VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Bilancování s Petrem Dohnalem
Herec, ředitel a umělecký šéf PETR DOHNAL stanul poprvé na pardubickém jevišti už ve svých čtrnácti letech jako představitel Edvarda, mladého syna vévody z Clarence v inscenaci Richarda III. Později vystudoval činoherní herectví na pražské DAMU a po krátkých angažmá v Národním divadle v Brně a v Moravském divadle v Olomouci se opět vrátil do Východočeského divadla a svého rodného města.
Dva roky po našem posledním rozhovoru u příležitosti premiéry komedie Jistě, pane ministře jsme si s Petrem popovídali tentokrát už trochu obecněji. Nezůstali jsme pouze u vzpomínek na jeho profesní začátky v pardubickém divadle, došlo i na jisté bilancování, neboť fakt, že je Petr letos už třicátou sezónu v angažmá, z čehož téměř dvacet let zastává i pozici ředitele divadla, k tomu sám o sobě vybízí.
Tato sezóna je tvou třicátou ve Východočeském divadle, dalo by se tedy říct, že s divadlem nyní slavíš perlovou svatbu, což je samo o sobě obdivuhodné! Na průběh manželství mají vliv různé proměnné – láska, vášeň, věrnost, rozum, tolerance… Jak to bylo a je ve tvém vztahu k pardubickému divadlu?
V Pardubicích jsem se narodil a na zdejších divadelních prknech jsem stál už v roce 1974, což znamená, že jsem tu v podstatě za pamětníka. (smích) Nástup do zdejšího angažmá byl tedy svým způsobem návratem do dětských let, kdy jsem divadlo teprve poznával. Mezitím jsem si „jen“ odskočil do Prahy na studia, na dva roky do Brna a na rok do Olomouce. Manželství s pardubickým divadlem začalo mým skutečným manželstvím a můj svazek s divadlem se vyvíjel podobně jako ten reálný. Na svět nám přišly dvě dcery a v divadle začaly přicházet nové a nové inscenace, na nichž jsem pracoval již koncepčněji než v předchozích angažmá, kde jsem byl vlastně jen na návštěvě. Setkal jsem se tu s vynikajícími režiséry, jako byli Michael Tarant, Jirka Seydler, František Laurin a spousta dalších. Začal jsem dělat divadlo, které se tvořilo od nějaké podstaty, vytvářel se tu soubor mladých lidí, přicházeli sem moji spolužáci, člověk tu vnímal jistou kontinuitu, jíž byl součástí – oproti divadlům, která byla pro mnoho herců spíš cílem, za kterým člověka už nic moc nečekalo. Potřeboval jsem z těch velkých divadel pryč, chtěl jsem začít od začátku a to se mi, myslím, podařilo. Hned první roky jsem tu měl spoustu příležitostí, hrál jsem v každé sezóně nejméně ve čtyřech inscenacích, nepamatuji si, že bych měl volný turnus. Šel jsem z role do role a vůbec mi nevadilo mít třeba 30 představení do měsíce, ještě k tomu pohádky pro děti ve školkách, různé zájezdy a podobně. Práce bylo moc, ale byla zajímavá, rád na tu dobu vzpomínám.
Je potřeba i teď na vztahu neustále pracovat? Nebo sis po tolika letech už „jistý v kramflecích“?
Myslím si, že na takovém vztahu se musí pracovat permanentně. Žádný herec nesmí ustrnout, protože s každou novou rolí se ocitne úplně na začátku. Dřív jsem se divil, proč jsou starší herci nervózní, když už to všechno dávno umí a hrají „levou zadní“, ale teď už jim rozumím. Člověk je s věkem zodpovědnější, chce obhájit alespoň něco z toho, co už tu předvedl dřív.
Pardubické divadlo mělo tu výhodu, že zde docházelo k častým střídáním režisérů, což je jeden z principů, který se snažím uchovat i teď, kdy mohu osobně ovlivňovat chod divadla. Pokud by zde pracovali jen dva tři režiséři, kteří by okolo sebe vytvořili stálé týmy, divadlo by se zakonzervovalo a nemělo šanci se posouvat dál.
