VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Za svůj přínos Východočeskému divadlu byl na oslavách jubilejní 110. sezóny oceněn také JAN HYHLÍK, který se již jako zkušený herec stal nedílnou součástí našeho souboru v polovině 80. let. Diváci si jej jistě pamatují třeba jako komorníka Sebastiena v komedii Nahá s houslemi (2009) či dirigenta Wilhelma Furtwänglera v emotivně silné inscenaci dramatu Na miskách vah (2005). Kromě toho, že se divadlu stále aktivně věnuje (můžete jej vidět v inscenacích Zamilovaný Shakespeare, Spříznění volbou či Audience u královny), pokračuje také ve svém dalším dlouholetém zaměstnání, a to v nahrávání četby knih pro nevidomé. Jeho charismatický hlas a kultivovaný projev si můžete vychutnat, pustíte-li si například více než stovku hodin Vondruškovy Přemyslovské epopeje (a navíc ty stohy knih nebudete muset číst!). Jaké byly herecké začátky pražského rodáka, který má dnes za sebou přes padesát divadelních sezón, co předcházelo jeho pardubickému angažmá, ale i to, jaké bylo vést divadlo v době revoluce, se dozvíte v následujícím rozhovoru.


Nepocházíš z divadelní rodiny, tvůj tatínek byl profesorem matematiky, jaký kontakt jsi měl jako dítě s divadlem?
Po mém narození už tatínek zmoudřel a matematice se nevěnoval, jeho obory byla pedagogika a psychologie. Když zjistil, že se hodlám dát na dráhu hereckou, chtěl obrátit můj zájem k exaktním vědám, a to prostřednictvím své bývalé kolegyně a mé profesorky matematiky na gymnáziu, která před třídou nepokrytě vyzdvihovala mé kvality. Zaprvé marně a za druhé k všeobecnému pobavení spolužáků, kteří věděli, která bije. Nicméně rodiče i moje sestra žili velice kulturně, jak se v Praze jistě dalo. Divadla, koncerty, výstavy apod. Můj zájem o divadlo a recitaci počal už na měšťance. Úspěch v recitačních soutěžích mne přiměl k tomu, že jsem asi v šesté třídě navštívil logopeda, aby mne odnaučil ráčkovat. A pak mi bylo vše jasné.

Ty a logoped? To se mi ani nechce věřit. Takže to byl ten rozhodující okamžik, kdy sis řekl, že se chceš divadlem živit?
No, živit!? Takovou představu jsem neměl, protože mne divadlo především bavilo. Chodil jsem do dvou dramatických kroužků, v nichž jsem se setkával s dalšími budoucími profesionály – Jiřím Vimrem, Petrem Olivou, Janou Březinovou – a pak především do slavného dramaťáku na malostranském Gymnáziu Jana Nerudy. Tam jsme uváděli čtyři pět premiér do roka.

Svoji první „pardubickou pětiletku“ jsi započal roku 1985. Když se zeptám hodně jednoduše: Co se dělo těch 15 let od absolutoria? A jak ses vlastně ocitl v Pardubicích?
V Pardubicích jsem se octl ještě v průběhu absolventského ročníku – žádal jsem na svou pěst o angažmá, protože již tehdy mělo divadlo skvělou pověst právě díky hereckému souboru. Nevzali mě, a tak jsem pak s chutí přijal nabídku do věčně konkurenčního Hradce Králové. Tam jsem působil pět let a po tehdejších politických prověrkách mi bylo jasné, že musím opustit kolektiv, který je veden směrem mimouměleckým – raději kulturní brigády pro pracující než představení. Tehdy byl ředitelem kolínského divadla můj bývalý pedagog a skvělý teatrolog Jan Císař, a tak jsem ho o angažmá požádal, a to dokonce ve vhodnou chvíli, kdy hledali představitele pro Kolín tak charizmatické postavy kapelníka Františka Kmocha v původní životopisné hře. Ve vhodnou chvíli i pro mne – což si v souvislosti s touto osobností v Kolíně dovedete jistě představit. V Kolíně jsem pobyl 12 let, rozvedl jsem se, znovu oženil a ve městě se i usadil. Nu a pak opět „politikum“. Na místo ředitele, na které jsem byl perspektivně směrován, se protlačil, oproti předpokladům dříve než k tomu mělo dojít, tvrdý kádr s tvrdými metodami komunistickými, nikoli uměleckými, takže jsem v půli sezóny 1982/83 odešel do Večerního Brna. Ale ani tam jsem dlouho nepobyl a po půldruhém roce, kdy ve Východočeském divadle v Pardubicích byla ředitelkou má bývalá kolegyně, herečka Květa Houdlová a režisérem další z mých pedagogů z DAMU Jaroslav Vostrý, jsem je oba pozval na představení s žádostí o angažmá. A to se také v roce 1985 uskutečnilo.

