VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
27. březen = Světový den divadla
Divadelníci po celém světě již od roku 1962 slaví 27. březen jako SVĚTOVÝ DEN DIVADLA. Jeho smyslem a cílem je vést herce na jevištích i obecenstvo v sálech k zamyšlení nad posláním a úlohou divadla, vyjádřit solidaritu divadelníků celého světa a napomáhat myšlenkám vzájemného porozumění mezi národy. Iniciátory oslav jsou mezinárodní nevládní divadelní organizace přidružené k UNESCO.
Každoročně je při této příležitosti požádána některá z význačných divadelních osobností, aby se podělila o své úvahy o divadle v tzv. Mezinárodním provolání, které se překládá do více než 20 jazyků a předčítá pro desítky tisíc diváků před představeními v divadlech na celém světě. Autorem prvního poselství ke Světovému dni divadla byl Jean Cocteau, v roce 1994 zvolila mezinárodní divadelní komunita jako tvůrce provolání Václava Havla. Letos poselství sepsal Theodor Terzopoulose, řecký režisér, pedagog, spisovatel, zakladatel a umělecký šéf divadla Attis, zakladatel Divadelní olympiády a předseda mezinárodní komise Divadelní olympiády.
Terzopoulos si klade otázku, zda divadlo dokáže naslouchat volání SOS, které vysílá naše doba, ve světě zbídačených občanů, uzavřených do cel virtuální reality a v obležení svého dusivého soukromí. A také ve světě robotických existencí, v totalitním systému kontroly a represe po celou dobu žití. Řecký režisér dál pokračuje:
„Je divadlo znepokojováno ekologickou katastrofou, globálním oteplováním, obrovskými ztrátami rozmanitosti živočišných druhů, znečištěním oceánů, táním ledovců, čím dál častějšími lesními požáry a extrémním počasím? Může se divadlo stát aktivní součástí ekosystému? Divadlo sleduje fenomény lidského vlivu na planetu již mnoho let, ale jen obtížně se dokáže s těmito problémy vypořádat. Trápí se divadlo stavem věcí lidských, v němž se dnes v dnes v 21. století nacházíme, kdy je občan smýkán politickými a ekonomickými zájmy, informačními sítěmi a společnostmi utvářejícími veřejné mínění? Kdy sociální média, jakkoli usnadňující komunikaci, zároveň poskytují skvělé alibi, protože nutně udržují naši bezpečnou vzdálenost jednoho od druhého? Kdy všudypřítomný pocit strachu z jiného člověka, odlišného, cizince, ovládá naše myšlenky a činy.
Dokáže divadlo fungovat jako laboratoř pro koexistenci všemožných rozdílností, aniž by se ohlíželo na traumata zalitá krví? Rána krvácí a volá nás k rekonstrukci mýtu. A jak říká Heiner Müller, „Mýtus je agregát, stroj, ke kterému lze vždy připojit nové a další stroje. Přenáší energii, dokud zvyšující se rychlost neroztříští kulturní okruh.“ A já bych dodal, okruh barbarství. Dokáže divadelní reflektor osvětlit sociální trauma a přestat klamavě osvětlovat sám sebe? Otázky, na které nelze definitivně odpovědět, protože divadlo existuje a přežívá díky nezodpovězeným otázkám.
Palčivé otázky, které položil na oltář antického divadla Dionýsos, když procházel místy svého rodiště a mlčky pak pokračoval na své cestě uprchlíka do válečných krajin, otázky, které si klademe dnes, kdy si připomínáme světový den divadla.
Podívejme se do Dionýsových očí, do očí extatického boha divadla a mýtu, který spojuje minulost, přítomnost a budoucnost, do očí dítěte dvojího zrození, potomka Dia a Semélé vyjadřujícího splývající identity, ženy a muže, Dionýsa hněvivého i mírného, boha a zvířete, na pomezí šílenství a rozumu, řádu a chaosu, akrobata kráčejícího na hranici života a smrti.
Dionýsos si klade zásadní ontologickou otázku „oč tu jde“, která tvůrce vede směrem ke stále hlubšímu zkoumání kořenů mýtu a mnoha dimenzí lidské hádanky. Potřebujeme nové způsoby vyprávění mající za cíl kultivovat paměť a formovat novou morální a politickou odpovědnost s cílem vymanit se z mnohotvářné diktatury dnešního středověku.“
Světovému dni divadla předchází Světový den divadla pro děti a mládež, který se po celém světě slaví 20. března, a Světový den loutkářství, který připadá na 21. března.