Zákonitě jsme narazili i na tvoje vedení divadla – brzy tomu bude 20 let, co jsi ředitelem a zároveň uměleckým šéfem, a to je další dimenze tvého vztahu s Východočeským divadlem. Jak se vyvíjel ten?
Už samotný nástup do ředitelské funkce byl docela zajímavý. Původně jsem pozici ředitele přijal jen na přechodnou dobu. Najednou jsem vstoupil do vody, která mi nebyla ani trochu známá, a hodně věcí muselo jít stranou. V té době jsem však měl rozjetou i svoji soukromou firmu a v první řadě jsem se chtěl věnovat herectví. Navíc situace v divadle byla celkem složitá – divadlo bylo rozložené, a to nejen ekonomicky, soubor rozbouřený, pracovalo se na tom, co bude dál, kolik budeme mít scén, kolik tu bude souborů, jestli jeden činoherní, nebo ještě nějaký další taneční. Stálo přede mnou mnoho důležitých otázek a všichni čekali, že když už sedím v ředitelské kanceláři, znám odpověď i na ty nevyřčené. Ale já nebyl „vyučený“ ředitel, a tak se stávalo, že jsem váhal, kde začít, koho si pozvat jako prvního… Zkrátka začátky nebyly vůbec jednoduché. I přechod z herecké šatny do ředitelny byl komplikovaný, i když já z té šatny naštěstí dodneška zcela neodešel, což je dobře, protože díky tomu mohu být stále v těsném kontaktu s děním na jevišti.
Jaká je tvoje vize do budoucna? Kam by se divadlo mělo ubírat?
Nějakou dobu trvalo, než se divadlo stabilizovalo, než jsem ucítil, že se ubírá směrem, kterým chci, že ho držím pevně v rukou – to bylo zhruba po deseti letech. Tedy pokud si člověk může být něčím takovým jistý… Nyní jde především o to ten směr udržet a samozřejmě se i posouvat dál, dělat a budovat poctivé činoherní divadlo s profesionálním souborem a se všemi profesemi, které k němu patří a jsou pro chod divadla nezbytné. A v neposlední řadě udržet všechny akce, které jsme úspěšně rozběhli – ať už je to GRAND Festival smíchu, nebo každoroční letní účinkování na Kunětické hoře, plesy a další aktivity, které pořádáme.
Když se tedy situace stabilizovala a ty už víš, co máš v ředitelně dělat, zvykl sis asi i na jistou míru zodpovědnosti. Stane se občas i tak, že se ti v nějaké situaci rozklepou kolena? Nebo jsi stále tak sebejistý, jak působíš?
Možná tak opravdu jen působím, protože kolena se mi klepou před každou premiérou, a překvapivě o to víc, když v ní nehraju. Pro mě je daleko příjemnější být její součástí jako herec, když jsem režisérem a jeho přesnou představou vedený k výsledku. V pozici ředitele si samozřejmě nejsem vždy zcela jistý, tak je to ale asi ve všech profesích. Ředitelna je víceméně stresovna, lidé tam zpravidla přicházejí, až když si nevědí rady, navíc se většinou člověk rozhoduje mezi dvěma špatnými nebo dvěma dobrými řešeními. Ať tak, či tak, někam se přiklonit musím. Ale dnes už neřeším všechno hned a s horkou hlavou, pochopil jsem, že je dobré nechat problém chvíli vychladnout, a pak se nad ním znovu sejít a zamyslet. Podstatné je, že jsem se obklopil lidmi, kteří jsou výsostní profesionálové, jsou samostatní a vědí, co mají dělat, a to je radost! Mám pak více času na přemýšlení nad koncepčními věcmi, nejsem nucen detailně se zabývat dennodenní rutinou či dělat práci za ostatní, k čemuž jsem měl dříve sklony. Mluvil jsem úplně do všeho, pomalu i do toho jaký šroubek se má koupit do dílen… Taková cesta však vede do pekel – lidé pak nemají žádnou zodpovědnost, jen ji přenášejí na vedení.