V letech 1987–1990 jsi zde v divadle působil i jako ředitel. Jaké to bylo řídit divadlo v té době?
Paní ředitelka Květa Houdlová o mých „ředitelských ambicích“ věděla a sama jednou nohou na odchodu mne na převzetí funkce připravovala. V té době musela jako ředitelka čelit různým politickým nástrahám, ale uměla v tom chodit skvěle. Prosadila například na repertoár slavnou dramatizaci hry Přelet nad hnízdem kukačky. Její realizace režisérem Michaelem Tarantem vzbudila rozruch – jen jako perličku: tehdejší krajská komunistická funkcionářka se nechala slyšet, že „jak je možné, aby se herečka, svazácká funkcionářka, objevila na jevišti s obnaženými ňadry!“ – A do této atmosféry jsem vstoupil na pozici ředitele a zároveň i uměleckého šéfa. Ale dlužno říci, že pardubické divadlo bylo v této době na celorepublikové výši, a tak se mnohé dalo prosadit. Přelet nad hnízdem kukačky vzbudil přímo senzaci na tehdejší tradiční celorepublikové divadelní přehlídce v Ostravě a pak další naše Tarantova inscenace Romeo a Julie zvítězila na pražské celostátní přehlídce Aktuality. Byla to moderní, neotřelá inscenace, reagující na současnou mládež. Nu a u jejího zrodu jsme zase zažili hysterickou reakci pardubického odboru školství, který odmítl vpustit na veřejnou generálku studenty, jak bylo tehdy v divadle zvykem. O to větší reklama!!! Nicméně musím přiznat, že dva funkcionáři, kteří koncem osmdesátých let působili v oblasti kultury v Pardubicích, patřili již do rozumnější kategorie, a tak jsme to až do Sametové revoluce ukočírovali.

Jak na listopadové události jako herec a ředitel divadla vzpomínáš?
Z předchozího vyplývá, že jsme všichni změnu přivítali. Nebyl mezi námi nikdo, kdo by chtěl škodit, alespoň si myslím. S režisérem Tarantem jsme byli přímo u zrodu odporu: jeli jsme na premiéru do DISKu, školního divadla pražské divadelní fakulty, ale ta se již neuskutečnila a přímo v sále jsme se dozvěděli o zákroku policie, o rozhodnutí stávkovat, nehrát v následujících dnech. Takže s čerstvými a autentickými zkušenostmi jsme se vrátili do Pardubic a začali jsme v divadle organizovat setkávání obecenstva s hosty z oblasti kultury, politiky, ale i vědci a filosofy. Zároveň se konala shromáždění pardubických občanů před divadlem a samozřejmě i výjezdy herců do celého kraje, aby byli občané objektivně informováni.

Po krátkém období ředitelování v pražském Divadle pod Palmovkou na začátku 90. let jsi od roku 1992 zůstal Pardubicím věrný až doteď. O další změně angažmá jsi už nikdy neuvažoval?
Ne, neuvažoval. Vrátil jsem se mezi své staré známé – ale i mladé – boj o diváka byl všude krutý, ale duch pardubického divadla založený na hereckých osobnostech mi byl blízký a „své“ jsem si už také prožil. Už žádné ambice, žádné vzdušné ani pozemské zámky.

Přece jen neodolám – prozradíš, co říká tvůj pověstný notýsek, v němž si pečlivě vedeš záznamy o svých rolích už od studií? Kolik představení a kolik rolí máš dnes na kontě?
Budu stručný: 6 100 představení v 53 sezónách a 253 rolích.

Obdivuhodné! Během těch více než padesáti let jsi pracoval s mnoha režisérskými osobnostmi. Která setkání pro tebe byla zásadní?
Vzpomínám si, že brzy po škole jsem se na oblasti setkal s Františkem Laurinem, který rád pracoval s herci mimo Prahu, a pokračoval tak ve svém „pedagogickém“ vedení pro začátečníky tak důležitém. A setkával jsem se s ním až do nedávné doby v rolích ne nevýznamných. Naopak od jeho režisérských začátků jsem byl spojen s Michaelem Tarantem a tuto spolupráci až do nedávna považuji za nejpřínosnější. Rovněž tak „hereckým“ režisérem je pro mne Petr Kracik. Ale nerad bych opomenul Petra Novotného, Lídu Engelovou, Janu Kališovou, Petra Svojtku a další. Na rozdíl od rolí, režiséry spočítané nemám (zatím).

Jak jsi snášel poslední dva měsíce, kdy jsme byli všichni nuceni trávit v podstatě veškerý čas doma?
Pro mě to zase tak veliká změna nebyla. Jako důchodce už mnoho času trávím doma, jen jsem byl omezen na pohybu venku. Ale mé zdraví si alespoň nestěžuje. Mimo divadlo mám ještě jednu práci, a to načítání audioknih pro Knihovnu a tiskárnu pro nevidomé Karla Emanuela Macana v Praze. A protože krom asi tří prvních týdnů jsou nahrávací studia v provozu, mohl jsem pracovat tam a měl jsem i dostatek času na přípravy. Mám „monopol“ na knihy Vlastimila Vondrušky – právě jsem dočetl další z jeho pětisetstránkových historií. Ale mezi těmi 230 tituly, které mám za sebou, najdete od pohádek, přes detektivky až ke Koránu vše. Takže z vlastní zkušenosti doporučuji všem, když můžete do divadla jen omezeně, čtěte!