A ještě pár „třešinek na dortu“: Na VIII. ročníku GRAND Festivalu smíchu získaly Bláznivé nůžky titul Komedie roku 2007 a Ladislav Špiner byl v roli Tonyho oceněn za nejlepší mužský herecký výkon festivalu! Inscenace je i divácky nejoblíbenější hrou VČD roku 2008 a nositelkou Ceny poroty přehlídky České divadlo 2008!
Několika hercům jsem položila jednu stejnou otázku: Čím je tato hra podle nich nejzajímavější? Co je tím fenoménem, že na hru diváci opakovaně chodí?
Ladislav Špiner: Já si myslím, že fenomén jsem já! (smích) Ale vážně – je to specifické představení, diváci se včlení do děje a závěr záleží na nich, je to jejich představení. A že to hrajeme už deset let, tak je třeba taky zajímá, jak po tak dlouhé době vypadáme… (smích) Kostýmy stárnou jako my a „vytahujou“ se s námi. Mně zatím garderoba přidělala jednu novou dírku na pásku, jinak dobrý!
Petra Janečková: Fenomén je Láďa, samozřejmě! (smích) A má to! Myslím ale, že nejzajímavější je struktura hry. Je interaktivní, diváci k nám promlouvají, zasahují do děje, hlavně v závěru. Jejich zájem je fakt nebývalý. Když hru hrajeme na zájezdech a používáme místopis toho konkrétního města, tak je nádherné, jak jsou diváci překvapení. Jak nečekají, že budeme používat konkrétní reálie, ve kterých oni žijí. Myslím, že pak reagují a zapojují se o to víc. I naši diváci nás nejednou zaskočili a my jsme se z toho museli nějak „vymotat“. Po tolika reprízách máme text hodně ověřený a vyzkoušený, ale někdy diváci vyfabulují neuvěřitelné otázky, a to pak musíme okamžitě reagovat a často i improvizovat. Nikdy to představení není stejné a nikdy nebude, to je podle mě tím fenoménem Bláznivých nůžek.
Dagmar Novotná: Hra má dobrý text, to především. Je to detektivka, což má publikum rádo. A vždy ho přitahuje, když je vtaženo do hry. Deset let, to je hodně. V poslední době, jak to hrajeme na Malé scéně, se stalo, že diváci kladou dotazy, jaké nikdy zatím za celou tu dobu nepadly. Je zvláštní, že mě často diváci tipují na vražedkyni, a i když jsem časem zbavena podezření, tak do mě „šijou“ dál. Mě ta hra moc baví, pořád. Vím o sobě, že nejsem moc velká improvizátorka, takže jsem se toho na začátku bála, ale vždy jsme se ze všeho dostali.
Bláznivé nůžky jsou svým způsobem fenomén. Z mnoha důvodů. Je to komedie a detektivka v jednom s otevřeným koncem, přesněji se třemi konci. Hráli jsme ji v Městském divadle od 13. října 2007, a když zájem diváků malinko polevil, ale přesto trval, uvedli jsme obnovenou premiéru na Malé scéně ve dvoře 8. října 2015. Po tolika letech se musela opravit a upravit scéna, některé kostýmy doznaly změny, pravdou je, že se většinou lehce rozšiřují… Petru Janečkovou, která měla během uvádění Nůžek krásné mateřské povinnosti, na dva roky vystřídala kolegyně Martina Sikorová. Josefa Vránu, který opustil naše angažmá, nahradil Milan Němec. Vyměnili se zvukaři, osvětlovači i inspicient. Diváci zestárli, někteří dospěli, ale jsou nám věrni pořád. Nezřídka se stává, že chodí opakovaně na „svoje“ představení, aby se pobavili a eventuálně viděli jiného vraha.
