VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S Mikolášem Tycem nejen o Bílé nemoci
Hra Karla Čapka Bílá nemoc podle našeho názoru bohužel nabyla v dnešních časech takové aktuálnosti, že jsme se ji rozhodli uvést na naše divadelní prkna. Bohužel proto, neboť je hrou varovnou – a varování přichází ve chvíli, kdy ve společenské atmosféře je pociťováno nějaké ohrožení. Ono „bohužel“ samozřejmě nepatří Čapkovu dílu samotnému – z divadelního i dramatického hlediska se jedná o dílo výjimečné, o dílo vysoké kvality. Ovšem může dnes rezonovat – a jedním z poslání divadla je právě to, aby reagovalo na to, co je v dané chvíli společensko-politicky živé. Ale zmíněné ohrožení je samozřejmě v každém z nás – a k těm nejniternějším otázkám, které si každý musí zodpovědět sám, Čapek míří. Poukazuje na humanitu, která by nám měla být vlastní.
V době válečných hrozeb svět zachvacuje nevyléčitelná bílá nemoc, když v tom se zjevuje doktor Galén, který na léčivou metodu přišel, ale požaduje za ni věčný mír. Je to utopie nebo přirozená potřeba, která souvisí s naším lidstvím? Však ani Galén se neobejde bez vnitřního konfliktu. Na jeviště tuto postavu přivede svým prostřednictvím Milan Němec, v roli Dvorního rady Sigelia se objeví Tomáš Lněnička, úlohu Maršála ponese na svých bedrech Martin Mejzlík, Radek Žák ztvární Barona Krüga. Režie se chopil mladý režisér MIKOLÁŠ TYC, který nám odpověděl na několik otázek…
Mikoláši, v Pardubicích jsi již jednou pracoval – na scénickém čtení komedie Slepice na zádech. Jak na tuto zkušenost vzpomínáš?
Vzpomínám s radostí. Scénické čtení je vždycky adrenalinová nálož, ale tady to bylo spojené s velice příjemným zkoušením, takže jsem to přežil bez úhony a mikroinscenaci jsem si vlastně dost užil. Moc mě potěšilo i setkání s autorem Fredem Apkem.
Jaké jsi tenkrát nabyl o pardubickém divadle a samotných Pardubicích poznatky? Mohl jsi již srovnávat s prací v jiných divadlech…
No jaké? Dobré! Moc se mi líbilo – a líbí – to nadšení a odhodlání, díky kterému vznikají právě takovéhle drobné scénické črty mimo hlavní dramaturgický plán. To je úžasná „nadstavba“ k běžnému provozu. A pokud jsme u neběžných záležitostí, pak musím vzpomenout i na jedinečný GRAND Festival smíchu, kde jsem navíc měl možnost několikrát být. Tak jaké můžeš mít jiné poznatky, než že v Pardubicích mají rádi divadlo… Jo a teda ještě že v něm navíc mají hezký klub.
Jakou dramatikou se v poslední době režijně zabýváš nejvíc?
V poslední době jsem měl štěstí na řadu různorodých her, takže žádnou konkrétní oblast dramatiky asi neupřednostňuji. Ostatně v této sezóně jsem se režijně vyřádil jak na šílené komedii Splašené nůžky v Městském divadle v Brně, tak na muzikálu Kabaret v Mladé Boleslavi, a navíc jsem měl možnost pracovat v Ostravě u Bezručů, kde jsem nazkoušel klasické drama Úklady a láska. Ta pestrost mě velice baví, divadlo podle mě musí být různorodé.
Jaký máš vůbec obecně vztah k dílu Karla Čapka? Máš k němu respekt?
V poslední době si jeho dílo pro sebe znovu objevuji. Čapek patří k těm šťastným autorům, kteří tě mohou oslovit v různých životních obdobích, a pokaždé najdeš něco nového. Nedávno mě takto znovu přitáhl Krakatit. A díky inspirujícím podnětům od mých spolužáků a pedagogů na DAMU objevuji i nové rysy Karla Čapka – divadelníka. Protože jím on skutečně byl. Takže můj respekt má, bezesporu.
Inscenuješ Bílou nemoc. Je to hra, která není uváděná na divadelních jevištích zrovna často. Čím tě přesvědčila, abys uznal, že na scénu v současné době patří?
Jak jsem naznačil – je to především velký divadelní cit pro paradoxní situace, nečekané prolínání idejí a myšlenkových směrů a velká elegance v zobrazení fiktivního (protože typizovaného) světa. Tyhle všechny aspekty dohromady vytváří z Bílé nemoci hru, která si zaslouží, aby byla inscenována. Strašně mě zklamalo, jak hloupě je hra interpretovaná třeba na wikipedii – protože pokud se toto pro někoho může stát výchozím bodem pro poznání díla, pak je to vážně strašná škoda. Ta hra je mnohem bohatší, než aby byla omezena optikou čtenářského deníku zoufalého maturanta.
Jaká její témata podle tebe mohou rezonovat s dneškem, případně se společensko-politickou situací u nás a ve světě?