Každoročně je při této příležitosti požádána některá z význačných divadelních osobností, aby se podělila o své úvahy o divadle v tzv. Mezinárodním provolání, které se překládá do více než 20 jazyků a předčítá pro desítky tisíc diváků před představeními v divadlech na celém světě. Autorem prvního poselství ke Světovému dni divadla byl Jean Cocteau, v roce 1994 zvolila mezinárodní divadelní komunita jako tvůrce provolání Václava Havla. Letos poselství sepsal Theodor Terzopoulose, řecký režisér, pedagog, spisovatel, zakladatel a umělecký šéf divadla Attis, zakladatel Divadelní olympiády a předseda mezinárodní komise Divadelní olympiády.
Terzopoulos si klade otázku, zda divadlo dokáže naslouchat volání SOS, které vysílá naše doba, ve světě zbídačených občanů, uzavřených do cel virtuální reality a v obležení svého dusivého soukromí. A také ve světě robotických existencí, v totalitním systému kontroly a represe po celou dobu žití. Řecký režisér dál pokračuje:
„Je divadlo znepokojováno ekologickou katastrofou, globálním oteplováním, obrovskými ztrátami rozmanitosti živočišných druhů, znečištěním oceánů, táním ledovců, čím dál častějšími lesními požáry a extrémním počasím? Může se divadlo stát aktivní součástí ekosystému? Divadlo sleduje fenomény lidského vlivu na planetu již mnoho let, ale jen obtížně se dokáže s těmito problémy vypořádat. Trápí se divadlo stavem věcí lidských, v němž se dnes v dnes v 21. století nacházíme, kdy je občan smýkán politickými a ekonomickými zájmy, informačními sítěmi a společnostmi utvářejícími veřejné mínění? Kdy sociální média, jakkoli usnadňující komunikaci, zároveň poskytují skvělé alibi, protože nutně udržují naši bezpečnou vzdálenost jednoho od druhého? Kdy všudypřítomný pocit strachu z jiného člověka, odlišného, cizince, ovládá naše myšlenky a činy.
Dokáže divadlo fungovat jako laboratoř pro koexistenci všemožných rozdílností, aniž by se ohlíželo na traumata zalitá krví? Rána krvácí a volá nás k rekonstrukci mýtu. A jak říká Heiner Müller, „Mýtus je agregát, stroj, ke kterému lze vždy připojit nové a další stroje. Přenáší energii, dokud zvyšující se rychlost neroztříští kulturní okruh.“ A já bych dodal, okruh barbarství. Dokáže divadelní reflektor osvětlit sociální trauma a přestat klamavě osvětlovat sám sebe? Otázky, na které nelze definitivně odpovědět, protože divadlo existuje a přežívá díky nezodpovězeným otázkám.
Palčivé otázky, které položil na oltář antického divadla Dionýsos, když procházel místy svého rodiště a mlčky pak pokračoval na své cestě uprchlíka do válečných krajin, otázky, které si klademe dnes, kdy si připomínáme světový den divadla.
Podívejme se do Dionýsových očí, do očí extatického boha divadla a mýtu, který spojuje minulost, přítomnost a budoucnost, do očí dítěte dvojího zrození, potomka Dia a Semélé vyjadřujícího splývající identity, ženy a muže, Dionýsa hněvivého i mírného, boha a zvířete, na pomezí šílenství a rozumu, řádu a chaosu, akrobata kráčejícího na hranici života a smrti.
Dionýsos si klade zásadní ontologickou otázku „oč tu jde“, která tvůrce vede směrem ke stále hlubšímu zkoumání kořenů mýtu a mnoha dimenzí lidské hádanky. Potřebujeme nové způsoby vyprávění mající za cíl kultivovat paměť a formovat novou morální a politickou odpovědnost s cílem vymanit se z mnohotvářné diktatury dnešního středověku.“
Světovému dni divadla předchází Světový den divadla pro děti a mládež, který se po celém světě slaví 20. března, a Světový den loutkářství, který připadá na 21. března.
Radek Smetana
