VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

S PETREM BOROVCEM jsme se sešli v začátku generálkového týdne, který je vždy vrcholem a většinou i nejnáročnějším obdobím před premiérou inscenace – v tomto případě Loveckých scén z Dolního Bavorska, kde Petr hraje hlavní roli Abrama. Pozdě odpoledne, chvíli předtím než Petr jako konceptuální umělec Haulupa vytvořil na jevišti Malé scény Živý obraz, jsme seděli v divadelním klubu a nad kapučínem si povídali o Bavorských vdolečcích (pracovní název připravované inscenace – pozn. red.), průběhu jejich zkoušení, o tom, co může herci hrajícího homosexuála dělat drobné starosti, ale i o Petrově cestě k herectví a jeho nejoblíbenějších rolích.

Co tě napadlo, když sis hru poprvé přečetl?
Měl jsem… ne úplně strach…, ale když jsem zjistil, že já mám hrát homosexuála, nebylo mi úplně do smíchu. Nic proti homosexuálům nemám, ale když se to má týkat mě…

Ale nakonec ses bál zbytečně.
Ano, brzo jsem se uklidnil, o homosexualitě to skutečně až tolik není… Hrajeme víc o tom, čeho se lidé bojí, o strachu z okolí, z něčeho neznámého. A za roli Abrama jsem vděčný, i když vím, že jako divák bych se šel na představení podívat maximálně jednou. Herecká zkušenost je to pro mě jistě jedna z nejlepších a nejzajímavějších, co mě kdy v divadle potkala.

Jedno z ústředních témat hry je jinakost, outsiderství… A dalo by se říct, že v tomto smyslu je tvoje nová role Abrama podobná roli Billyho v Mrzákovi inishmaanském. Cítil ses ty sám někdy jako outsider? Víš jaké to je?
Občas jsem se tak cítil na škole, myslím na DAMU, protože jsem jako jediný z našeho ročníku neměl gympl. A neměl jsem tím pádem tak široký záběr, co se týká teorie a historie divadla a kultury, takže jsem si někdy připadal trochu mimo dění. Ale samozřejmě postavy, jako jsou Billy nebo teď Abram, se potýkají s úplně jinými problémy, které naštěstí neznám. Proto čerpám spíš z knížek a filmů a z věcí kolem, které vnímám. Například jsem viděl jeden pěkný dánský film na podobné téma, jmenuje se Hon. Kde malá holčička neprávem obviní svého učitele, že ji sexuálně zneužívá, a spustí tím na vesnici nekontrolovatelnou vlnu obav a hysterie.

Jak se na premiéru těší rodiče? Vědí, o co jde?
(smích) Taťka si vždycky dopředu pročítá texty her, takže ví a směje se mi. Mamčina první otázka byla, jestli se tam budu s někým líbat – jako s nějakým klukem. Říkám, samozřejmě. Takže řekla, že na to nejede, přece nebude sledovat svého syna, jak se s někým líbá. (smích) Ale nakonec to překonala i ona a na premiéru se těší oba dva. Oba mají rádi drama – líbil se jim třeba Konec masopustu – takže myslím, že i Bavorské vdolečky budou dobré.

Text hry jsi měl s sebou i na našem studijním zájezdě v Kyjevě. Jsi tedy skutečně pečlivý a pracovitý, jak se nejčastěji charakterizuje tvé znamení zvěrokruhu?
Aha, Panna, já vím. Ale to je právě něco, čemu já absolutně nerozumím.

Tak například – Panna má ráda systém a pořádek…
Tak to určitě mám! I když to u mě doma často tak nevypadá. Je pravda, že třeba na přípravu rolí se dívám už trošičku jinak než dřív – zodpovědněji. Ale neřekl bych, že je to tím, jaké jsem znamení, ale spíš, že nabírám zkušenosti… Prostě stárnu!

A jak se tedy připravuješ na roli?
Samozřejmě se text učím doma, ale ne pořád, protože mnohem víc se naučím na jevišti díky čtení a díky narážkám ostatních postav. A všiml jsem si, že u mě se hodně věcí dostává na povrch až po několika reprízách. Asi hlavně díky tomu, že se člověk už pak dostane do většího klidu, uvolní se a všechno si tak nějak sedne.

Obligátní otázka – jak se ti pracovalo s režisérem Filipem Nuckollsem? Já vím, těžko říct veřejně něco víc, než že dobře… Ale kdybych tušila, že špatně, ani se neptám.
Já bych snad i řekl, kdyby se mi nepracovalo dobře. Ale to se mi stalo v podstatě jen jednou. A i když je pro mě průběh zkoušení, atmosféra na jevišti během přípravy inscenace velmi důležitá a má zásadní vliv na to, s jakým pocitem pak chodím na představení, každá zkušenost, i ta horší, člověka někam posune. Filip, podobně jako David Šiktanc nebo Břéťa Rychlík, umí vytvořit příjemnou atmosféru a v žádném případě není despotickým režisérem. Při práci vychází hlavně z herců – dokáže hodně nechat na lidech, což koresponduje i s tím, že scéna je více méně prázdná, takže je nutné stavět na herectví. Pak je větší pravděpodobnost si na čemkoli vylámat zuby, ale to je na tom paradoxně to krásné. Čím méně balastu kolem, tím je člověk víc obnažený. Je to v podstatě větší zodpovědnost a pro mě velice zajímavá práce, děkuju za ni!

