VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Na konci října přibyla v našem repertoáru Malé scény ve dvoře špionážní komedie současného francouzského autora Frédérica Sonntaga GEORGE KAPLAN. Potom, co jsme si ji společně s režisérkou Lindou Duškovou vyzkoušeli jako scénické čtení v rámci cyklu INprojekty (leden 2017), získala podobu plnohodnotné inscenace s moderní scénografií a hudbou. Protože takové věci se nedějí každý den – herci nemají tak často možnost pracovat na Malé scéně na inscenacích tohoto typu s novými režiséry, a tedy novými režijními postupy – zeptala jsem se pětičlenného hereckého týmu na několik otázek:

1. Bylo pro tebe setkání s režisérkou Lindou Duškovou inspirativní? V čem konkrétně?

2. Jak si rozumíš se svými postavami?

3. Co tě na každé repríze nejvíc baví?

PETRA JANEČKOVÁ

1. Linda se hodně spoléhá na invenci a inteligenci herců, protože je sama taková. Při tomto zkoušení byla důležitá technika – systém kamer a obrazovek, a to zabralo hodně času na úkor herecké práce. Moc mě bavila zkouška, kdy jsme improvizovali, škoda, že jich nebylo více.
2. V první části ještě hledám, tam se ještě necítím doma. V dalších dvou už se tím více méně bavím, ty postavy jsou mi jasnější.
3. Je to adrenalin, spousta textu, nemáme nápovědu, a tak se musíme spoléhat jeden na druhého. Každé představení je jiné, a to mě strašně baví.

MARTINA SIKOROVÁ

1. Že je to „jen“ člověk, který jako my všichni prožívá své emoce. Dala nám to poznat. Tak dík.
2. Někdy víc, někdy míň.
3. Když se někdo ztratí v textu. Když ho většinou Péťa zachrání… To bývá veselo.

ŠTĚPÁNKA FINGERHUTOVÁ

1. Myslím, že do divadla přinesla moderní hru, nové nápady a mladý tvůrčí tým i vizi. Inspirativní to bylo určitě. Konkrétně nás naučila cvičení „samuraj“ k napojení se na ostatní, kterým jsme zahajovali každou zkoušku.
2. Já jako Štěpánka nevím. Nějak je hraju… Ale nejvíc si užívám spisovatelku ve druhé části. Kdybych ji jako Štěpánka potkala na ulici, tak bych si řekla, že je to jako „docela pinda“. Ale hrozně mě baví ji hrát!
3. V první části si vždycky připadám, že jsme ve studiu na natáčení nějakého amerického sitkomu, jako třeba Teorie velkého třesku, v takovém tom ateliéru se živým publikem. Druhá je pro mě nejtěžší, ale nejzábavnější, a ve třetí už je člověk rád, že to dovalil skoro do konce. Jsem moc ráda za svoje kolegy, baví mě, jak hrají a jak se uvolňujeme s každou reprízou. Mám to představení moc ráda.

MILAN NĚMEC

1. Setkání s ženskou bytostí za režisérským pultem je vždy osvěžením a inspirací! Nese to s sebou ovšem i jistá drobná úskalí, v komunikaci například… Je to prostě setkání žena – muž.
2. Myslíš moje „Céčko“? Já jsem moc spokojený, nestěžuju si a ještě si při představení můžu pít pivo! I když nealko… Takže bych neměnil za „Áčko“, „Béčko“ ani „Éčko“, leda za „Déčko“, k němu mi zůstala láska ještě od scénického čtení.
3. Že je zatím pokaždý napínavý, jestli to dohrajeme a řekneme všechno!

JAN MUSIL

1. Setkání bylo velice inspirativní. Nejvíce přístupem k práci.
2. Rozumím. (smích) Stali se z nás kamarádi.
3. Nikdy nevíme, jak to dopadne. Je to úlet.