VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Audiokniha KDO, CO JE PAN GABRIEL?
Východočeské divadlo na konci minulé sezóny vydalo v podobě audio- a e-knihy novelu Ivana Binara KDO, CO JE PAN GABRIEL?, kterou ve zvukovém studiu divadla načetli Romana Chvalová a Martin Mejzlík. K poslechu nebo ke čtení ve formátech e-pub, pdf či mobi ji nabízí knihkupectví Kosmas. Objednat si ji můžete i na našem webu v sekci Dále nabízíme.
Kniha poprvé vyšla roku 1974 jako v pořadí dvacátý svazek edice Petlice. K našemu novému vydání napsal (i namluvil) doslov publicista a spisovatel ONDŘEJ VACULÍK, který má na tuto samizdatovou edici vzpomínky z rodinného kruhu.
Petlici založil a provozoval váš otec, spisovatel Ludvík Vaculík. Mohl byste přiblížit nakladatelskou praxi Petlice těm, kteří o ní nečetli v Českém snáři nebo jinde?
To je jednoduché. K tatovi se dostávaly rukopisy různých autorů, které buď sám oslovil, nebo mu je nabídli oni. A on potom zařídil opis toho díla, někdy ho i trochu zredigoval (což udělal třeba Mojmíru Klánskému, který ho za to pak mnoho let neměl rád), zařídil vazbu a taky se staral o distribuci těch průpisů. Stálým odběratelům je osobně odnášel, někteří další zájemci si pro ně přišli k nám na Veletržní v Praze 7. Raději je tata nosil sám, protože odběratelé měli obvykle nějaký záznam u StB, takže nebylo radno, aby k nám houfně chodili a na celou věc upozorňovali. Někdy to byly balíky knih, s bratrem jsme mu je pomáhali nosit. Za rukopis takto rozmnožený byla stanovena cena, kterou tata rozpočítal z nákladů, které utratil za písařku, vazbu, papír, průklepáky, pásku do psacího stroje… A tohle dělal velice důsledně a mnoho let.
Kolik lidí se na té práci podílelo?
Kolik jich bylo, nevím. Jednou z nejlepších písařek byla Zdena Erteltová, se kterou tata chodil. Byla velmi pečlivá a obětavá a měla kvůli tomu velice těžký život. Ona sama disidentkou nebyla, ale touhle prací se disidentkou stala a byla za to pronásledována. Myslím, že také psala Mirka Rektorisová, to byla tatova starší kolegyně, ještě z rozhlasu. Určitě bylo těch lidí ještě několik, ale už si na ně nevzpomínám.
Byli všichni naprosto spolehliví, nebo občas někdo zklamal otcovu důvěru?
Vím, že jednou nějaký zájemce o spolupráci něco opsal a tatínek byl hodně nespokojený kvůli velkému množství překlepů. Překlepy neměl rád. Zdena psala úplně bezchybně, respektive když udělala překlep, tak tu stránku znovu přepsala. Což někteří nedělali a mysleli si, že to nevadí. Jenže tata to pak četl a opravoval vsuvkami a korektorskými značkami ve všech deseti průpisech, a měl s tím spoustu práce. On v tom byl velmi pečlivý, dalo by se říct až detailista.
Morálně nezklamal nikdo?
Nevím a myslím si, že to se obecně neví. Občas padala nějaká podezření, ale nikdy nebyla prokázána. Kdo by to taky prokazoval. Nutno říct, že ti, co knihy opisovali a distribuovali, byli někdy víc stíháni než autoři. Protože autorům nebylo zakázáno psát, zakázané bylo jejich díla šířit.
V Petlici vyšlo během let 1973–1990 celkem 392 tehdy zakázaných titulů. To je skoro neuvěřitelné. Jak moc byla ta práce nebezpečná? Co hrozilo jejím vykonavatelům?
Jak v kterém období. Velký útisk byl po Chartě. A taky než mocní zjistili, že vlastně neexistuje zákon, který by tuto činnost postihoval. Pak se museli smířit s tím, že když vznikne deset výtisků něčeho, tak to hned nepodkopává režim. Ale různými metodami se snažili odrazovat spolupracovníky, aby těch šiřitelů bylo co nejméně.