Vraťme se ještě k první lásce – k herectví. Hraješ nyní v šesti inscenacích. Kterou z těch rolí máš nejraději, a na kterou se naopak musíš nejvíc připravovat?
Mám to štěstí, že jsem obsazený do rolí, které hraju rád. A není to z důvodu, že bych si mohl role pro sebe vybírat. Naopak často musím role odmítat, protože nemám tolik času. Podílím se na tvorbě dramaturgického plánu a všechny hry, které uvádíme, jsou podle mě zajímavé a přínosné, takže bych si s gustem zahrál v jakékoli. Ale byl by nesmysl sám sebe prosazovat, nikdy jsem to nedělal. Navíc zde máme takové režisérské osobnosti a dramaturgy, kteří nemají zapotřebí si mě tímto způsobem „kupovat“. Když se do inscenace herecky hodím, přijde nabídka a já mám čas, rád ji přijmu. A kdybych měl být konkrétnější, mám rád Jacka v komedii Mezi nebem a zemí, rád si zahraju Ministra, který je ale textově velmi náročný, ten je pro mě jakousi zkouškou paměti – sám se někdy divím, že ty nesmírně šroubované texty plné politických floskulí jsem schopen nějak interpretovat. (smích) Na každé představení se těším také kvůli vynikající spolupráci s Petrem Kostkou, setkání s ním je pro mě vždycky svátkem. Mám rád i Bláznivé nůžky, které se na repertoáru s úspěchem drží už desátou sezónu. Je skvělé vidět, že i po tolika letech může inscenace stabilně fungovat a stále bavit diváky.
Máš nějaké profesní sny? Ať už herecké, umělecké nebo ředitelské?
Žádné konkrétní sny nemám, což je dáno asi tím, že se mi ani v životě nezdají, když už se konečně dostanu do postele, usnu tak tvrdě, že všechny sny zapomenu. (smích) Ale samozřejmě si přeji, aby divadlo fungovalo tak, jak funguje nyní, aby se dál rozvíjelo, aby se omlazovalo. Současné období je asi posledním, v němž budu divadlo jako ředitel ovlivňovat, proto chci, abychom tu vybudovali tým, jenž bude pokračovat v nastolené linii, která vyhovuje nejen nám, ale i divákům, jimž je divadlo především určeno.
Dva roky po našem posledním rozhovoru u příležitosti premiéry komedie Jistě, pane ministře jsme si s Petrem popovídali tentokrát už trochu obecněji. Nezůstali jsme pouze u vzpomínek na jeho profesní začátky v pardubickém divadle, došlo i na jisté bilancování, neboť fakt, že je Petr letos už třicátou sezónu v angažmá, z čehož téměř dvacet let zastává i pozici ředitele divadla, k tomu sám o sobě vybízí.
Tato sezóna je tvou třicátou ve Východočeském divadle, dalo by se tedy říct, že s divadlem nyní slavíš perlovou svatbu, což je samo o sobě obdivuhodné! Na průběh manželství mají vliv různé proměnné – láska, vášeň, věrnost, rozum, tolerance… Jak to bylo a je ve tvém vztahu k pardubickému divadlu?
V Pardubicích jsem se narodil a na zdejších divadelních prknech jsem stál už v roce 1974, což znamená, že jsem tu v podstatě za pamětníka. (smích) Nástup do zdejšího angažmá byl tedy svým způsobem návratem do dětských let, kdy jsem divadlo teprve poznával. Mezitím jsem si „jen“ odskočil do Prahy na studia, na dva roky do Brna a na rok do Olomouce. Manželství s pardubickým divadlem začalo mým skutečným manželstvím a můj svazek s divadlem se vyvíjel podobně jako ten reálný. Na svět nám přišly dvě dcery a v divadle začaly přicházet nové a nové inscenace, na nichž jsem pracoval již koncepčněji než v předchozích angažmá, kde jsem byl vlastně jen na návštěvě. Setkal jsem se tu s vynikajícími režiséry, jako byli Michael Tarant, Jirka Seydler, František Laurin a spousta dalších. Začal jsem dělat divadlo, které se tvořilo od nějaké podstaty, vytvářel se tu soubor mladých lidí, přicházeli sem moji spolužáci, člověk tu vnímal jistou kontinuitu, jíž byl součástí – oproti divadlům, která byla pro mnoho herců spíš cílem, za kterým člověka už nic moc nečekalo. Potřeboval jsem z těch velkých divadel pryč, chtěl jsem začít od začátku a to se mi, myslím, podařilo. Hned první roky jsem tu měl spoustu příležitostí, hrál jsem v každé sezóně nejméně ve čtyřech inscenacích, nepamatuji si, že bych měl volný turnus. Šel jsem z role do role a vůbec mi nevadilo mít třeba 30 představení do měsíce, ještě k tomu pohádky pro děti ve školkách, různé zájezdy a podobně. Práce bylo moc, ale byla zajímavá, rád na tu dobu vzpomínám.
