VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
BEATNÍCI v Poediu
Březnový poetický „večírek“ v Poediu v klubu připravují muzikant Jiří Šlupka Svěrák a herec Michal Przebinda. Společně s nimi budou účinkovat Martina Sikorová a Josef Láska. Tvůrci pořad nazvali KOMU PATŘÍ JAZZ…, ale jejich pořad vlastně nepatří tak úplně jazzu. Pojďme si v tom s JIŘÍM ŠLUPKOU SVĚRÁKEM udělat jasno.
Šlupko, komu patří jazz?
Ivan Diviš o tomhle kdysi napsal báseň. Už je to hodně dávno. V pražské Viole se scházeli jazzoví muzikanti a také mladí nadšenci, kteří k jejich muzice recitovali básně, mimo jiné i beatnických básníků. K těm měli hodně blízko. A někteří z nich začali také psát. Myslím, že hodně lidí zná poezii Václava Hraběte, ale chodívala tam také Vladimíra Čerepková nebo Inka Machulková. Dokonce vyšlo v Gramofonovém klubu LP Poezie a jazz a myslím, že později ještě další. Ale establishmentu určitě dost vadili. Ale zpět ke tvé otázce, já bych ji spíše obrátil – komu jazz nepatří? Pokrytcům, falešníkům, rozfoukávačům zla, hlupákům, kteří nehledají pravdu, ale myslí si, že ji vždycky mají oni, a třeba si ani nevšimnou, že ráno vyšlo slunce. Já jsem si do jednoho textu napsal, že tohle blues nepatří bařtipánům a zjihlejm trubcům. Tak těmhle jazz a blues určitě nepatří.
A komu patří náš pořad?
Myslím si, že všem, kteří mají rádi svobodu a dovedou zachytit velejemné záchvěvy toho, čemu se říká poezie. V beatnické poezii se ovšem objevovaly básně, které ve své době šokovaly a provokovaly svojí upřímností a kritičností. Vzpomeňme na Ginsbergovo Kvílení, jehož text skončil až u soudu. Takže snobům a cukrovým panenkám tyhle básně opravdu nepatří. Vidíš, zase jsem to obrátil.
Jaký je (byl) vztah mezi beatníky a jazzem?
Určitě hodně vřelý. Většinou milovali jazzové muzikanty, lákala je improvizace a jam sessiony. Často recitovali své básně právě za doprovodu jazzmanů. Myslím si, že je lákala právě ta svoboda, o které jsem už mluvil, i v hudbě. Kerouac miloval saxofonisty Charlieho Parkera, Johna Coltrana. A vůbec k hudbě měli hodně blízký vztah.
Dá se nějak stručně, tedy samozřejmě zjednodušeně charakterizovat beatnická poezie?
No úplně stručně to asi nejde. Už jsem o něčem hovořil v předešlých odpovědích na tvé otázky. Myslím, že se vedle oné kritičnosti objevují i intimní témata, otevřenější sexualita, ale vlastně pro mě tím pádem i velká míra tolerance a antirasismu. A také maximální upřímnost a spontaneita. Rozhodně ti básníci nejsou stejní. Někteří se dostali třeba k budhismu. Třeba Kerouac, který souvisí i s názvem celého hnutí, prošel dost klikatou životní cestu, která ale bohužel skončila u alkoholu, na jehož následky zemřel. Měl na konci života těžké deprese, ale jeho kniha On the Road (Na cestě) o jeho putování po Americe na konci 40. let je vlastně radostná a stala se pro mnohé beatníky jakousi Biblí. Jiný osud měl Ginsberg. Hodně jim také pomohl Lawrence Ferlinghetti, který v roce 1953 založil v San Franciscu nakladatelství City Light Books a začal beatníky vydávat a pochopitelně i sebe. Ještě žije a je mu, tuším, 101 let. Četl jsem jeho zřejmě poslední sbírku a moc se mi líbila. To všechno by bylo na dlouhé povídání.
Které autory pořad připomene a proč právě je?
Jacka Kerouaca, Allena Ginsberga, Gregory Corsa, Lawrence Ferlinghettiho, Kenetha Rexrotha a z žen Dianu di Prima. Jistě by tam patřili i další, třeba Gary Snyder, nebo třeba i zmínění čeští autoři. Ale to by se nám večer příliš „nafoukl“ a byla by to pro posluchače asi moc velká zátěž, protože vnímat tyhle texty není vždy úplně jednoduché. Což mi chytře připomněl Michal Przebinda.