O tom, jak Ludvík Vaculík edici financoval, jste se už zmínil. Ale opravdu to byly tak jednoduché počty?
Myslím si, že mu v tom zůstávaly jeho vlastní peníze, protože ne všichni mu zaplatili. Někdo nezaplatil proto, že momentálně peníze neměl, ocitl se bez práce, a tata mu placení odpustil nebo udělal slevu. Ale dodnes nevím, jestli to nemělo nějakou podporu zvenku, o tom se nemluvilo. Taky nám nějaký čas nebylo vůbec jasné, čím se tata živí. Ale když napsal v letech 1969–1970 Morčata, tak potom ta knížka vycházela po celém světě, i japonsky! Takže ze světa chodily valuty, ty se procedily přes tuzexové bony a ty se zas proměnily na koruny. Myslím si, že z toho on na počátku sedmdesátých let žil. A taky měl výhodu, že můj bratr i já jsme se brzy začali živit sami. Oba jsme se vyučili a byli z nás tovaryši.
Jak vznikal ediční plán? Měl nějaký pevný řád?
Myslím si, že věděli, kolik toho za rok stihnou udělat. A že věděli, že zrovna třeba Ivan Klíma něco píše nebo Pavel Kohout a jiní. S tím se počítalo, a pak do toho byli vřazeni autoři, které někdo z okruhu spisovatelů doporučil. O některých z nich se už dnes ani neví, jiní se proslavili.
Ludvík Vaculík se v Českém snáři několikrát zmiňuje o tom, jak s průpisy chodil do knihvazačství. Věděli tamní zaměstnanci, co vážou?
Věděli, ti byli zasvěcení do věci a prokazovali značnou statečnost. Ta knihvazárna byla někde v podzemí Městské knihovny. Občas je tam chodila vyslýchat StB a oni se odkazovali na to, že když vážou třeba disertační práce, tak to taky neprochází žádnou censurou. Na to mocným chyběl zákon. Ale pak ten provoz stejně zavřeli, třeba z hygienických důvodů nebo pod jinou záminkou, ale pravým důvodem bylo šíření samizdatu.
K jakým čtenářům potom knížky putovaly a kolik jich obvykle bylo?
Obvykle deset pro stálý okruh odběratelů. Ale něco se opisovalo vícekrát. Třeba když vyšel Cejlon, ráj bez andělů od Hanzelky a Zikmunda, tak se to opisovalo na několika místech. Obsluhoval jsem anglického krále od Hrabala také. A bylo jich víc, ale už si nevzpomenu. To by věděl Jiří Gruntorád, který éru samizdatu zevrubně zdokumentoval.
Úplně poslední knížkou, která v Petlici vyšla, je váš román Stavební deník. Byla to shoda okolností, nebo tatínkův záměr?
Já si myslím, že Stavební deník tam nevyšel, vyšly tam moje Zednické povídky.
Ale v seznamu knih vydaných v Petlici je Stavební deník uveden, právě na posledním místě, s vročením 1990.
To je zajímavé, ale nic o tom nevím. Tehdy v roce osmdesát devět devadesát se tam vychrlila obrovská spousta knížek, které tam čekaly na vydání.
Chtěla jsem se zeptat, jestli jste si stejně jako u jiných knížek z Petlice směl i u té své koupit až ten poslední průpis, který už je dnes nečitelný. Ale vypadá to, že se k vám nedostal žádný.
Anebo jsem to už zapomněl. Stavební deník pak vyšel už normálně v nakladatelství Mladá fronta.
Děkuji za zajímavý rozhovor a krásný doslov ke knížce Kdo, co je pan Gabriel? a přeji jen dobré.
Na večerní škole pro pracující nás učili také kantoři, kteří na počátku tzv. normalizace byli z politických důvodů vyhozeni z gymnázií či škol vysokých. Tak nás literatuře učil Bohuslav Hoffmann, v lepších dobách pak vysokoškolský pedagog a autor mnoha odborných publikací a skript o literatuře. Řekl nám velmi užitečnou poučku: Dobrá kniha dobrého autora se pozná už podle první věty a prvního odstavce. Otevřev Vančurovo Rozmarné léto, přečetl první větu: „Mnozí odvážlivci, když se ocitli na počátku velikolepého měsíce června, usedají do stínu platanů a jejich urputné vzezření se stává mírným.“
To bylo v roce 1974 a mně se souběhem okolností dostala do rukou kniha Ivana Binara Kdo, co je pan Gabriel? Správná otázka: Jak se mi mohlo dostat do rukou nové dílo zakázaného autora, který mimochodem patřil k prvním „posrpnovým“ politickým vězňům; v letech 1971–1973 seděl za „pobuřování“.