Je potřeba i teď na vztahu neustále pracovat? Nebo sis po tolika letech už „jistý v kramflecích“?
Myslím si, že na takovém vztahu se musí pracovat permanentně. Žádný herec nesmí ustrnout, protože s každou novou rolí se ocitne úplně na začátku. Dřív jsem se divil, proč jsou starší herci nervózní, když už to všechno dávno umí a hrají „levou zadní“, ale teď už jim rozumím. Člověk je s věkem zodpovědnější, chce obhájit alespoň něco z toho, co už tu předvedl dřív.
Pardubické divadlo mělo tu výhodu, že zde docházelo k častým střídáním režisérů, což je jeden z principů, který se snažím uchovat i teď, kdy mohu osobně ovlivňovat chod divadla. Pokud by zde pracovali jen dva tři režiséři, kteří by okolo sebe vytvořili stálé týmy, divadlo by se zakonzervovalo a nemělo šanci se posouvat dál.
Zákonitě jsme narazili i na tvoje vedení divadla – brzy tomu bude 20 let, co jsi ředitelem a zároveň uměleckým šéfem, a to je další dimenze tvého vztahu s Východočeským divadlem. Jak se vyvíjel ten?
Už samotný nástup do ředitelské funkce byl docela zajímavý. Původně jsem pozici ředitele přijal jen na přechodnou dobu. Najednou jsem vstoupil do vody, která mi nebyla ani trochu známá, a hodně věcí muselo jít stranou. V té době jsem však měl rozjetou i svoji soukromou firmu a v první řadě jsem se chtěl věnovat herectví. Navíc situace v divadle byla celkem složitá – divadlo bylo rozložené, a to nejen ekonomicky, soubor rozbouřený, pracovalo se na tom, co bude dál, kolik budeme mít scén, kolik tu bude souborů, jestli jeden činoherní, nebo ještě nějaký další taneční. Stálo přede mnou mnoho důležitých otázek a všichni čekali, že když už sedím v ředitelské kanceláři, znám odpověď i na ty nevyřčené. Ale já nebyl „vyučený“ ředitel, a tak se stávalo, že jsem váhal, kde začít, koho si pozvat jako prvního… Zkrátka začátky nebyly vůbec jednoduché. I přechod z herecké šatny do ředitelny byl komplikovaný, i když já z té šatny naštěstí dodneška zcela neodešel, což je dobře, protože díky tomu mohu být stále v těsném kontaktu s děním na jevišti.
Jaká je tvoje vize do budoucna? Kam by se divadlo mělo ubírat?
Nějakou dobu trvalo, než se divadlo stabilizovalo, než jsem ucítil, že se ubírá směrem, kterým chci, že ho držím pevně v rukou – to bylo zhruba po deseti letech. Tedy pokud si člověk může být něčím takovým jistý… Nyní jde především o to ten směr udržet a samozřejmě se i posouvat dál, dělat a budovat poctivé činoherní divadlo s profesionálním souborem a se všemi profesemi, které k němu patří a jsou pro chod divadla nezbytné. A v neposlední řadě udržet všechny akce, které jsme úspěšně rozběhli – ať už je to GRAND Festival smíchu, nebo každoroční letní účinkování na Kunětické hoře, plesy a další aktivity, které pořádáme.
