VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V následujícím rozhovoru vám představíme herce, kterého v našem divadle můžete čerstvě vídat v roli Sluhy rady Waltera v inscenaci hry Heinricha von Kleista Rozbitý džbán. Je jím ALEXANDER ANDREJS. Hostuje u nás sice poprvé, ale to neznamená, že pardubickému publiku je zcela neznámý. Ti, kteří nenavštěvují jen naše divadlo, ale baví je sledovat i představení v oblasti amatérského divadla, mohli Alexandra Andrejse vidět již v několika inscenacích pardubického Divadla Exil.

Hostujete u nás poprvé, ale naše divadlo jistě znáte mnoho let, neboť v Pardubicích žijete. Pocházíte přímo odtud?
Narodil jsem se v Nymburku, ale v Pardubicích bydlím od svých sedmi let.

Kdy se u vás poprvé objevila touha zkusit hrát divadlo?
Poprvé to bylo na základní škole, když mě kamarád Honza Kalužný, který má zde v divadle rodiče, brával na představení. Již tenkrát se u mě touha hrát divadlo objevila. Během střední školy jsem hrával v ochotnickém spolku, kde jsem se definitivně rozhodl, že bych se chtěl herectví věnovat profesionálně. Pak jsem se přihlásil na DAMU, kam mě ovšem nevzali. Potom mi ale přišla pozvánka z Vyšší odborné školy herecké k přijímacímu řízení – zkusil jsem to a vyšlo to.

Jak velké jste měl tenkrát zkušenosti z amatérského divadla?
Než jsem nastoupil na školu, měl jsem za sebou tři inscenace: Jako naprostý šílenci, kde jsem ztvárnil Jimmyho, Zlomatka, kde jsem hrál homosexuálního syna, který se matce ke své orientaci přizná, a ona se ho pak snaží vyléčit, a malou roli jsem měl i v muzikálu Limonádový Joe. Hovořím konkrétně o pardubickém Divadle Exil.

Jak jste se do tohoto souboru dostal?
Bylo to během střední školy, kdy za mnou přišla moje známá, která v Exilu hraje, že potřebují dva mladé kluky, tak jestli bych měl zájem to zkusit. Zkusil jsem a začalo mě to bavit.

Už v té době vás napadlo, že byste mohl jednou hrát i na prknech Východočeského divadla?
To mě napadlo možná ještě dříve, právě když jsem sem chodil často na představení jako divák. Ano, chtěl jsem tenkrát stát na jevišti, chtěl jsem to tady v divadle zkusit. Věděl jsem, že by to byl úžasný pocit.

Platí to i teď, když na jevišti našeho divadla stojíte? Ten úžasný pocit se dostavil?
Ano, je to skvělý pocit i ve skutečnosti. Navíc mě nenapadlo, že se mi tady doopravdy poštěstí si někdy zahrát. Touha je jedna věc, ale reálná představa, že by to mohlo vyjít, druhá. Mám na jevišti sice asi jen pět minut, ale o to víc si to pak užívám. A také to, že herce jsem znal už z pohledu diváka – a nyní mám možnost si s nimi zahrát na jevišti.

Měl jste už zkušenosti s hraním v takto velkém divadelním sále, nebo pouze ve školním divadle a v již zmíněném Exilu?
Nějaké zkušenosti už s tím mám, protože například se Zlomatkou jsme byli na festivalu v Rakovníku, s Limonádovým Joem v Ústí nad Orlicí, v Děčíně i na Jiráskově Hronově, kde jsou také větší divadla.

Přestože účinkování ve Východočeském divadle jste již označil za skrytou touhu, zvažoval jste nabídku na hostování v inscenaci Rozbitý džbán, když jste se zároveň dozvěděl, že se jedná jen o malou roli Sluhy?
Nepřemýšlel jsem nad tím ani chvilku, vůbec jsem neuvažoval nad tím, že bych tuto roli nevzal. Je to pro mě nedocenitelná zkušenost, určitě i do budoucna.

Textu nemáte v této roli mnoho, ale i tak, řekl bych, že je to sice role malá, ale výrazná. Měl jste prostor vytvořit na takto malé ploše celistvou postavu, nebo máte pocit, že jen plníte úkol?
Je to pro mě sice těžké v tom, že moje postava nemá vyloženě nějaký velký vývoj. Ale pocit, že jen plním úkol, určitě nemám, protože scéna, ve které se objevuji, mě opravdu hodně baví. Při zkouškách jsem s panem režisérem Venclem měl hodně prostoru, abych se nějakým způsobem ukázal. Spolupracovalo se mi s ním hodně dobře, bylo na něm znát, že je to profesionál, který přesně ví, co od inscenace chce. I když to není úplně jednoduché naplnit, neboť je to komedie, podle mého názoru, pro herce velmi těžká.

