VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V pátek 12. dubna se bohužel rozloučíme s inscenací AŽ NA VĚKY, v níž vedle našich herců Zdeny Bittlové, Petry Janečkové, Štěpánky Fingerhutové a Josefů Pejchala a Lásky hraje také pražský host Ladislav Frej. Při přípravách této inscenace se sešli překladatel PAVEL DOMINIK a režisér RADOVAN LIPUS, kteří spolu už léta tvoří „zavedený“ tým.

PAVEL: K tomu zavedenému týmu dodávám, že je hezké, pokud to tak působí, ale nemýlím-li se, je to první naše spolupráce, která byla dovedena k reálnému výsledku, tj. až k inscenaci.

Radovane, proč ti vyhovuje spolupráce s Pavlem?
Těch důvodů je nespočet. Můžu začít stejnými slezskými kořeny a společnou zkušeností chacharské Ostravy, pak u sdílených zájmů a preferencí se zastavit, ale především: Pavel je skutečně brilantní překladatel. Mistrný anglista a omamný virtuos nástroje jménem čeština. Jeho překlady knih a divadelních her nejsou mrtvá, umělá a liduprázdná poušť, ale živoucí zabydlená dramatická krajina!

Pavle, proč ti vyhovuje spolupráce s Radovanem?
Ještě než jsme se spolu sešli nad textem hry Až na věky, věděl jsem ze zkušenosti z jiných projektů, že Radovan je na zadaný úkol vždy dokonale připravený, že má představu o ideálním tvaru inscenace, o niž pak usiluje, od samého začátku ucelenou a odůvodněnou; jeho nezanedbatelnou výhodou je schopnost, podpořená výmluvností a vstřícností, touto představou infikovat celý inscenační tým. Tím spíš lituji, že nejeden náš zamýšlený projekt zůstal z různých důvodů pouhým záměrem, anebo – když už dospěl do přípravné fáze – padl za oběť nečekané změně dramaturgického plánu nebo termínu.

Jak jste se navzájem našli?
RADOVAN: Nejprve jsme se našli na dálku – já Pavla v knihách, on mne v Šumných městech a divadelních inscenacích. Pak nás propojili básníci Petr Hruška a Pavel Šrut a ve Švandově divadle jsme se konečně společně měli sejít nad společnou prací. Byť titul Unaveni sluncem, který pro mne Pavel obětavě a krásně přeložil, uvedla nakonec z provozních důvodů činohra Divadla J. K. Tyla v Plzni, nepřestaly se jeho špičkové překlady nikdy těšit mému intenzivnímu zájmu a přízni.
PAVEL: To je dlouhá historie, která se začala odvíjet při jedné z mých návštěv rodné Ostravy a která vyústila v postupném navazování přátelských vztahů s lidmi podobných zájmů a podobného uvažování. A při jednom takovém setkání, v pražském knihkupectví na Václaváku, jsme se s Radkem – s jakousi samozřejmostí – poznali i my.

Radovane, ne každý režisér má své „dvorní“ překladatele. U tebe vím hned o několika. Jaké výhody taková zavedená spolupráce přináší?
Pochopení i beze slov, společný cit pro myšlenku, stejný druh humoru a předem souznějící cit pro důmyslné motivické textové předivo. A v neposlední řadě také důležitá a krásná příležitost jít po práci společně do kavárny nebo na pivo.

Pavle, se kterými režiséry soustavně spolupracuješ a proč?
Zkusím se z téhle delikátní otázky nějak vykroutit… Jednak „soustavně“ asi nepracuji s žádným, ale je pravda, že s několika jsem se sešel u práce vícekrát, nejčastěji s Januszem Klimszou. Vždycky se těším na spolupráci s režisérem, který má text důkladně přečtený, pídí se po smyslu, po významech, vnímá každý, na první pohled třeba i zbytný detail a věří v sílu slova, psaného v předloze a vyslovovaného na jevišti. Pak mám pocit, že moje práce nebyla zbytečná.

Čím vás oslovila hra Až na věky?
RADOVAN: Ta hra má především nesmírně originální strukturu, umožňující polyfonní rozvíjení milostného příběhu. Skýtá tak dost možností pro smích, pro krutost i pro něhu. Pro synchronní či kontrastní herecké rozehrání. Umožňuje postavám snít i krvácet a přitom se neporanit, protože rány jim byly zasazeny jindy a jinde v jiném čase. Zajímavá zápletka, nejen v proměnách jazykového stylu. Trojitý hold drsné kráse. K počátku i konci lásky je třeba najít sílu.
PAVEL: Určitě jsem se k tomu už vyjadřoval, proto jen krátce: z překladatelského hlediska se jednalo o velmi zajímavý a zároveň nelehký úkol docílit takové podoby textu, která by si zachovala jemný odstín dobovosti, a přitom působila současně. Jako čtenáře a potenciálního diváka mě zaujal neobvyklý, velmi působivý, svým způsobem až jímavý příběh velké lásky. A ten se v pardubické inscenaci převést na jeviště skutečně podařilo.

Pavle, mnohokrát jsme si společně stýskali nad narůstajícím úpadkem překladatelské profese, respektive trendu neprofesionality v tomto důležitém oboru. Čím to, že se k nám poslední dobou dostává tolik špatně přeložené literatury, a snad zejména dramatiky?
Přičítám to do značné míry absenci profesionality a odpovědnosti. Dramatické texty vyvolávají falešný dojem, že jejich překlad je snadný, a proto se do něj často pouštějí lidé, kteří sice vládnou tím kterým cizím jazykem, ale chybí jim talent a zkušenosti. Chyby se podle mě dopouštějí i dramaturgie divadel, které raději tráví týdny upravováním a přepisováním nepovedeného „překladu“, místo aby ho vrátili k přepracování, anebo rovnou požádali o překlad nový. Jako tomu bylo v našem případě.

Radovane, přestože ve chvíli kladení otázek ještě neznám Pavlovu odpověď, předpokládám, že jednou z příčin je uspěchanost, která plodí povrchnost. Vidíš ji i v současném divadle?
Naše doba je bohužel obecně čím dál instantnější. Pokud možno všechno hned teď a maximálně na jedno kliknutí. Bůh suď, co nás zpomalit a prohloubit pohled i dech nakonec přinutí?

Bude líp?
???

Co spolu v současné době chystáte?
RADOVAN: Konečně opožděně oslavit Pavlovy únorové narozeniny a přitom spočítat společné nesplněné divadelní sny a poradit se, co s nimi.