VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
10 let Mladého divadelního studia LAIK
Mladé divadelní studio LAIK působí při Východočeském divadle od 1. září 2013. Letošní sezóna 2023/24 tak byla jeho jubilejní!
Unikátní studentský herecký soubor je rozdělen do dvou skupin, které tvoří mladší (7–14 let) a starší (od 15 let) frekventanti studia. Mladší členové LAIKu zkouší každé pondělí a připravují pohádky pro děti z mateřských škol a 1. stupně základních škol, které uvádějí na Malé scéně ve dvoře. Jejich starší kolegové mají zkoušky každý pátek, nastudované inscenace pak hrají na velkém jevišti Městského divadla pro diváky 2. stupně základních škol a ze středních škol.
Desátou sezónu studio odstartovalo 1. září premiérou inscenace Přestupní stanice: Strach, kterou v listopadu následovala muzikálová pohádka O dvanácti měsíčkách. V současné době naši začínající herci pilně pracují na titulech pro příští divadelní sezónu.
Při příležitosti kulatého výročí Mladého divadelního studia LAIK jsme vyzpovídali jeho zakladatele a vedoucího, pedagoga a herce ZDEŇKA RUMPÍKA…
Pane Rumpíku, pojďme společně zhodnotit první dekádu studia LAIK.
S radostí. Jsem moc rád, že nám před těmi deseti lety bylo umožněno LAIK při Východočeském divadle založit. Jsem za to řediteli divadla Petru Dohnalovi nesmírně vděčný a vážím si jeho podpory. Zároveň mě těší, že se při své práci můžeme opírat o podporu celého týmu VČD. Za to opravdu moc děkuji. A také chci poděkovat Nadaci Lenky a Romana Šmidberských za jejich finanční podporu.
Jak se tedy díváte na těch deset sezón?
Když bych použil slova našich mladých svěřenců, řekl bych, byla to jízda! (smích) Každou sezónu nazkoušet dvě inscenace se dvěma skupinami po třiceti členech je opravdu hodně náročné. A i když si to užíváme, pořád je to kus práce a soustředění. Proto si ani nestíháme uvědomit, že již uběhlo tolik času. Jsem rád, že jsme tu dobu využili k vytvoření mnoha krásných inscenací, že se LAIK neustále posouvá vpřed. A že nás nezastavil ani covid, i když to pro nás pro všechny bylo velmi náročné období. Přesto jsme to společně jako tým zvládli, a o tom má LAIK především být.
LAIK je rozdělený na dvě části podle věku posluchačů. Každá vyžaduje svůj specifický přístup ke zkoušení a vzájemné práci. Je s nějakou skupinou náročnější práce?
To se říct nedá. Obě skupiny jsou složené z dětí, které projdou konkurzem. Snažíme se co nejpřísněji posuzovat talent jednotlivých zájemců. Zaměřujeme se na projev, tanec i zpěv. Ale je jasné, že každý je individuální osobností. Někdy je pro někoho těžké zapojit se do kolektivu. Rozhodně ale nelze říct, že by se s jednou skupinou zkoušelo hůř a s druhou líp. Mladší děti jsou často přirozenější a více otevřené, tolik se nestydí. Starší už v sobě mají takové ty vnitřní blokace, aby se neztrapnili, anebo nepůsobili hloupě. Ale to se opravdu řeší jen rozdílným přístupem ke každému jednotlivci. Primárně mi jde především o to, aby se tu každý cítil vítaný a potřebný. Abych pro všechny vytvořil přátelské prostředí a pomohl jim rozvíjet jejich talent.
Nazkoušeli jste opravdu velkou spoustu inscenací. Na které rád vzpomínáte? Které byly něčím zásadní?
