VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
BEZ KOSTÝMU tentokrát (nejen) o kostýmu
Od začátku sezóny jsme si na Malé scéně ve dvoře v rámci pořadu Bez kostýmu aneb Povídání z herecké šatny představili profesi režiséra a také jsme mluvili o „neviditelném“ herectví, tedy o dabingu a práci v rozhlase. Název Bez kostýmu mě inspiroval k tomu, abych se zamyslela nad divadelními kostýmy a uvědomila si, že běžný divák se málokdy dozví něco o tom, jak vzniká a realizuje se výtvarná stránka inscenace. Kdo kostýmy navrhuje a kdo je šije, to je pro většinu lidí zahaleno tajemstvím. V lednu si o tom všem budeme povídat s lidmi nanejvýš povolanými. Mými hosty budou přední kostýmní divadelní výtvarník ROMAN ŠOLC, vedoucí naší krejčovské dílny JANA KOSEJKOVÁ, její pravá ruka JAROSLAVA KREJČOVÁ a vlásenkář BOHUSLAV VAGENKNECHT. A za ty, kteří kostýmy nosí, bude mluvit herečka JANA ONDRUŠKOVÁ.
S Romanem Šolcem jsem se seznámila před mnoha lety na premiéře inscenace Sešitky chrámové pěvkyně, u které byl podepsán pod návrhy kostýmů. Povoláním však tehdy byl tanečníkem, kostýmy byly jeho zálibou (nebo takzvaně „vedlejšákem“). Poté v našem divadle už nepůsobil, ale my se vídali dál a stali se z nás přátelé. Díky němu jsem viděla mnoho krásných tanečních představení. Nikdy předtím jsem balet nevyhledávala a byla to chyba. Roman tančil v Pražském komorním baletu a poté se stal členem baletu Národního divadla v Praze. Vedle toho jej však pořád zajímala tvorba kostýmů, které vytvářel s citem pro potřeby tanečního umění, se znalostí titulu, doby, prostředí, atmosféry… Své první návrhy vytvořil pro svůj domovský Pražský komorní balet, posléze spolupracoval s Národním divadlem Brno, Divadlem J. K. Tyla v Plzni, pražskou laternou Magikou, s Hudebním divadlem Karlín a nakonec se všemi baletními, operními i muzikálovými domy v naší republice, ale i na Slovensku, Maďarsku a v Rakousku. Roman je příkladem toho, kdy tanečník po ukončení aktivní kariéry najde další uplatnění v úplně jiné profesi. A nejen to –stal se jedním z nejvyhledávanějších a nejlepších kostýmních výtvarníků v Čechách.
S naším divadlem Roman Šolc pravidelně spolupracuje od roku 2006. Tehdy mi v létě zavolal Petr Novotný, se kterým jsme připravovali muzikál My Fair Lady, že nám vypadla kostýmní výtvarnice. Ptal se mě, jestli neznám někoho, kdo by se toho mohl rychle ujmout. Padlo vícero jmen, ale nakonec jsem nabídla Romana, který sice už měl s kostýmy bohaté zkušenosti, ale s režisérem Novotným se zatím pracovně nepotkali. A udělala jsem dobře, protože toto setkání bylo pro ně osudovým. Za posledních dvanáct let Petr Novotný nikdy (až na jednu výjimku) nepracoval s jiným výtvarníkem, protože, jak sám říká, má rád běh na dlouhou trať.
Romanovy kostýmy jsou inspirativní, dobově přesné, detailně propracované. A je s ním radost tvořit, o čem vědí své i Romanovy nejbližší spolupracovnice, dámy z krejčovny – Jana Kosejková a Jaroslava Krejčová. Roman jim důvěřuje tak, jak se rád spoléhal na práci Slávka Vagenknechta, který navrhoval a realizoval vlásenky, tedy paruky, vousy, masky…
Jaká je cesta od tanečníka v baletu po předního výtvarníka operních, činoherních a muzikálových scén? Dlouhá, složitá a vydlážděná miliony pokreslených archů papíru a návrhů kostýmů. O tom všem si budeme povídat 15. ledna na Malé scéně ve dvoře. Jste srdečně zváni!
S Romanem Šolcem jsem se seznámila před mnoha lety na premiéře inscenace Sešitky chrámové pěvkyně, u které byl podepsán pod návrhy kostýmů. Povoláním však tehdy byl tanečníkem, kostýmy byly jeho zálibou (nebo takzvaně „vedlejšákem“). Poté v našem divadle už nepůsobil, ale my se vídali dál a stali se z nás přátelé. Díky němu jsem viděla mnoho krásných tanečních představení. Nikdy předtím jsem balet nevyhledávala a byla to chyba. Roman tančil v Pražském komorním baletu a poté se stal členem baletu Národního divadla v Praze. Vedle toho jej však pořád zajímala tvorba kostýmů, které vytvářel s citem pro potřeby tanečního umění, se znalostí titulu, doby, prostředí, atmosféry… Své první návrhy vytvořil pro svůj domovský Pražský komorní balet, posléze spolupracoval s Národním divadlem Brno, Divadlem J. K. Tyla v Plzni, pražskou laternou Magikou, s Hudebním divadlem Karlín a nakonec se všemi baletními, operními i muzikálovými domy v naší republice, ale i na Slovensku, Maďarsku a v Rakousku. Roman je příkladem toho, kdy tanečník po ukončení aktivní kariéry najde další uplatnění v úplně jiné profesi. A nejen to –stal se jedním z nejvyhledávanějších a nejlepších kostýmních výtvarníků v Čechách.
S naším divadlem Roman Šolc pravidelně spolupracuje od roku 2006. Tehdy mi v létě zavolal Petr Novotný, se kterým jsme připravovali muzikál My Fair Lady, že nám vypadla kostýmní výtvarnice. Ptal se mě, jestli neznám někoho, kdo by se toho mohl rychle ujmout. Padlo vícero jmen, ale nakonec jsem nabídla Romana, který sice už měl s kostýmy bohaté zkušenosti, ale s režisérem Novotným se zatím pracovně nepotkali. A udělala jsem dobře, protože toto setkání bylo pro ně osudovým. Za posledních dvanáct let Petr Novotný nikdy (až na jednu výjimku) nepracoval s jiným výtvarníkem, protože, jak sám říká, má rád běh na dlouhou trať.
Romanovy kostýmy jsou inspirativní, dobově přesné, detailně propracované. A je s ním radost tvořit, o čem vědí své i Romanovy nejbližší spolupracovnice, dámy z krejčovny – Jana Kosejková a Jaroslava Krejčová. Roman jim důvěřuje tak, jak se rád spoléhal na práci Slávka Vagenknechta, který navrhoval a realizoval vlásenky, tedy paruky, vousy, masky…
Jaká je cesta od tanečníka v baletu po předního výtvarníka operních, činoherních a muzikálových scén? Dlouhá, složitá a vydlážděná miliony pokreslených archů papíru a návrhů kostýmů. O tom všem si budeme povídat 15. ledna na Malé scéně ve dvoře. Jste srdečně zváni!
Jana Uherová