Jeho román Kdo, co je pan Gabriel? vyšel toliko jako samizdat v Edici Petlice, kterou pořádal můj tatínek, Ludvík Vaculík. Já jsem povinně (docela rád!) musel Edici také odebírat, a to její desátý průpis – už na hranici čitelnosti. Jiný odběratel by vyžadoval alespoň slevu, mně nárok na ni tatínek neuznal slovy: Seš zednický tovaryš, máš dost peněz na to, abys šíření děl dobrých autorů podpořil. Binarův „Gabriel“ byl jedním z nich.
Někdy mně tatínek položil kontrolní otázku, jestli ty knihy vůbec čtu. No pokud jdou číst, tak je čtu, odpověděl jsem. A Binar se mi četl výborně – i jako ten desátý průpis.
Už první věta a první odstavec: „Ve čtvrti na kopci, docela nahoře, stojí pod platany bílá vila s příkrou střechou, pokrytou břidlicí. Ve vilové čtvrti na kopci bydlí významní občané města. Odděleni od sebe ploty, zdraví se smeknutím klobouku a mírnou úklonou. Je tu klid, jen občas projede po asfaltu automobil, zaklapou podpatky dam, z otevřeného okna zazní akord piana, měkký hlas houslí, něžná flétna. V bílé vile pod platany bydlí pan Gabriel.“ O několik stránek dále jsem četl: „Evelýna se stala nevěstkou. Ujímá se opuštěných koťat a osamělým potřebným mužům dává víc, než zač si zaplatili.“ – Jak stručné a výstižné! Nebo že Evelýna má „nejjehlovatější podpatek“. Úžasné stupňování: jehlovatý, jehlovatější a nejjehlovatější. Byl jsem stržen a knihu přečetl v jednom zátahu. Oceňoval jsem Binarovu jazykovou vytříbenost, a trochu mu ji i záviděl, protože v té době jsem se o cosi literárního i sám pokoušel. Binarův „Gabriel“ se mi v mysli zařadil k dílům, která mě ovlivnila celoživotně, proto do knihovny jsem ho zařadil vedle ještě hůře čitelného – asi na dvanáctém průpisu – Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále.
Rozhodujících literárních děl našich autorů mám na celý svůj čtenářský život tak asi deset, kromě „Gabriela“ je mezi nimi i kronika U nás od Aloise Jiráska.
Když jsem Ivana Binara, po letech jeho emigrace, někde v Praze potkal, a vlastně seznámil se s ním, nadšeně jsem mu o jeho „Gabrielovi“ vyprávěl. Díval se na mě trochu zmateně nevěda, myslím-li to úplně vážně. A pak mé nadšení z „Gabriela“ omluvil mou malou čtenářskou zkušeností. A dále se skromně tvářil, jako by „Gabriel“ byla jeho juvenilie. Nebyla! Svědčil o tom nejen jazyk, ale i kompozice díla, a kromě toho Ivan Binar koncem šedesátých let už leccos publikoval, v roce 1969 mu vyšla úspěšná knížka pro děti Knížka o tom, jak pan Bouda s cirkusem se světem loudá.
Rád Ivana Binara někde potkávám, bohužel nepříliš často, hned k němu ale běžím a volám: Kdo, co je pan Gabriel! Velké potěšení mu to však nečiní, protože asi napsal knihy i lepší.
Když mě paní Jana Pithartová oslovila, jestli bych ke „Gabrielovi“ nenapsal doslov, byl jsem tím potěšen. Abych si dílo oživil, vytáhl jsem z pod postele zaprášené krabice s Petlicí. „Gabriela“ jsem našel, otevřel ho, a k mému překvapení on už vůbec nešel číst. Za bezmála padesát let písmenka z tenounkého průklepáku téměř vymizela. Zůstala po nich toliko rozmazaná stopa, ale v mé mysli zůstala čitelnou.