Bylo toho skutečně hodně. Vybrat z toho množství nejoblíbenější inscenaci by bylo velmi těžké. Vždycky jsem rád, když se nám podaří nazkoušet hru, která osloví diváky a která baví i naše mladé herce. Ale pokud bych měl jmenovat ty zásadní počiny, tak u mladších členů by to byla naše první pohádka Samuila Maršaka Dům kočky Modroočky. Rád ale vzpomínám i na Elce Pelce do pekelce nebo na pohádku Dany Bartůňkové Čertův švagr, v níž byly moc hezké písničky. Půvabná byla také pohádka O ztraceném Večerníčkovi, ve které se nám podařilo oživit klasické večerníčkové postavičky, které už některé děti ani neznají. Z repertoáru naší starší sekce bych vybral Ze života hmyzu bratří Čapků, protože to byla jediná inscenace za celou dekádu, ve které si zahrál skutečně celý soubor. A pak bych vyzdvihl muzikál Výlet Willyho Russella, protože jím jsme pomyslně otevřeli nový dramaturgický směr našeho souboru, v němž se zabýváme sociálními tématy, která se ve společnosti příliš neprobírají. A jmenoval bych také Erbenovu Kytici díky skutečně náročnému zkoušení a práci s mystikou a tajemnem.
Na co se nyní mohou diváci přijít podívat?
Mladí „pondělníci“ aktuálně hrají muzikálovou pohádku O dvanácti měsíčkách. Jde o moc hezkou pohádku o nešťastné Marušce, která se musí potýkat s manýry své macechy a nevlastní sestry Holeny. A starší „pátečníci“ na začátku sezóny uvedli premiéru autorské inscenace Přestupní stanice: Strach, odehrávající se v psychiatrické léčebně, kde se psychiatr Jakub setkává se čtyřmi dospívajícími, kteří se nedokázali ubránit svým démonům, a pomáhá jim vyrovnat se s vážnými problémy, jako je anorexie, sebepoškozování, deprese a drogová závislost. Po tomto představení většinou následuje beseda s psycholožkou Andreou Šmejdovou.
Posunul se tedy soubor za těch deset let?
Ano. Velmi. Nejenže se s každou nastudovanou inscenací pomyslně posouváme dál a dál, zaměřili jsme se také na přesně cílenou dramaturgii. S dramaturgyní souboru Kristýnou Pleškovou pečlivě vybíráme tituly, které podle nás určitým způsobem rezonují se současnou dobou. Kristýně musím také poděkovat, že se chopila i pozice dvorního autora, téměř všechny inscenace, které jsme za posledních zhruba pět sezón uvedli, jsou ryze autorské. To nám umožňuje vybírat ze širokého spektra témat a nebát se dotknout i těch velmi vážných. A že to má svůj velký význam, se nám pravidelně potvrzuje při již zmíněných besedách po představení. Například po posledním Strachu se do diskuse přihlásily hned tři dívky, které byly velmi statečné a otevřeně se s námi podělily o své zkušenosti se sebepoškozováním, depresemi a poruchami příjmu potravy. Po takových setkáních si vždy uvědomím, jak moc potřebné je o takových věcech mluvit a nezavírat před nimi oči.
Co plánujete do budoucna?
Aktuálně zkoušíme dvě inscenace, které chystáme pro příští sezónu. Na konci listopadu uvedeme novou pohádku Pohádky kouzelné babičky, která nabídne hned tři pohádky – O červené Karkulce, O neposlušných kůzlátkách a O třech prasátkách. Děti se mohou těšit na neposedné myšky knihomolky, kouzelné skřítky, písničky i na interaktivní úkoly, při nichž se do pohádky budou moci samy zapojit. Se staršími LAIKaři právě začínáme zkoušet velmi náročnou hru s názvem Vzpomínky na T., která bude mít premiéru v druhé polovině sezóny. Děj je inspirován vzpomínkami pamětníků, kteří prošli Terezínem v období 2. světové války. Jde o velmi silný příběh, v němž diváci uvidí i mého kolegu ze souboru VČD Martina Mejzlíka.
A na závěr, co byste LAIKu k letošnímu jubileu popřál?
Především mnoho dalších dekád. A aby byly naplněné krásnými inscenacemi, dobrým kolektivem a kvalitní prací. To by bylo mé přání.