Tohle ale není tvé první setkání s Filipem…
Ne, potkal jsem se s ním už před osmi lety na DAMU, když jsem jako druhák hostoval v DISKu v inscenaci Vévodkyně z Amalfi, kterou on dělal se čvrťáky (ročník Míly Tichého, který tu byl v angažmá). Měl jsem malinkou roli podržtašky, ale díky tomu, že jsem musel být na zkouškách, jsem poznal způsob jeho práce… Pak jsem se s Filipem setkal, tedy s jeho prací, když režíroval v ústeckém Činoheráku – viděl jsem třeba jeho Klub rváčů, což je moje srdcová knížka a srdcový film.

I když bylo zkoušení příjemné, jak říkáš, našlo se něco, s čím jsi měl problém? Nějaký zádrhel?
Zádrhel byl právě v té holé scéně… Ale jinak, já nevím no… Asi to vášnivé líbaní s Pepou! (smích) A vlastně i to jsme překonali.

Když jsem se byla podívat na zkoušce, zdála se mi právě tahle scéna velmi decentní a v podstatě něžná a dojemná.
Vidíš, a původně nás Filip strašil, že bychom si měli skoro ukousnout hlavy! (smích)

Na serveru ČSFD jsem si o tobě přečetla, cituji: „Několik let po maturitě se mu podařilo splnit si svůj sen, když byl přijat na obor činoherního herectví pražské DAMU.“ Je to opravdu tak? Bylo herectví tvým snem? A jak dlouho?
To tam psal kamarád Honza, majitel videopůjčovny ze Strážnice. Vlastně mě proslavil, takže mu tímto velice děkuji. No, sen… Vždycky jsem chtěl hrát hokej, ale pak to kvůli zranění nešlo. A když jsme řešili střední školu, přihlásil jsem se na brněnskou konzervatoř. Tam mě nevzali, takže jsem šel na oděvní školu ve Strážnici, která mě svým způsobem bavila – tím nemyslím, že by mě úplně bavilo šití, ale bavilo mě to kolem oblečení, a pak taky bylo fajn mít na škole 600 spolužaček. (smích) Takže jsem tam ty čtyři roky celkem v pohodě vydržel, a dokonce jsem i trochu hrál. V té době vedla ochotnické divadlo ve Strážnici paní Milada Musilová, dnes už je bohužel po smrti, která mě a třeba i Marka a Lukáše Příkazké do souboru v podstatě dotáhla. Po ní převzal divadlo můj kamarád a dnes vynikající filmař Ondřej Hudeček – za studentský film získal Českého lva! Po maturitě jsem se dva roky po sobě zkoušel dostat na JAMU do Brna. A pak už jsem to vlastně vzdal. Nakonec mě donutil taťka, takže jsem si dal přihlášku do Prahy na DAMU, kde to vyšlo. Takže ano, byl to sen, ke kterému vedla docela dlouhá cesta.

A dnes jsi jeden z nejvytíženějších herců Východočeského divadla, které bylo a je tvým prvním angažmá.
Jo, to asi jsem, ale teď už to přebírá kolegyně Ondrušková. (smích) Já mám „jen“ 175 představení ročně. Už to není, co to bývalo! (smích) Je toho dost, ale zvykl jsem si a je to fajn. Dokonce stíhám i jiné věci! Třeba jízdu na kole nebo po představení posedět s nima…
Do klubu vchází Láďa Špiner s viditelnými šrámy na čele a paži.
Ale! Taky stíháš jízdu na kole?!
Láďa: Ale ne… Včera jsem šrouboval čerpadlo k bazénu u tchána. Má tam břidlicovou zeď…

Osazenstvo Živého obrazu se schází… Petře, závěrem, kterou ze svých současných inscenací máš nejraději?
Tak nevadí mi třeba Bílá nemoc – první půlka a pak na shledanou. (smích) Nebo Kráska a zvíře, to je další představení, které mám moc rád. (tam Petr nehraje vůbec – pozn. red.) Ne vážně… Jednoznačně Živý obraz a Konec Masopustu. A teď ty Bavorské vdolečky, to mě bude určitě bavit moc. Na těch je obzvlášť příjemné, že mají hodinu a půl bez pauzy!

Věřím, že Lovecké scény budou stejně tak bavit i naše diváky, a snad nejen svou přívětivou délkou. Petře, děkuji a ZLOM VAZ!