VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Gabriela Wilhelmová
* 19. ledna 1942
† 14. října 2002
Nepřehlédnutelná česká divadelní a filmová herečka, jejíž herecké začátky v 60. letech byly spjaty s pardubickým divadlem.
Narodila se v Prostějově, měla dvě sestry a bratra. Podle své starší sestry Josefy byla vždy živel a rodinný buřič. Doma jí říkali komediant – odmalinka se totiž ráda nakrucovala před zrcadlem namalovaná maminčinými šminkami a oblečená do jejích šatů.
Po studiích na brněnské Janáčkově akademii múzických umění přišla roku 1965 do pardubického divadla spolu se svým tehdejším manželem Ladislavem Frejem. Zprvu byla obsazována do rolí naivek, brzy vynikla i v rolích dramatičtějšího charakteru: Soňa ve Strýčku Váňovi (1965), Corie v Bosých nohou v parku (1967) nebo Desdemona v Othellovi (1968).
Koncem šedesátých let působila krátce v divadlech v Ostravě a v Uherském Hradišti. Na počátku 70. let hrála v brněnském divadle Husa na provázku, odkud později pro neshody s režisérem Petrem Sherhauferem odešla. Následně působila v různých pražských divadlech (ABC, Divadlo S. K. Neumanna, Dílna 24, Laterna Magika, Divadlo v Řeznické), jádrem její práce se však stalo, u nás v té době ještě ne příliš obvyklé, divadlo jednoho herce. Právě tyto inscenace, se kterými jezdila po celé republice, byly výrazem jejího individualismu a zároveň daly vyniknout jejímu smyslu pro humor, inteligenci i bezprostřednosti (Racajda, Commedia finita, Smraďoch Šindler má jít okamžitě domů, Biletářka, Podivná splátka).
Na filmovém plátně se objevovala od 70. let (např. Holky z porcelánu, Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách). Do svých filmů i seriálů ji rád obsazoval režisér Karel Smyczek (Jen tak trochu si písknout, Krajina s nábytkem, Sedm hladových, Proč?, Třetí patro, Bylo nás pět). „Byla citlivou a až nebezpečnou ženou, která dovedla rozkrýt každého člověka. Velkou a bohužel nevyužitou herečkou, která prošlapávala svoji vlastní osobitou a nelehkou cestu. Ženou, která ovlivnila každého, kdo ji potkal. S ojedinělým nadhledem vnímala svět a lidi. Když jsem jí nabízel roli, vždycky se ptala, jestli má duši. Pro mě je to dušička, která hledala něhu a pohlazení,“ vzpomíná Karel Smyczek. Diváci si ji mohou pamatovat právě ze Smyczkova filmu Sedm Hladových (1988) jako operní primadonu Marušku. Dále hrála např. učitelku ruštiny v komedii Vážení přátelé, ano (1989), Jarmilku ve snímku Byli jsme to my? (1990) nebo léčitelku Dotáhlovou v Jirešově filmu Učitel tance (1994).
Podle jejích blízkých a kolegů však bylo divadlo to, co pro ni bylo posvátné, co milovala a čemu dávala přednost přede vším. Na každou roli se důsledně připravovala, přemýšlela o ní a propracovávala detaily. V jednom z rozhovorů řekla: „Když nemáte práci, a já jsem to svého času zažila, všechno je bez chuti, vůně, zápachu. Život vás přestává bavit. Práce je tím, co ve vás probudí všechny vjemy. Ať už je to divadlo, televize nebo film. Rozdíl je jen v tom, že herec na divadle je zvyklý, že mu jsou role přidělovány, kdežto já, prošlá léty na volné noze, jsem zvyklá na permanentní hledání toho koření: práce, vzrušení, textů, jejichž prostřednictvím bych sdělila, co mě na světě trápí a z čeho mám radost.“
Gabriela Wilhelmová zemřela ve věku šedesáti let na rakovinu, se kterou předtím několik let bojovala.
Anna Hlaváčková
Fotografie