I proto tomuto oživení „Gabriela“ jsem velice rád.
Kniha poprvé vyšla roku 1974 jako v pořadí dvacátý svazek edice Petlice. K našemu novému vydání napsal (i namluvil) doslov publicista a spisovatel ONDŘEJ VACULÍK, který má na tuto samizdatovou edici vzpomínky z rodinného kruhu.
Petlici založil a provozoval váš otec, spisovatel Ludvík Vaculík. Mohl byste přiblížit nakladatelskou praxi Petlice těm, kteří o ní nečetli v Českém snáři nebo jinde?
To je jednoduché. K tatovi se dostávaly rukopisy různých autorů, které buď sám oslovil, nebo mu je nabídli oni. A on potom zařídil opis toho díla, někdy ho i trochu zredigoval (což udělal třeba Mojmíru Klánskému, který ho za to pak mnoho let neměl rád), zařídil vazbu a taky se staral o distribuci těch průpisů. Stálým odběratelům je osobně odnášel, někteří další zájemci si pro ně přišli k nám na Veletržní v Praze 7. Raději je tata nosil sám, protože odběratelé měli obvykle nějaký záznam u StB, takže nebylo radno, aby k nám houfně chodili a na celou věc upozorňovali. Někdy to byly balíky knih, s bratrem jsme mu je pomáhali nosit. Za rukopis takto rozmnožený byla stanovena cena, kterou tata rozpočítal z nákladů, které utratil za písařku, vazbu, papír, průklepáky, pásku do psacího stroje… A tohle dělal velice důsledně a mnoho let.
Kolik lidí se na té práci podílelo?
Kolik jich bylo, nevím. Jednou z nejlepších písařek byla Zdena Erteltová, se kterou tata chodil. Byla velmi pečlivá a obětavá a měla kvůli tomu velice těžký život. Ona sama disidentkou nebyla, ale touhle prací se disidentkou stala a byla za to pronásledována. Myslím, že také psala Mirka Rektorisová, to byla tatova starší kolegyně, ještě z rozhlasu. Určitě bylo těch lidí ještě několik, ale už si na ně nevzpomínám.
Byli všichni naprosto spolehliví, nebo občas někdo zklamal otcovu důvěru?
Vím, že jednou nějaký zájemce o spolupráci něco opsal a tatínek byl hodně nespokojený kvůli velkému množství překlepů. Překlepy neměl rád. Zdena psala úplně bezchybně, respektive když udělala překlep, tak tu stránku znovu přepsala. Což někteří nedělali a mysleli si, že to nevadí. Jenže tata to pak četl a opravoval vsuvkami a korektorskými značkami ve všech deseti průpisech, a měl s tím spoustu práce. On v tom byl velmi pečlivý, dalo by se říct až detailista.
Morálně nezklamal nikdo?
Nevím a myslím si, že to se obecně neví. Občas padala nějaká podezření, ale nikdy nebyla prokázána. Kdo by to taky prokazoval. Nutno říct, že ti, co knihy opisovali a distribuovali, byli někdy víc stíháni než autoři. Protože autorům nebylo zakázáno psát, zakázané bylo jejich díla šířit.
V Petlici vyšlo během let 1973–1990 celkem 392 tehdy zakázaných titulů. To je skoro neuvěřitelné. Jak moc byla ta práce nebezpečná? Co hrozilo jejím vykonavatelům?
Jak v kterém období. Velký útisk byl po Chartě. A taky než mocní zjistili, že vlastně neexistuje zákon, který by tuto činnost postihoval. Pak se museli smířit s tím, že když vznikne deset výtisků něčeho, tak to hned nepodkopává režim. Ale různými metodami se snažili odrazovat spolupracovníky, aby těch šiřitelů bylo co nejméně.
O tom, jak Ludvík Vaculík edici financoval, jste se už zmínil. Ale opravdu to byly tak jednoduché počty?