Baví mě třeba téma „normálního člověka“ a fungujícího „systému“, což nejsou na první pohled témata nejzásadnější. Jenže jsou to právě obyčejní lidé, bezejmenný dav, který se rozhodne následovat Maršála (jak aktuální!) a jdou za ním kamkoliv a vykonají cokoliv. A pokud se jemu (ale nejen jemu, ale i dvornímu radovi, celé společnosti) podaří vytvořit systém, který považujeme za přirozený, pak jako kdyby nezbylo žádné místo pro humanitu, pro lidství. Když se necháš ovládnout strachem, pak jsi opravdu v nesnázích, a celá společnost k tomu někdy inklinuje. To je podle mě nemoc dneška a bílá nemoc je v tomto smyslu geniální metaforou.
Čapek napsal svoji hru v roce 1937 v předválečném ovzduší. Pociťuješ ty sám podobné ovzduší dnes, nebo tak radikální situaci necítíš?
Snažím se věřit, že snad nikdo není tak hloupý, aby podlehl radikálním názorům a jednal proti zájmům druhých. Ale pochopitelně že paralelu s dneškem vnímám, řada věcí se jeví velmi podobně, bohužel.
Myslíš, že by se dala hrát i v jiných zemích, nebo je úzce svázaná s českým národem, s lokálními problémy?
Opravdu si myslím, že je to hra svým způsobem modelová, s typizovaným světem, takže podle mě není vázaná jen na naši zemi. Bílá nemoc měla jen to štěstí (nebo smůlu), že ve své době natolik rezonovala s aktuální situací, až ji to jakoby zařadilo do historických mezí (i díky inscenační tradici a skvělému filmu). Ale hra samotná je nadčasová.
Mnoho diváků může znát stejnojmenný film s Hugo Haasem, který ho také režíroval. Jak se liší od Čapkovy divadelní hry a od tvých režijních představ?
Film svým založením a svými výrazovými možnostmi velice podporuje naturalistickou a věcnou stránku věci. Navíc sloužil jistému přesvědčení, a byl proto i zakázán. Na divadle se pokoušíme vytvořit svět smyšlený, bez konkrétních odkazů na dobu vzniku díla. Pak se snad objeví i jiné kvality Bílé nemoci, zejména její skvělé, až absurdní dialogy, paradoxní komické situace a vůbec všechny groteskní, lomené i něžné momenty.
Pro postavu doktora Galéna jsi zvolil Milana Němce, kterého jsi již znal ze zkoušení v Městském divadle Brno. Proč právě jeho?
Protože Milan Němec má v sobě něco, co podle mě musí být i v Galénovi – Milan má dar vidět věci trošičku jinak a nebojí se je pojmenovat (a i proto je taky takový skvělý bavič). No a skvěle se mi s ním spolupracovalo. Takže pak jsem se jen přijel podívat na Duši – krajinu širou, abych si ho dokázal představit v místních kulisách – a bylo jasno.
V době válečných hrozeb svět zachvacuje nevyléčitelná bílá nemoc, když v tom se zjevuje doktor Galén, který na léčivou metodu přišel, ale požaduje za ni věčný mír. Je to utopie nebo přirozená potřeba, která souvisí s naším lidstvím? Však ani Galén se neobejde bez vnitřního konfliktu. Na jeviště tuto postavu přivede svým prostřednictvím Milan Němec, v roli Dvorního rady Sigelia se objeví Tomáš Lněnička, úlohu Maršála ponese na svých bedrech Martin Mejzlík, Radek Žák ztvární Barona Krüga. Režie se chopil mladý režisér MIKOLÁŠ TYC, který nám odpověděl na několik otázek…
Mikoláši, v Pardubicích jsi již jednou pracoval – na scénickém čtení komedie Slepice na zádech. Jak na tuto zkušenost vzpomínáš?
Vzpomínám s radostí. Scénické čtení je vždycky adrenalinová nálož, ale tady to bylo spojené s velice příjemným zkoušením, takže jsem to přežil bez úhony a mikroinscenaci jsem si vlastně dost užil. Moc mě potěšilo i setkání s autorem Fredem Apkem.
Jaké jsi tenkrát nabyl o pardubickém divadle a samotných Pardubicích poznatky? Mohl jsi již srovnávat s prací v jiných divadlech…
No jaké? Dobré! Moc se mi líbilo – a líbí – to nadšení a odhodlání, díky kterému vznikají právě takovéhle drobné scénické črty mimo hlavní dramaturgický plán. To je úžasná „nadstavba“ k běžnému provozu. A pokud jsme u neběžných záležitostí, pak musím vzpomenout i na jedinečný GRAND Festival smíchu, kde jsem navíc měl možnost několikrát být. Tak jaké můžeš mít jiné poznatky, než že v Pardubicích mají rádi divadlo… Jo a teda ještě že v něm navíc mají hezký klub.
Jakou dramatikou se v poslední době režijně zabýváš nejvíc?