Pověz něco o tom, jak se pojí hudba se slovem. K jaké hudbě se dá napsat text, nebo naopak jaká slova jdou zhudebnit? A proč tomu někdo vůbec nerozumí, a přesto to dělá, a my pak s hrůzou v uších vypínáme rádio?
To je hrozně moc otázek a vydalo by to minimálně na celý večer. Je pravda, že se tímhle tématem dlouho zabývám a pokouším už hodně dlouho učit písňový text na KJJ a VOŠ Jaroslava Ježka v Praze. Vždycky mě zajímal vztah hudby a textu. Pokud by o tom chtěl někdo ze čtenářů něco bližšího vědět, ať se mě přímo zeptá po představení, na které tímto rozhovorem všechny zvu.
Na první čtenou zkoušku jsi přinesl tak veliký balík not, že by stačil na dlouhý cyklus pořadů k našemu tématu. Jaké texty tě lákají ke zhudebnění?
Ty, o kterých si myslím, že jsou dobré. Což je taková „vykluzovací“ odpověď, ale chci tím říci, že k tomu textu musím mít nějaký vztah. A těch básníků a textařů, které mám rád, je poměrně hodně. Taky se na tom sám vlastně učím. A říkám si, zda obstojím se svými texty.
Přestože se známe spoustu let, otevřela jsem si nedávno tvůj profesní životopis na internetu. Je mimořádně stručný, a o to víc mě v něm zaujala věta „pokoušel se o muzikoterapii jako vychovatel v Resocializačním ústavu pro mladistvé“. Pověz o tom něco.
To byl takový pokus, pracoval jsem tam rok a měl jsem trochu zkušenost ze skupinové terapie, tak jsem si vytvořil jakousi metodu sebevyjádření pomocí hudby. Někdy to bylo dost divoké.
Co tě baví kromě muziky a výuky?
Stále poezie a vůbec knížky a divadlo. V poslední době mě dost zajímá historie. A také hovory s kamarády. Někdy u piva. Rád jsem jezdil na vodu, ale už mě bohužel bolí záda. Tělo už trochu zrazuje, ale to je úplně přirozené, žádná tragédie se zaplaťpánbu nekoná. A furt strašně rád zpívám, což mě posiluje.
Šlupko, komu patří jazz?
Ivan Diviš o tomhle kdysi napsal báseň. Už je to hodně dávno. V pražské Viole se scházeli jazzoví muzikanti a také mladí nadšenci, kteří k jejich muzice recitovali básně, mimo jiné i beatnických básníků. K těm měli hodně blízko. A někteří z nich začali také psát. Myslím, že hodně lidí zná poezii Václava Hraběte, ale chodívala tam také Vladimíra Čerepková nebo Inka Machulková. Dokonce vyšlo v Gramofonovém klubu LP Poezie a jazz a myslím, že později ještě další. Ale establishmentu určitě dost vadili. Ale zpět ke tvé otázce, já bych ji spíše obrátil – komu jazz nepatří? Pokrytcům, falešníkům, rozfoukávačům zla, hlupákům, kteří nehledají pravdu, ale myslí si, že ji vždycky mají oni, a třeba si ani nevšimnou, že ráno vyšlo slunce. Já jsem si do jednoho textu napsal, že tohle blues nepatří bařtipánům a zjihlejm trubcům. Tak těmhle jazz a blues určitě nepatří.
A komu patří náš pořad?
Myslím si, že všem, kteří mají rádi svobodu a dovedou zachytit velejemné záchvěvy toho, čemu se říká poezie. V beatnické poezii se ovšem objevovaly básně, které ve své době šokovaly a provokovaly svojí upřímností a kritičností. Vzpomeňme na Ginsbergovo Kvílení, jehož text skončil až u soudu. Takže snobům a cukrovým panenkám tyhle básně opravdu nepatří. Vidíš, zase jsem to obrátil.
Jaký je (byl) vztah mezi beatníky a jazzem?
Určitě hodně vřelý. Většinou milovali jazzové muzikanty, lákala je improvizace a jam sessiony. Často recitovali své básně právě za doprovodu jazzmanů. Myslím si, že je lákala právě ta svoboda, o které jsem už mluvil, i v hudbě. Kerouac miloval saxofonisty Charlieho Parkera, Johna Coltrana. A vůbec k hudbě měli hodně blízký vztah.
