VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
110. výročí otevření Městského divadla
Ve středu 11. prosince si připomeneme 110. výročí otevření nádherné secesní budovy Městského divadla v srdci Pardubic. Toto významné jubileum oslavíme s našimi bývalými kolegy i zástupci partnerských společností během slavnostního večera, v rámci něhož budou předána ocenění vybraným osobnostem, které se nesmazatelným písmem zapsaly do historie Východočeského divadla. Pokřtěna bude i ročenka mapující posledních patnáct let pardubického souboru a před Malou scénou ve dvoře bude odhalena socha, jejímž autorem je Pavel Novotný a která bude důstojnou ozdobou vstupu na komorní scénu. Po úvodních ceremoniích budou od 19 hodin následovat představení Divadelní komedie v Městském divadle a Podivného případu se psem na Malé scéně ve dvoře.
Při této příležitosti si alespoň v krátkosti připomeňme bohatou historii Východočeského divadla...
Základní kámen pardubického divadla byl slavnostně položen 16. května 1907, po dvou a půl letech byla stavba dokončena a 11. prosince 1909 bylo Městské divadlo v Pardubicích otevřeno. Na výzdobě divadla se podíleli umělci nad jiné povolaní. Divadlo bylo postaveno podle návrhu akademického architekta Antonína Balšánka (autora Divadla J. K. Tyla v Plzni, pražského mostu Legií či Muzea hlavního města Prahy a spolutvůrce Obecního domu v Praze). Oponu a vlysy na průčelí divadla maloval akademický malíř František Urban. Autorem sochy Genia na čele budovy je akademický sochař Bohumil Kafka, tvůrce největší jezdecké sochy na světě – Žižkova pomníku na Vítkově.
Postupně divadlo dosáhlo úrovně stálých mimopražských scén a od roku 1934 vystupovalo pod názvem Východočeské národní divadlo.
31. března 1931 Městské divadlo vyhořelo. Oheň zničil jeviště a zákulisí i se skladem dekorací a také nádhernou Urbanovu oponu.
1. září 1944 bylo zákazem činnosti profesionálních divadel působení pardubické scény násilně ukončeno.
V 50. letech se divadlo stalo „líhní“ hereckých talentů, začínaly zde budoucí divadelní hvězdy: Slávka Budínová, Josef Vinklář, Miroslav Macháček, Blanka Bohdanová, Petr Haničinec, Jana Štěpánková a další.
60. léta jsou léty nejsilnějšího (početně i osobnostně) hereckého souboru v dějinách pardubického divadla. Na prknech Východočeského divadla dozrávaly mnohé talenty: Jiří Hrzán, Pavel Landovský, Josef Somr, Věra Galatíková, Ladislav Frej, Jiří Císler, Jiří Kodet, Gabriela Wilhelmová, Milan Sandhaus a jiní.
90. léta se začala odvíjet od společenského přelomu v Listopadu 1989, kdy se divadlo stalo centrem politického života v regionu a sloužilo jako politická tribuna.
Revoluce vedle umělecké svobody přinesla divadlu i jeho původní secesní krásu, kterou v interiéru zastínily úpravy socialistických architektů. V roce 2002 došlo k velké rekonstrukci vnitřních prostor divadla, o rok později byl pak kompletně opraven i vnější plášť divadla – rekonstrukce vedl architekt Miroslav Řepa. Roku 2003 divadlo získalo novou slavnostní oponu (repliku původní Urbanovy opony z dílny akademického malíře Václava Špaleho) a v roce 2006 i lustr podle Balšánkových nerealizovaných návrhů.
Při této příležitosti si alespoň v krátkosti připomeňme bohatou historii Východočeského divadla...
Základní kámen pardubického divadla byl slavnostně položen 16. května 1907, po dvou a půl letech byla stavba dokončena a 11. prosince 1909 bylo Městské divadlo v Pardubicích otevřeno. Na výzdobě divadla se podíleli umělci nad jiné povolaní. Divadlo bylo postaveno podle návrhu akademického architekta Antonína Balšánka (autora Divadla J. K. Tyla v Plzni, pražského mostu Legií či Muzea hlavního města Prahy a spolutvůrce Obecního domu v Praze). Oponu a vlysy na průčelí divadla maloval akademický malíř František Urban. Autorem sochy Genia na čele budovy je akademický sochař Bohumil Kafka, tvůrce největší jezdecké sochy na světě – Žižkova pomníku na Vítkově.
Postupně divadlo dosáhlo úrovně stálých mimopražských scén a od roku 1934 vystupovalo pod názvem Východočeské národní divadlo.
31. března 1931 Městské divadlo vyhořelo. Oheň zničil jeviště a zákulisí i se skladem dekorací a také nádhernou Urbanovu oponu.
1. září 1944 bylo zákazem činnosti profesionálních divadel působení pardubické scény násilně ukončeno.
V 50. letech se divadlo stalo „líhní“ hereckých talentů, začínaly zde budoucí divadelní hvězdy: Slávka Budínová, Josef Vinklář, Miroslav Macháček, Blanka Bohdanová, Petr Haničinec, Jana Štěpánková a další.
60. léta jsou léty nejsilnějšího (početně i osobnostně) hereckého souboru v dějinách pardubického divadla. Na prknech Východočeského divadla dozrávaly mnohé talenty: Jiří Hrzán, Pavel Landovský, Josef Somr, Věra Galatíková, Ladislav Frej, Jiří Císler, Jiří Kodet, Gabriela Wilhelmová, Milan Sandhaus a jiní.
90. léta se začala odvíjet od společenského přelomu v Listopadu 1989, kdy se divadlo stalo centrem politického života v regionu a sloužilo jako politická tribuna.
Revoluce vedle umělecké svobody přinesla divadlu i jeho původní secesní krásu, kterou v interiéru zastínily úpravy socialistických architektů. V roce 2002 došlo k velké rekonstrukci vnitřních prostor divadla, o rok později byl pak kompletně opraven i vnější plášť divadla – rekonstrukce vedl architekt Miroslav Řepa. Roku 2003 divadlo získalo novou slavnostní oponu (repliku původní Urbanovy opony z dílny akademického malíře Václava Špaleho) a v roce 2006 i lustr podle Balšánkových nerealizovaných návrhů.
Radek Smetana