V poslední době jsem měl štěstí na řadu různorodých her, takže žádnou konkrétní oblast dramatiky asi neupřednostňuji. Ostatně v této sezóně jsem se režijně vyřádil jak na šílené komedii Splašené nůžky v Městském divadle v Brně, tak na muzikálu Kabaret v Mladé Boleslavi, a navíc jsem měl možnost pracovat v Ostravě u Bezručů, kde jsem nazkoušel klasické drama Úklady a láska. Ta pestrost mě velice baví, divadlo podle mě musí být různorodé.
Jaký máš vůbec obecně vztah k dílu Karla Čapka? Máš k němu respekt?
V poslední době si jeho dílo pro sebe znovu objevuji. Čapek patří k těm šťastným autorům, kteří tě mohou oslovit v různých životních obdobích, a pokaždé najdeš něco nového. Nedávno mě takto znovu přitáhl Krakatit. A díky inspirujícím podnětům od mých spolužáků a pedagogů na DAMU objevuji i nové rysy Karla Čapka – divadelníka. Protože jím on skutečně byl. Takže můj respekt má, bezesporu.
Inscenuješ Bílou nemoc. Je to hra, která není uváděná na divadelních jevištích zrovna často. Čím tě přesvědčila, abys uznal, že na scénu v současné době patří?
Jak jsem naznačil – je to především velký divadelní cit pro paradoxní situace, nečekané prolínání idejí a myšlenkových směrů a velká elegance v zobrazení fiktivního (protože typizovaného) světa. Tyhle všechny aspekty dohromady vytváří z Bílé nemoci hru, která si zaslouží, aby byla inscenována. Strašně mě zklamalo, jak hloupě je hra interpretovaná třeba na wikipedii – protože pokud se toto pro někoho může stát výchozím bodem pro poznání díla, pak je to vážně strašná škoda. Ta hra je mnohem bohatší, než aby byla omezena optikou čtenářského deníku zoufalého maturanta.
Jaká její témata podle tebe mohou rezonovat s dneškem, případně se společensko-politickou situací u nás a ve světě?
Baví mě třeba téma „normálního člověka“ a fungujícího „systému“, což nejsou na první pohled témata nejzásadnější. Jenže jsou to právě obyčejní lidé, bezejmenný dav, který se rozhodne následovat Maršála (jak aktuální!) a jdou za ním kamkoliv a vykonají cokoliv. A pokud se jemu (ale nejen jemu, ale i dvornímu radovi, celé společnosti) podaří vytvořit systém, který považujeme za přirozený, pak jako kdyby nezbylo žádné místo pro humanitu, pro lidství. Když se necháš ovládnout strachem, pak jsi opravdu v nesnázích, a celá společnost k tomu někdy inklinuje. To je podle mě nemoc dneška a bílá nemoc je v tomto smyslu geniální metaforou.
Čapek napsal svoji hru v roce 1937 v předválečném ovzduší. Pociťuješ ty sám podobné ovzduší dnes, nebo tak radikální situaci necítíš?
Snažím se věřit, že snad nikdo není tak hloupý, aby podlehl radikálním názorům a jednal proti zájmům druhých. Ale pochopitelně že paralelu s dneškem vnímám, řada věcí se jeví velmi podobně, bohužel.
Myslíš, že by se dala hrát i v jiných zemích, nebo je úzce svázaná s českým národem, s lokálními problémy?
Opravdu si myslím, že je to hra svým způsobem modelová, s typizovaným světem, takže podle mě není vázaná jen na naši zemi. Bílá nemoc měla jen to štěstí (nebo smůlu), že ve své době natolik rezonovala s aktuální situací, až ji to jakoby zařadilo do historických mezí (i díky inscenační tradici a skvělému filmu). Ale hra samotná je nadčasová.
Mnoho diváků může znát stejnojmenný film s Hugo Haasem, který ho také režíroval. Jak se liší od Čapkovy divadelní hry a od tvých režijních představ?
Film svým založením a svými výrazovými možnostmi velice podporuje naturalistickou a věcnou stránku věci. Navíc sloužil jistému přesvědčení, a byl proto i zakázán. Na divadle se pokoušíme vytvořit svět smyšlený, bez konkrétních odkazů na dobu vzniku díla. Pak se snad objeví i jiné kvality Bílé nemoci, zejména její skvělé, až absurdní dialogy, paradoxní komické situace a vůbec všechny groteskní, lomené i něžné momenty.
Pro postavu doktora Galéna jsi zvolil Milana Němce, kterého jsi již znal ze zkoušení v Městském divadle Brno. Proč právě jeho?
Protože Milan Němec má v sobě něco, co podle mě musí být i v Galénovi – Milan má dar vidět věci trošičku jinak a nebojí se je pojmenovat (a i proto je taky takový skvělý bavič). No a skvěle se mi s ním spolupracovalo. Takže pak jsem se jen přijel podívat na Duši – krajinu širou, abych si ho dokázal představit v místních kulisách – a bylo jasno.
Zdeněk Janál