Dá se nějak stručně, tedy samozřejmě zjednodušeně charakterizovat beatnická poezie?
No úplně stručně to asi nejde. Už jsem o něčem hovořil v předešlých odpovědích na tvé otázky. Myslím, že se vedle oné kritičnosti objevují i intimní témata, otevřenější sexualita, ale vlastně pro mě tím pádem i velká míra tolerance a antirasismu. A také maximální upřímnost a spontaneita. Rozhodně ti básníci nejsou stejní. Někteří se dostali třeba k budhismu. Třeba Kerouac, který souvisí i s názvem celého hnutí, prošel dost klikatou životní cestu, která ale bohužel skončila u alkoholu, na jehož následky zemřel. Měl na konci života těžké deprese, ale jeho kniha On the Road (Na cestě) o jeho putování po Americe na konci 40. let je vlastně radostná a stala se pro mnohé beatníky jakousi Biblí. Jiný osud měl Ginsberg. Hodně jim také pomohl Lawrence Ferlinghetti, který v roce 1953 založil v San Franciscu nakladatelství City Light Books a začal beatníky vydávat a pochopitelně i sebe. Ještě žije a je mu, tuším, 101 let. Četl jsem jeho zřejmě poslední sbírku a moc se mi líbila. To všechno by bylo na dlouhé povídání.
Které autory pořad připomene a proč právě je?
Jacka Kerouaca, Allena Ginsberga, Gregory Corsa, Lawrence Ferlinghettiho, Kenetha Rexrotha a z žen Dianu di Prima. Jistě by tam patřili i další, třeba Gary Snyder, nebo třeba i zmínění čeští autoři. Ale to by se nám večer příliš „nafoukl“ a byla by to pro posluchače asi moc velká zátěž, protože vnímat tyhle texty není vždy úplně jednoduché. Což mi chytře připomněl Michal Przebinda.
Pověz něco o tom, jak se pojí hudba se slovem. K jaké hudbě se dá napsat text, nebo naopak jaká slova jdou zhudebnit? A proč tomu někdo vůbec nerozumí, a přesto to dělá, a my pak s hrůzou v uších vypínáme rádio?
To je hrozně moc otázek a vydalo by to minimálně na celý večer. Je pravda, že se tímhle tématem dlouho zabývám a pokouším už hodně dlouho učit písňový text na KJJ a VOŠ Jaroslava Ježka v Praze. Vždycky mě zajímal vztah hudby a textu. Pokud by o tom chtěl někdo ze čtenářů něco bližšího vědět, ať se mě přímo zeptá po představení, na které tímto rozhovorem všechny zvu.
Na první čtenou zkoušku jsi přinesl tak veliký balík not, že by stačil na dlouhý cyklus pořadů k našemu tématu. Jaké texty tě lákají ke zhudebnění?
Ty, o kterých si myslím, že jsou dobré. Což je taková „vykluzovací“ odpověď, ale chci tím říci, že k tomu textu musím mít nějaký vztah. A těch básníků a textařů, které mám rád, je poměrně hodně. Taky se na tom sám vlastně učím. A říkám si, zda obstojím se svými texty.
Přestože se známe spoustu let, otevřela jsem si nedávno tvůj profesní životopis na internetu. Je mimořádně stručný, a o to víc mě v něm zaujala věta „pokoušel se o muzikoterapii jako vychovatel v Resocializačním ústavu pro mladistvé“. Pověz o tom něco.
To byl takový pokus, pracoval jsem tam rok a měl jsem trochu zkušenost ze skupinové terapie, tak jsem si vytvořil jakousi metodu sebevyjádření pomocí hudby. Někdy to bylo dost divoké.
Co tě baví kromě muziky a výuky?
Stále poezie a vůbec knížky a divadlo. V poslední době mě dost zajímá historie. A také hovory s kamarády. Někdy u piva. Rád jsem jezdil na vodu, ale už mě bohužel bolí záda. Tělo už trochu zrazuje, ale to je úplně přirozené, žádná tragédie se zaplaťpánbu nekoná. A furt strašně rád zpívám, což mě posiluje.
Jana Pithartová