Myslím si, že mu v tom zůstávaly jeho vlastní peníze, protože ne všichni mu zaplatili. Někdo nezaplatil proto, že momentálně peníze neměl, ocitl se bez práce, a tata mu placení odpustil nebo udělal slevu. Ale dodnes nevím, jestli to nemělo nějakou podporu zvenku, o tom se nemluvilo. Taky nám nějaký čas nebylo vůbec jasné, čím se tata živí. Ale když napsal v letech 1969–1970 Morčata, tak potom ta knížka vycházela po celém světě, i japonsky! Takže ze světa chodily valuty, ty se procedily přes tuzexové bony a ty se zas proměnily na koruny. Myslím si, že z toho on na počátku sedmdesátých let žil. A taky měl výhodu, že můj bratr i já jsme se brzy začali živit sami. Oba jsme se vyučili a byli z nás tovaryši.
Jak vznikal ediční plán? Měl nějaký pevný řád?
Myslím si, že věděli, kolik toho za rok stihnou udělat. A že věděli, že zrovna třeba Ivan Klíma něco píše nebo Pavel Kohout a jiní. S tím se počítalo, a pak do toho byli vřazeni autoři, které někdo z okruhu spisovatelů doporučil. O některých z nich se už dnes ani neví, jiní se proslavili.
Ludvík Vaculík se v Českém snáři několikrát zmiňuje o tom, jak s průpisy chodil do knihvazačství. Věděli tamní zaměstnanci, co vážou?
Věděli, ti byli zasvěcení do věci a prokazovali značnou statečnost. Ta knihvazárna byla někde v podzemí Městské knihovny. Občas je tam chodila vyslýchat StB a oni se odkazovali na to, že když vážou třeba disertační práce, tak to taky neprochází žádnou censurou. Na to mocným chyběl zákon. Ale pak ten provoz stejně zavřeli, třeba z hygienických důvodů nebo pod jinou záminkou, ale pravým důvodem bylo šíření samizdatu.
K jakým čtenářům potom knížky putovaly a kolik jich obvykle bylo?
Obvykle deset pro stálý okruh odběratelů. Ale něco se opisovalo vícekrát. Třeba když vyšel Cejlon, ráj bez andělů od Hanzelky a Zikmunda, tak se to opisovalo na několika místech. Obsluhoval jsem anglického krále od Hrabala také. A bylo jich víc, ale už si nevzpomenu. To by věděl Jiří Gruntorád, který éru samizdatu zevrubně zdokumentoval.
Úplně poslední knížkou, která v Petlici vyšla, je váš román Stavební deník. Byla to shoda okolností, nebo tatínkův záměr?
Já si myslím, že Stavební deník tam nevyšel, vyšly tam moje Zednické povídky.
Ale v seznamu knih vydaných v Petlici je Stavební deník uveden, právě na posledním místě, s vročením 1990.
To je zajímavé, ale nic o tom nevím. Tehdy v roce osmdesát devět devadesát se tam vychrlila obrovská spousta knížek, které tam čekaly na vydání.
Chtěla jsem se zeptat, jestli jste si stejně jako u jiných knížek z Petlice směl i u té své koupit až ten poslední průpis, který už je dnes nečitelný. Ale vypadá to, že se k vám nedostal žádný.
Anebo jsem to už zapomněl. Stavební deník pak vyšel už normálně v nakladatelství Mladá fronta.
Děkuji za zajímavý rozhovor a krásný doslov ke knížce Kdo, co je pan Gabriel? a přeji jen dobré.
Jana Pithartová
Na večerní škole pro pracující nás učili také kantoři, kteří na počátku tzv. normalizace byli z politických důvodů vyhozeni z gymnázií či škol vysokých. Tak nás literatuře učil Bohuslav Hoffmann, v lepších dobách pak vysokoškolský pedagog a autor mnoha odborných publikací a skript o literatuře. Řekl nám velmi užitečnou poučku: Dobrá kniha dobrého autora se pozná už podle první věty a prvního odstavce. Otevřev Vančurovo Rozmarné léto, přečetl první větu: „Mnozí odvážlivci, když se ocitli na počátku velikolepého měsíce června, usedají do stínu platanů a jejich urputné vzezření se stává mírným.“
To bylo v roce 1974 a mně se souběhem okolností dostala do rukou kniha Ivana Binara Kdo, co je pan Gabriel? Správná otázka: Jak se mi mohlo dostat do rukou nové dílo zakázaného autora, který mimochodem patřil k prvním „posrpnovým“ politickým vězňům; v letech 1971–1973 seděl za „pobuřování“.
