S Josefem Pejchalem o Hamletovi, ale nejen o něm

Josef Pejchal jako Romeo

Josef Pejchal se brzy představí v roli Hamleta , prince dánského, proto jsem ho požádala o pár postřehů ze zkoušení, ze života, z natáčení…

Když se řekne „HAMLET“, mnozí si vybaví především jeho pochybnosti. Určitě každý zná alespoň jeden citát ze hry – Být, či nebýt? – tedy rozhodně pochyby, váhání... Je toto téma ve vaší inscenaci podstatné?
To je možná otázka spíš na režiséra. Naše hra má rozhodně nevšední, jiné pojetí, než na jaké je publikum zvyklé nebo jaké se dá očekávat. Také se říká, že co režisér, to jiný HAMLET. HAMLET má pochybnosti, váhá, ale myslím si, že nejpodstatnější je jeho hledání sebe sama. Má pochybnosti, jestli je schopný žít v souladu sám se sebou a reagovat adekvátně na podněty. Určitě si není jistý, že dokáže zvládnout některé klíčové životní situace. Někdy je potřeba ho „nakopnout“ k jednání.

HAMLET je podle mě velmi složitě strukturovaná postava. Čím jsi jí ty podle tebe podobný?
Věkem? (smích) HAMLET byl pravděpodobně ještě mladší než já, i když často ho hrávají starší herci. Ale to je jenom vnějšková záležitost. Nevím, nakolik se mu blížím povahově, ale věřím, že mi není vzdálený. Já sám jsem, myslím, přemýšlivý typ a určitě hodně citlivý, tak jako ostatně většina herců. Mám už jisté životní zkušenosti, ale uvidíme, nakolik se nám povede namixovat moje uchopení Hamleta s představou režiséra, dramaturgů a také diváků. A co si budeme povídat, každý herec si umí představit, jaký by měl HAMLET být, a také jak ho hrát. Ale pro tuto inscenaci bude důležité, jaký bude ten „náš“ HAMLET ve spolupráci s režisérem. Myslím si, že naše koncepce hry je poměrně odvážná, provokativní, ale i přesto HAMLET zůstává pravdivým, uvěřitelným člověkem se současnými starostmi a radostmi.

Když sis přečetl text, ještě před režijním výkladem, zdály se ti některé HAMLETovy vlastnosti nebo jeho jednání velmi odlišné od tvých? Bylo na něm něco, co tě dokonce iritovalo?
Hra se mi moc líbí a nebude to nic nového, když řeknu, že je to velmi dobře a chytře napsaná hra, která má skvělou stavbu. Když jsem ji četl, nezdál se mi HAMLET vůbec neuchopitelný. Snažil jsem se k němu přistupovat empaticky a pochopit pohnutky jeho jednání. Od čtených a aranžovacích zkoušek jsme nacházeli s režisérem situace, postavy, a teď společně hledáme jistý ideální tvar, pokud možno nejlepší možný. Myslím si, že nám to společné hledání jde dobře, že si rozumíme. A abych se vrátil k otázce – nevnímám Hamleta jako natolik komplikovanou postavu. Jedná pod vlivem okolností a na základě svého vychování. Ano, má své „úlety“, jedná zdánlivě nepochopitelně, ale má svou „hamletovskou logiku“.

Shakespearův HAMLET, to jsou verše, drama, ale také velké vášně a hluboké city. Je HAMLET o lásce?
Samozřejmě. Ale nejen o lásce milenecké, mateřské, ale také o hluboké synovské lásce. V Hamletovi je mnoho druhů lásky. Láska k Ofelii je čistá, velká, upřímná, ale tragická. Ale všechno, co bych chtěl dál říct, už by bylo prozrazování koncepce inscenace, a to nechci našim divákům udělat.