Když se tedy situace stabilizovala a ty už víš, co máš v ředitelně dělat, zvykl sis asi i na jistou míru zodpovědnosti. Stane se občas i tak, že se ti v nějaké situaci rozklepou kolena? Nebo jsi stále tak sebejistý, jak působíš?
Možná tak opravdu jen působím, protože kolena se mi klepou před každou premiérou, a překvapivě o to víc, když v ní nehraju. Pro mě je daleko příjemnější být její součástí jako herec, když jsem režisérem a jeho přesnou představou vedený k výsledku. V pozici ředitele si samozřejmě nejsem vždy zcela jistý, tak je to ale asi ve všech profesích. Ředitelna je víceméně stresovna, lidé tam zpravidla přicházejí, až když si nevědí rady, navíc se většinou člověk rozhoduje mezi dvěma špatnými nebo dvěma dobrými řešeními. Ať tak, či tak, někam se přiklonit musím. Ale dnes už neřeším všechno hned a s horkou hlavou, pochopil jsem, že je dobré nechat problém chvíli vychladnout, a pak se nad ním znovu sejít a zamyslet. Podstatné je, že jsem se obklopil lidmi, kteří jsou výsostní profesionálové, jsou samostatní a vědí, co mají dělat, a to je radost! Mám pak více času na přemýšlení nad koncepčními věcmi, nejsem nucen detailně se zabývat dennodenní rutinou či dělat práci za ostatní, k čemuž jsem měl dříve sklony. Mluvil jsem úplně do všeho, pomalu i do toho jaký šroubek se má koupit do dílen… Taková cesta však vede do pekel – lidé pak nemají žádnou zodpovědnost, jen ji přenášejí na vedení.
Vraťme se ještě k první lásce – k herectví. Hraješ nyní v šesti inscenacích. Kterou z těch rolí máš nejraději, a na kterou se naopak musíš nejvíc připravovat?
Mám to štěstí, že jsem obsazený do rolí, které hraju rád. A není to z důvodu, že bych si mohl role pro sebe vybírat. Naopak často musím role odmítat, protože nemám tolik času. Podílím se na tvorbě dramaturgického plánu a všechny hry, které uvádíme, jsou podle mě zajímavé a přínosné, takže bych si s gustem zahrál v jakékoli. Ale byl by nesmysl sám sebe prosazovat, nikdy jsem to nedělal. Navíc zde máme takové režisérské osobnosti a dramaturgy, kteří nemají zapotřebí si mě tímto způsobem „kupovat“. Když se do inscenace herecky hodím, přijde nabídka a já mám čas, rád ji přijmu. A kdybych měl být konkrétnější, mám rád Jacka v komedii Mezi nebem a zemí, rád si zahraju Ministra, který je ale textově velmi náročný, ten je pro mě jakousi zkouškou paměti – sám se někdy divím, že ty nesmírně šroubované texty plné politických floskulí jsem schopen nějak interpretovat. (smích) Na každé představení se těším také kvůli vynikající spolupráci s Petrem Kostkou, setkání s ním je pro mě vždycky svátkem. Mám rád i Bláznivé nůžky, které se na repertoáru s úspěchem drží už desátou sezónu. Je skvělé vidět, že i po tolika letech může inscenace stabilně fungovat a stále bavit diváky.
Máš nějaké profesní sny? Ať už herecké, umělecké nebo ředitelské?
Žádné konkrétní sny nemám, což je dáno asi tím, že se mi ani v životě nezdají, když už se konečně dostanu do postele, usnu tak tvrdě, že všechny sny zapomenu. (smích) Ale samozřejmě si přeji, aby divadlo fungovalo tak, jak funguje nyní, aby se dál rozvíjelo, aby se omlazovalo. Současné období je asi posledním, v němž budu divadlo jako ředitel ovlivňovat, proto chci, abychom tu vybudovali tým, jenž bude pokračovat v nastolené linii, která vyhovuje nejen nám, ale i divákům, jimž je divadlo především určeno.
Anna Hlaváčková