Jeho román Kdo, co je pan Gabriel? vyšel toliko jako samizdat v Edici Petlice, kterou pořádal můj tatínek, Ludvík Vaculík. Já jsem povinně (docela rád!) musel Edici také odebírat, a to její desátý průpis – už na hranici čitelnosti. Jiný odběratel by vyžadoval alespoň slevu, mně nárok na ni tatínek neuznal slovy: Seš zednický tovaryš, máš dost peněz na to, abys šíření děl dobrých autorů podpořil. Binarův „Gabriel“ byl jedním z nich.
Někdy mně tatínek položil kontrolní otázku, jestli ty knihy vůbec čtu. No pokud jdou číst, tak je čtu, odpověděl jsem. A Binar se mi četl výborně – i jako ten desátý průpis.
Už první věta a první odstavec: „Ve čtvrti na kopci, docela nahoře, stojí pod platany bílá vila s příkrou střechou, pokrytou břidlicí. Ve vilové čtvrti na kopci bydlí významní občané města. Odděleni od sebe ploty, zdraví se smeknutím klobouku a mírnou úklonou. Je tu klid, jen občas projede po asfaltu automobil, zaklapou podpatky dam, z otevřeného okna zazní akord piana, měkký hlas houslí, něžná flétna. V bílé vile pod platany bydlí pan Gabriel.“ O několik stránek dále jsem četl: „Evelýna se stala nevěstkou. Ujímá se opuštěných koťat a osamělým potřebným mužům dává víc, než zač si zaplatili.“ – Jak stručné a výstižné! Nebo že Evelýna má „nejjehlovatější podpatek“. Úžasné stupňování: jehlovatý, jehlovatější a nejjehlovatější. Byl jsem stržen a knihu přečetl v jednom zátahu. Oceňoval jsem Binarovu jazykovou vytříbenost, a trochu mu ji i záviděl, protože v té době jsem se o cosi literárního i sám pokoušel. Binarův „Gabriel“ se mi v mysli zařadil k dílům, která mě ovlivnila celoživotně, proto do knihovny jsem ho zařadil vedle ještě hůře čitelného – asi na dvanáctém průpisu – Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále.
Rozhodujících literárních děl našich autorů mám na celý svůj čtenářský život tak asi deset, kromě „Gabriela“ je mezi nimi i kronika U nás od Aloise Jiráska.
Když jsem Ivana Binara, po letech jeho emigrace, někde v Praze potkal, a vlastně seznámil se s ním, nadšeně jsem mu o jeho „Gabrielovi“ vyprávěl. Díval se na mě trochu zmateně nevěda, myslím-li to úplně vážně. A pak mé nadšení z „Gabriela“ omluvil mou malou čtenářskou zkušeností. A dále se skromně tvářil, jako by „Gabriel“ byla jeho juvenilie. Nebyla! Svědčil o tom nejen jazyk, ale i kompozice díla, a kromě toho Ivan Binar koncem šedesátých let už leccos publikoval, v roce 1969 mu vyšla úspěšná knížka pro děti Knížka o tom, jak pan Bouda s cirkusem se světem loudá.
Rád Ivana Binara někde potkávám, bohužel nepříliš často, hned k němu ale běžím a volám: Kdo, co je pan Gabriel! Velké potěšení mu to však nečiní, protože asi napsal knihy i lepší.
Když mě paní Jana Pithartová oslovila, jestli bych ke „Gabrielovi“ nenapsal doslov, byl jsem tím potěšen. Abych si dílo oživil, vytáhl jsem z pod postele zaprášené krabice s Petlicí. „Gabriela“ jsem našel, otevřel ho, a k mému překvapení on už vůbec nešel číst. Za bezmála padesát let písmenka z tenounkého průklepáku téměř vymizela. Zůstala po nich toliko rozmazaná stopa, ale v mé mysli zůstala čitelnou.
I proto tomuto oživení „Gabriela“ jsem velice rád.
Ondřej Vaculík