Pane Rumpíku, děkuji za rozhovor a přeji vám i souboru spoustu dalších úspěchů.
Unikátní studentský herecký soubor je rozdělen do dvou skupin, které tvoří mladší (7–14 let) a starší (od 15 let) frekventanti studia. Mladší členové LAIKu zkouší každé pondělí a připravují pohádky pro děti z mateřských škol a 1. stupně základních škol, které uvádějí na Malé scéně ve dvoře. Jejich starší kolegové mají zkoušky každý pátek, nastudované inscenace pak hrají na velkém jevišti Městského divadla pro diváky 2. stupně základních škol a ze středních škol.
Desátou sezónu studio odstartovalo 1. září premiérou inscenace Přestupní stanice: Strach, kterou v listopadu následovala muzikálová pohádka O dvanácti měsíčkách. V současné době naši začínající herci pilně pracují na titulech pro příští divadelní sezónu.
Při příležitosti kulatého výročí Mladého divadelního studia LAIK jsme vyzpovídali jeho zakladatele a vedoucího, pedagoga a herce ZDEŇKA RUMPÍKA…
Pane Rumpíku, pojďme společně zhodnotit první dekádu studia LAIK.
S radostí. Jsem moc rád, že nám před těmi deseti lety bylo umožněno LAIK při Východočeském divadle založit. Jsem za to řediteli divadla Petru Dohnalovi nesmírně vděčný a vážím si jeho podpory. Zároveň mě těší, že se při své práci můžeme opírat o podporu celého týmu VČD. Za to opravdu moc děkuji. A také chci poděkovat Nadaci Lenky a Romana Šmidberských za jejich finanční podporu.
Jak se tedy díváte na těch deset sezón?
Když bych použil slova našich mladých svěřenců, řekl bych, byla to jízda! (smích) Každou sezónu nazkoušet dvě inscenace se dvěma skupinami po třiceti členech je opravdu hodně náročné. A i když si to užíváme, pořád je to kus práce a soustředění. Proto si ani nestíháme uvědomit, že již uběhlo tolik času. Jsem rád, že jsme tu dobu využili k vytvoření mnoha krásných inscenací, že se LAIK neustále posouvá vpřed. A že nás nezastavil ani covid, i když to pro nás pro všechny bylo velmi náročné období. Přesto jsme to společně jako tým zvládli, a o tom má LAIK především být.
LAIK je rozdělený na dvě části podle věku posluchačů. Každá vyžaduje svůj specifický přístup ke zkoušení a vzájemné práci. Je s nějakou skupinou náročnější práce?
To se říct nedá. Obě skupiny jsou složené z dětí, které projdou konkurzem. Snažíme se co nejpřísněji posuzovat talent jednotlivých zájemců. Zaměřujeme se na projev, tanec i zpěv. Ale je jasné, že každý je individuální osobností. Někdy je pro někoho těžké zapojit se do kolektivu. Rozhodně ale nelze říct, že by se s jednou skupinou zkoušelo hůř a s druhou líp. Mladší děti jsou často přirozenější a více otevřené, tolik se nestydí. Starší už v sobě mají takové ty vnitřní blokace, aby se neztrapnili, anebo nepůsobili hloupě. Ale to se opravdu řeší jen rozdílným přístupem ke každému jednotlivci. Primárně mi jde především o to, aby se tu každý cítil vítaný a potřebný. Abych pro všechny vytvořil přátelské prostředí a pomohl jim rozvíjet jejich talent.
Nazkoušeli jste opravdu velkou spoustu inscenací. Na které rád vzpomínáte? Které byly něčím zásadní?
