VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Blázni od Svatého Klementa
V pondělí 9. prosince měl v Poediu premiéru šestý poetický večer, tentokrát na památku Ivana Blatného (1919–1990), jednoho z největších českých lyriků 20. století, „brněnského dandyho“ či „českého Rimbauda“, který žil od roku 1948 v Anglii, skoro stále v psychiatrických ústavech. Nejdéle v zařízení Saint Clement’s Hospital na západě Londýna. Pořad o něm vytvořil dramaturg Ladislav Nunvář, který se v Poediu představil loňským vánočním večerem Čas svařeného vína.
V komorním prostředí četli Dagmar Novotná a Petr Borovec Blatného verše i prózu, záznamy životních událostí a epizod a také jeden z archivních záznamů, který líčí, jak nechvalně známá StB o významného emigranta úplně ztratila zájem, protože se ukázalo, že ho nelze propagačně zneužít. Protože byl blázen. Nebo to jen šikovně předstíral, aby měl klid a zázemí? Nebo je pravda někde v průniku? Tak či onak, velikost jeho talentu zpochybnit nelze. Až do emigrace mu vyšlo několik sbírek nádherné poezie ve vlasti. V Anglii se o velkou část jeho básní, napsaných v blázincích a útulcích, postarala někdejší porodní asistentka Miss Frances Meacham, kterou o Ivanu Blatném informovali její brněnští přátelé. O jejich vzájemném vztahu koluje řada legend, které jsou možná populárnější než básníkovo dílo. A je to škoda.
Nedílnou součástí pořadu byla klavírní hudba básníkova bratrance Pavla Blatného (*1931) v provedení klavíristy Josefa Picka. Ladislav Nunvář dal v pořadu velký prostor Blatného poezii pro děti, jejíž přirozenost a hravost až překvapuje u autora, který žádné vlastní děti neměl. Anebo měl? I to zůstává otázkou.
Krásné bylo, že Ivan Blatný měl v Poediu „plno“. Dvě divačky přišly dokonce o hodinu dříve, aby si – se sklenkou vína v ruce – „podržely“ místo v maličkém hledišti.
V komorním prostředí četli Dagmar Novotná a Petr Borovec Blatného verše i prózu, záznamy životních událostí a epizod a také jeden z archivních záznamů, který líčí, jak nechvalně známá StB o významného emigranta úplně ztratila zájem, protože se ukázalo, že ho nelze propagačně zneužít. Protože byl blázen. Nebo to jen šikovně předstíral, aby měl klid a zázemí? Nebo je pravda někde v průniku? Tak či onak, velikost jeho talentu zpochybnit nelze. Až do emigrace mu vyšlo několik sbírek nádherné poezie ve vlasti. V Anglii se o velkou část jeho básní, napsaných v blázincích a útulcích, postarala někdejší porodní asistentka Miss Frances Meacham, kterou o Ivanu Blatném informovali její brněnští přátelé. O jejich vzájemném vztahu koluje řada legend, které jsou možná populárnější než básníkovo dílo. A je to škoda.
Nedílnou součástí pořadu byla klavírní hudba básníkova bratrance Pavla Blatného (*1931) v provedení klavíristy Josefa Picka. Ladislav Nunvář dal v pořadu velký prostor Blatného poezii pro děti, jejíž přirozenost a hravost až překvapuje u autora, který žádné vlastní děti neměl. Anebo měl? I to zůstává otázkou.
Krásné bylo, že Ivan Blatný měl v Poediu „plno“. Dvě divačky přišly dokonce o hodinu dříve, aby si – se sklenkou vína v ruce – „podržely“ místo v maličkém hledišti.
Jana Pithartová