Pepíku, ještě ti není třicet let a zkoušíš vysněnou roli většiny herců. V pětadvaceti jsi hrál Romea, po kterém také touží spousta mladých herců. Dá se říct, že tě potkalo velké štěstí. Máš vysněnou nějakou další velkou roli? Jaké máš vůbec herecké sny?
Jsem velmi vděčný, že mě potkaly takové role, o kterých mluvíš, protože, ač si to někteří herci nechtějí přiznat, touží po nich každý. Jsou to velmi dobře napsané postavy, na kterých se dá ledacos ukázat, a herec potřebuje celou škálu prostředků, aby je obsáhl. A je to velmi zavazující. Samozřejmě, že chci obstát co nejlépe, také tomu chci věnovat podstatnou část svého času. I proto jsem omezil ostatní aktivity, především televizní natáčení.
Nechci zklamat režiséra, ale ani sebe. Říkám si, že možná kdybych byl trochu starší, herecky vyzrálejší, asi bych na to šel lépe, ale to by člověk pořád odkládal a odkládal a nakonec třeba i propásl. Herec nikdy nemá mít pocit, že už je „hotový“, myslím dokonalý... Ale abych se vrátil k těm rolím. Neříkám, že mám nějakou vysněnou, ale mám rád Čechova, Shakespeara a mnoho dalších klasiků. Líbí se mi moc rolí a nezáleží na žánru. Jsem rád, že v našem divadle se dělají muzikály, komedie, pohádky i vážné tituly – to všechno mě moc zajímá. A když se jdu podívat na představení, ve kterém nehraju, a je to dobrá hra, tak si říkám, že bych v té komedii rád byl s kolegy a něco si zahrál, i menší roli, na tom mi nezáleží. Je to ta atmosféra, kvůli které chce herec být v nějaké konkrétní hře nebo souboru, nebo proč chce pracovat s nějakým režisérem. Zkrátka je mnoho věcí kolem divadla, které mě přitahují, a mnoho důvodů, proč bych chtěl být u nějaké zajímavé práce. Ano, určitě by mě lákalo být dvě tři hodiny na jevišti Cyranem, ale i princem z pohádky nebo zloduchem. Myslím, že si svoji práci užívám. Rád hře posloužím v malé roli. Například v Ondině jsem měl pár vět, ale s režisérem Mariánem Peckem byla radost pracovat, hra byla navíc velmi zajímavě, poeticky a výtvarně pojatá.

Většina diváků tě zná jako doktora Suka z televizního seriálu Ordinace v růžové zahradě. Vím, že hodně točíš a stojí tě to i dost času. Jak to je? Chodíš si do televizního studia odpočinout od divadla, nebo je naopak divadlo relaxem od natáčení?
Je to tak i tak. Natáčení mám moc rád, je to pro mě nová zkušenost, noví kolegové, nová různorodá prostředí. Navíc je to pořád jakoby jiná hra. Tady zkoušíme hru několik týdnů, pak ji několik sezón hrajeme a mělo by to být pokaždé stejné, i když my herci víme, že není. Vždy to totiž závisí na divácích, ale i na jiných okolnostech. V televizi se točí každý den jiný příběh, jiná životní dramata. Na natáčení se musím rychle naučit spoustu textu, zažít si situaci, naprosto se soustředit, zahrát, a v zápětí se dělá jiná situace v jiném prostředí... Samozřejmě mě taky těší, že si zahraji v Praze, že se já, herec z oblasti, dostanu do televize, kde se setkám s mnoha zkušenými a známými herci. Taková příležitost by každého herce potěšila. Jsem za to velmi vděčný a nechci se jí v nejbližší době vzdát. Na druhou stranu časté dojíždění do Prahy je velmi unavující a natáčení je poměrně stresující záležitost, ač krásná. Pracuje se v rychlém tempu, pořád se učím nové texty, které hned po natáčení mohu zapomenout, protože tytéž situace se už nikdy nebudou opakovat. Proto, když jedu do Pardubic hrát představení, které je nazkoušené, zažité, je to pro mě vlastně odpočinek. Těším se na diváky a užívám si to. A pak si třeba sednu do klubu na pivko, prostě dodržuju rituály, které mám rád. V divadle bývá vždycky taková rodinná atmosféra. Ale když intenzivně zkouším hru, jako teď Hamleta , pak je natáčení odpočinkem už tím, že je to jiné. Myslím, že se obě aktivity dobře doplňují a přinášejí mi naplnění. Přál bych všem hercům, zejména mimopražským, aby měli také možnost zažít natáčení, zkusit si něco jiného. Dobře vím, že oblastní divadla nemohou z provozních důvodů být příliš otevřená práci v televizi, ale herci při ní získají zkušenosti, dovednosti a také jisté sebevědomí, a to se mnohonásobně vrací zpátky divadlu a obohacuje ho. A ještě jedna zajímavá zkušenost – v seriálu, kde pracuji, jsem se za tu dobu setkal s několika režiséry, kteří pracují odlišným způsobem, přitom ale na stejném uměleckém díle. Dokonce, abychom stihli všechnu práci včas, točí se najednou s jedním režisérem v exteriéru a pod vedením jiného režiséra v interiéru. Vím, že je to nepřenosné, ale je to jakoby se na našem Hamletovi postupně vystřídalo několik režisérů. S každým je to jiné, jedinečné, neopakovatelné, přesto je to jedna cesta, kterou společně jdeme.

Pepíku, přeji ti hodně krásných rolí a k té nejbližší, k Hamletovi, ZLOM VAZ!

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 12/2008