Divadlo je hodně o čekání, v tomto případě řekl bych zvláště. Zkoušky byly dlouhé a náročné. Máte v inscenaci jeden výstup a pak vlastně jen čekáte – na připomínky, na děkovačku… Nevadí vám to?
Nemusel jsem chodit na všechny zkoušky, vždy mi dali vědět alespoň den dopředu, kdy budu potřeba. Po mém výstupu jsem pak hned dostal od režiséra připomínky. V generálkách jsem pak počkat musel, ale ani mi to nevadilo – sednul jsem si do hlediště a sledoval herce, abych se něčemu taky přiučil.

A dá se říct, že divadlo je i čekání na příležitost. Jak se na příležitosti čeká vám?
Ještě před Rozbitým džbánem jsem byl na konkurzu v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, takže jsem si vyzkoušel, jak takové konkurzy probíhají. Byly to pro mě takové další přijímačky. Bohužel to nevyšlo, tak čekám na další konkurzy a obesílám divadla… Takže pořád čekám.

Hrajete nyní i v jiných inscenacích v jiných divadlech?
V Exilu hraji v Jedlících čokolády a nyní v něm zkouším v nové inscenaci Dovolená počesku. A v Praze máme svůj soubor, který jsme založili se spolužáky z VOŠky. Hrajeme v Jazz clubu Reduta, momentálně představení Vlk in fabula, což napsala naše režisérka Vanda Zaplatílková Hutařová, a Kuřačky a spasitelky v režii Martina Vokouna.

Založení vlastního souboru z řad absolventů bez angažmá je poměrně častá záležitost. Je to pro vás cesta k existenci u divadla?
Určitě, protože příležitostí u divadla není mnoho. V ročníku nás bylo hodně a vím jen o dvou lidech, kteří měli to štěstí a dostali se do angažmá. My ostatní čekáme a touto cestou nabíráme další zkušenosti. Také je to důležité proto, abychom měli možnost se někde ukázat, mít na co pozvat režiséry, ředitele, umělecké šéfy, ukázat jim svoji práci.

Jak dlouho jste vůbec po dokončení školy?
Momentálně půl roku, absolvoval jsem v červnu.

Pokud vím, vrátil jste se z Prahy zpět do Pardubic. Proč?
Po škole jsem sháněl v Praze práci, chodil jsem po brigádách, dělal jsem všechno možné, ale bohužel se mi moc nedařilo a finanční situace mě přiměla k tomu, abych se vrátil zpět k rodičům.

I další herecká práce, ne zrovna ta divadelní, se vám po škole hledá těžko? Myslím tím na dabing, rozhlas, televizi, film, moderování…
Ano, i tahle práce se hledá těžko. Chodil jsem spíše po brigádách a nyní nově pracuji v jedné pardubické firmě zcela mimo svůj obor. K dabingu a rozhlasu jsem se zatím nedostal, ale samozřejmě jsem obešel castingové agentury. Měl jsem zatím jen několik spíše komparzních rolí v zahraničních produkcích. A ještě při škole jsem se objevil v jedné reklamě, byla to kampaň VZP proti drogám.

Byla studia vaším šťastným obdobím?
Určitě. Na ty tři roky v Praze, co jsem studoval, si určitě nemůžu stěžovat. I když jsem tam zažil i stresová období, například zkouškové nebo když jsem ve druhém ročníku zkoušel ve dvou inscenacích najednou. Ale to úsilí mi za to stálo!

Jakými rolemi jste si na škole prošel, kdo vás vedl?
V prvním ročníku byl naším hereckým pedagogem Milan Mikulčík. Na klauzurách jsem hrál v úryvcích z Racka (Treplev) a Tří sester. Ve druhém ročníku jsme hráli inscenaci Dámský krejčí, kde jsem měl roli sluhy Štěpána, v režii Ivany Wojtylové. Ve třetím ročníku pak v režii Jiřího Frehára Příběhy z Dekameronu, tam jsem hrál hlavní roli komedianta Filipa.

Když nyní hrajete v Pardubicích, sledujete opět celý repertoár divadla? Dokoukal jste třeba během zkoušení inscenace, které jste dosud neviděl?
Po tu dobu, co jsem byl v Praze, jsem tady viděl jen dvě představení – Dvanáct rozhněvaných mužů a Utíkej, Váňo, utíkej! Z poslední doby jsem viděl zatím A je to v pytli! a Cabaret. Ale doufám, že brzy doženu i další inscenace.

Přeji vám hodně úspěchů a hodně hereckých příležitostí!