Kdo čte tento článek, aniž by před tím viděl Nůžky, a chystá se na ně, ať v tuto chvíli odloží zpravodaj. Prozradím totiž část pointy. Ano, vy, co jste viděli, už víte, že budu mluvit o tom, kdo je vrah. A víte, že mohou být tři varianty. Detektivní komedie drží diváky v napětí až do chvíle, kdy je požádá inspektor, aby hlasovali a zvolili svého nejvíce podezřelého aktéra. Podle toho pak inspektor určí vraha a herci tedy odehrají patřičný konec. Nikdy není předem jasné, kdo bude ten den vrahem, naši herci si opravdu pečlivě opakují závěrečné scény před každou reprízou, protože co když zrovna ten den to bude jejich finále. Statistika, kterou dělá inspicient, říká, že nejméně častým vrahem je postava Tonyho, kterou hraje Ladislav Špiner. Slečna Barbara v podání Petry Janečkové a Eda Lorenc, kterého postupně ztvárnili Josef Vrána, hostující Jan Leflík a nakonec Milan Němec, se dělí o prvenství rovným dílem. Láďovi prostě diváci nevěří, že by mohl k smrti umlátit starší dámu…
Zajímavostí na této hře je i fakt, že licenční smlouva s autorem zahrnuje klauzuli, že inscenátoři uvidí některou existující inscenaci jako jakousi inspiraci a potvrzení, že bude fungovat. Ne jako model, protože každá z těch, které jsem viděla já, je jiná a něčím výjimečná. A protože my jsme ji uváděli jako českou premiéru, jel se dramaturg a překladatel v jedné osobě Martin Fahrner s ředitelem divadla Petrem Dohnalem podívat do amerického Bostonu. Já jsem ji viděla s kolegou režisérem Jirkou Seydlerem v polském Krakově, a přestože oba nemáme rádi interaktivní hry, byli jsme nadšení.
Po neskutečně úspěšném tažení Bláznivých nůžek v Pardubicích i mnoha zájezdech po tomto titulu sáhlo několik dalších divadel a pokaždé se jezdili režiséři a dramaturgové dívat na naše představení. Nechat se inspirovat. Důvodem je fakt, že téměř nikdo z inscenátorů si neumí představit, jak tato hra bude fungovat s diváky. Budou klást otázky? Jaké? Nebudou v tom herci sami? Ale všude, opravdu v každém divadle se potvrdí, že publikum kus miluje, protože ho baví ta hra, kterou spolu s herci hraje.
A ještě pár „třešinek na dortu“: Na VIII. ročníku GRAND Festivalu smíchu získaly Bláznivé nůžky titul Komedie roku 2007 a Ladislav Špiner byl v roli Tonyho oceněn za nejlepší mužský herecký výkon festivalu! Inscenace je i divácky nejoblíbenější hrou VČD roku 2008 a nositelkou Ceny poroty přehlídky České divadlo 2008!
Několika hercům jsem položila jednu stejnou otázku: Čím je tato hra podle nich nejzajímavější? Co je tím fenoménem, že na hru diváci opakovaně chodí?
Ladislav Špiner: Já si myslím, že fenomén jsem já! (smích) Ale vážně – je to specifické představení, diváci se včlení do děje a závěr záleží na nich, je to jejich představení. A že to hrajeme už deset let, tak je třeba taky zajímá, jak po tak dlouhé době vypadáme… (smích) Kostýmy stárnou jako my a „vytahujou“ se s námi. Mně zatím garderoba přidělala jednu novou dírku na pásku, jinak dobrý!
Petra Janečková: Fenomén je Láďa, samozřejmě! (smích) A má to! Myslím ale, že nejzajímavější je struktura hry. Je interaktivní, diváci k nám promlouvají, zasahují do děje, hlavně v závěru. Jejich zájem je fakt nebývalý. Když hru hrajeme na zájezdech a používáme místopis toho konkrétního města, tak je nádherné, jak jsou diváci překvapení. Jak nečekají, že budeme používat konkrétní reálie, ve kterých oni žijí. Myslím, že pak reagují a zapojují se o to víc. I naši diváci nás nejednou zaskočili a my jsme se z toho museli nějak „vymotat“. Po tolika reprízách máme text hodně ověřený a vyzkoušený, ale někdy diváci vyfabulují neuvěřitelné otázky, a to pak musíme okamžitě reagovat a často i improvizovat. Nikdy to představení není stejné a nikdy nebude, to je podle mě tím fenoménem Bláznivých nůžek.
Dagmar Novotná: Hra má dobrý text, to především. Je to detektivka, což má publikum rádo. A vždy ho přitahuje, když je vtaženo do hry. Deset let, to je hodně. V poslední době, jak to hrajeme na Malé scéně, se stalo, že diváci kladou dotazy, jaké nikdy zatím za celou tu dobu nepadly. Je zvláštní, že mě často diváci tipují na vražedkyni, a i když jsem časem zbavena podezření, tak do mě „šijou“ dál. Mě ta hra moc baví, pořád. Vím o sobě, že nejsem moc velká improvizátorka, takže jsem se toho na začátku bála, ale vždy jsme se ze všeho dostali.
Jana Uherová