Bylo toho skutečně hodně. Vybrat z toho množství nejoblíbenější inscenaci by bylo velmi těžké. Vždycky jsem rád, když se nám podaří nazkoušet hru, která osloví diváky a která baví i naše mladé herce. Ale pokud bych měl jmenovat ty zásadní počiny, tak u mladších členů by to byla naše první pohádka Samuila Maršaka Dům kočky Modroočky. Rád ale vzpomínám i na Elce Pelce do pekelce nebo na pohádku Dany Bartůňkové Čertův švagr, v níž byly moc hezké písničky. Půvabná byla také pohádka O ztraceném Večerníčkovi, ve které se nám podařilo oživit klasické večerníčkové postavičky, které už některé děti ani neznají. Z repertoáru naší starší sekce bych vybral Ze života hmyzu bratří Čapků, protože to byla jediná inscenace za celou dekádu, ve které si zahrál skutečně celý soubor. A pak bych vyzdvihl muzikál Výlet Willyho Russella, protože jím jsme pomyslně otevřeli nový dramaturgický směr našeho souboru, v němž se zabýváme sociálními tématy, která se ve společnosti příliš neprobírají. A jmenoval bych také Erbenovu Kytici díky skutečně náročnému zkoušení a práci s mystikou a tajemnem.
Na co se nyní mohou diváci přijít podívat?
Mladí „pondělníci“ aktuálně hrají muzikálovou pohádku O dvanácti měsíčkách. Jde o moc hezkou pohádku o nešťastné Marušce, která se musí potýkat s manýry své macechy a nevlastní sestry Holeny. A starší „pátečníci“ na začátku sezóny uvedli premiéru autorské inscenace Přestupní stanice: Strach, odehrávající se v psychiatrické léčebně, kde se psychiatr Jakub setkává se čtyřmi dospívajícími, kteří se nedokázali ubránit svým démonům, a pomáhá jim vyrovnat se s vážnými problémy, jako je anorexie, sebepoškozování, deprese a drogová závislost. Po tomto představení většinou následuje beseda s psycholožkou Andreou Šmejdovou.
Posunul se tedy soubor za těch deset let?
Ano. Velmi. Nejenže se s každou nastudovanou inscenací pomyslně posouváme dál a dál, zaměřili jsme se také na přesně cílenou dramaturgii. S dramaturgyní souboru Kristýnou Pleškovou pečlivě vybíráme tituly, které podle nás určitým způsobem rezonují se současnou dobou. Kristýně musím také poděkovat, že se chopila i pozice dvorního autora, téměř všechny inscenace, které jsme za posledních zhruba pět sezón uvedli, jsou ryze autorské. To nám umožňuje vybírat ze širokého spektra témat a nebát se dotknout i těch velmi vážných. A že to má svůj velký význam, se nám pravidelně potvrzuje při již zmíněných besedách po představení. Například po posledním Strachu se do diskuse přihlásily hned tři dívky, které byly velmi statečné a otevřeně se s námi podělily o své zkušenosti se sebepoškozováním, depresemi a poruchami příjmu potravy. Po takových setkáních si vždy uvědomím, jak moc potřebné je o takových věcech mluvit a nezavírat před nimi oči.
Co plánujete do budoucna?
Aktuálně zkoušíme dvě inscenace, které chystáme pro příští sezónu. Na konci listopadu uvedeme novou pohádku Pohádky kouzelné babičky, která nabídne hned tři pohádky – O červené Karkulce, O neposlušných kůzlátkách a O třech prasátkách. Děti se mohou těšit na neposedné myšky knihomolky, kouzelné skřítky, písničky i na interaktivní úkoly, při nichž se do pohádky budou moci samy zapojit. Se staršími LAIKaři právě začínáme zkoušet velmi náročnou hru s názvem Vzpomínky na T., která bude mít premiéru v druhé polovině sezóny. Děj je inspirován vzpomínkami pamětníků, kteří prošli Terezínem v období 2. světové války. Jde o velmi silný příběh, v němž diváci uvidí i mého kolegu ze souboru VČD Martina Mejzlíka.
A na závěr, co byste LAIKu k letošnímu jubileu popřál?
Především mnoho dalších dekád. A aby byly naplněné krásnými inscenacemi, dobrým kolektivem a kvalitní prací. To by bylo mé přání.
Pane Rumpíku, děkuji za rozhovor a přeji vám i souboru spoustu dalších úspěchů.
Kristýna Plešková
