VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Skutečně může slepice zachránit náš svět?
Toť otázka… Na tuto i mnoho dalších (podobně zajímavých) dotazů odpověděla režisérka lednového scénického čtení hry George Kaplan LINDA DUŠKOVÁ. Jsem ráda, že i když jsme se s Lindou poctivě prokousaly evropskými novinkami na poli dramatu, zůstaly jsme nakonec u původního ideálu – uvést hru současného francouzského autora. Linda, absolventka oboru režie alternativního divadla na pražské DAMU, totiž pracuje už tři roky v Paříži a před nedávnem zde úspěšně ukončila doktorské studium na Conservatoire Nationale Supérieur d’Art Dramatique. Byla by tedy škoda nevyužít toho, že má o současném francouzském divadle a dramatu velmi slušný přehled.
L. Dušková, foto E. Derrien
Francouzský dramatik a režisér Frédéric Sonntag (* 1978) si do své hry vypůjčil koncept Hitchcockova neexistujícího tajného agenta a rozehrál napínavý příběh na hraně fikce a reality s nečekaně absurdní pointou. Hra George Kaplan vznikla v roce 2011, od té doby byla přeložena do jedenácti jazyků a uvedena v mnoha zemích po celém světě. Východočeské divadlo představí autora i jeho hru v české premiéře v pondělí 16. ledna na Malé scéně ve dvoře. Těšit se můžete i na tradiční diskuzi s tvůrci po představení.
F. Sonntag
Lindo, kdy jsi odjela do Paříže a proč ses rozhodla pro doktorát zrovna tam?
Do Paříže jsem odjela bezprostředně po státnicích v roce 2013, a to hlavně za tříletou pracovní smlouvou, kterou jsem získala při konkurzu na umělecký doktorát SACRe na Conservatoire Nationale Supérieur d’Art Dramatique. To je něco jako pařížská verze DAMU, ale čistě činoherní. Když jsem se na doktorát do Paříže hlásila, bylo to hodně ze zvědavosti, chtěla jsem dělat doktorát jinde než na DAMU a pařížská škola mě zaujala především proto, že kladla důraz na meziuměleckou spolupráci. Ten doktorský program je v podstatě taková síť všech pařížských uměleckých škol, takže se v jednom ročníku sejdou nejenom divadelníci, ale i filmoví režiséři, skladatelé, výtvarníci, tanečníci atp. Nás bylo v ročníku dvanáct, z každého oboru jeden nebo dva umělci. Tenhle transdisciplinární aspekt mě na doktorátu zaujal hlavně proto, že jsem chtěla pracovat s fotografií na jevišti, a tudíž jsem se jednoduše dostala ke spolupráci s výtvarníky, dokonce jsem měla možnost fotku studovat na jedné z partnerských škol. Rozhodnutí přihlásit se do konkurzu bylo celkem spontánní. A když mě potom na doktorát vzali, už nebylo co rozmýšlet, byla to skvělá příležitost.
Co jsi režírovala v době svého doktorského studia?
V rámci doktorátu jsem režírovala tři hlavní inscenace a pár jiných projektů, třeba hudební koncert, různé performance, několik rozhlasových věcí. Ty tři hlavní inscenace spojují právě různé způsoby práce s fotografií a fixním obrazem obecně a hráli jsme je především v divadlech Nouveau théâtre de Montreuil a v Anis Gras. Jedná se o Das ist die Galerie (autorskou inscenaci podle Müllerova Popisu obrazu), Masques noirs / Černé masky (text od Leonida N. Andrejeva) a Tue, hais quelqu’un de bien / Jak bít dobrý lidi (autorská inscenace na základě Boschova obrazu Poslední soud). Kromě těchto tří věcí jsem režírovala třeba koncert Lary Morciano, který měl premiéru loni na Biennale v Benátkách a v Paříži se hrál v Radio France, a taky třetím rokem spolupracuji s muzeem Louvre, pro které tvořím zvukové imerzní instalace, takové site-specific mini-rozhlasové hry.
Bydlíš teď spíš v Paříži, nebo v Praze? Chystáš návrat do Čech? Jaké jsou tvé profesní plány?
Dobrá otázka. Tuhle sezónu to mám půl na půl, dva měsíce tam, tři měsíce tady… Bydlím pořád spíš v Paříži a úplný návrat do Čech zatím nechystám, budu tam, kde bude práce, ať je to klidně na víc místech, dokud to bude možné. Ale výhledově mě kromě režie zajímá taky dramaturgie a celková programová koncepce v rámci jednoho prostoru, takže až se naskytne příležitost stálejší práce v jednom divadle, tak si tuhle otázku samozřejmě položím znovu.
Znáš se osobně s autorem Frédéricem Sonntagem, dokonce jste spolu i pracovali. Kdy to bylo a jak se ti s ním pracovalo?
S Frédéricem jsem se seznámila skrze pražský festival francouzského divadla Sněz tu žábu, pro který pracuji jako dramaturg a překladatel. Vybrali jsme jeho inscenaci do programu druhého ročníku, uvedli ji ve Strašnickém divadle X10, Frédéric přijel do Prahy a zůstal po dobu festivalu. Krátký úryvek hry George Kaplan jsme také na festivalu představili v rámci projektu Miničtení, který dramaturguji. Spolupráce mezi námi byla tedy zatím hlavně dramaturgicko-organizační, ale zůstali jsme v kontaktu i v Paříži.
Viděla jsi i nějakou jinou jeho hru? Frédéric Sonntag je zároveň režisér. Má ve zvyku inscenovat své vlastní hry?
Viděla jsem hru Lichen-Man, Lišejman, kterou Frédéric napsal jako adaptaci komiksu Prestige de l’uniforme. Většinu svých her píše pro sebe a skoro vždycky je tedy následně režíruje. Frédéric patří mezi tu vlnu režisérů/dramatiků, kteří původně vystudovali herectví, a myslím, že je to v jeho tvorbě dost znát. Má výborný cit pro rytmus a situační psaní.
Mohla bys porovnat současné české divadlo a současné francouzské divadlo? Trendy, režijní postupy, vyjadřovací prostředky atp.?
Na tohle se ptá hodně lidí a já se vždycky snažím zdůraznit, že to porovnání je samozřejmě nutně zobecňující a schematizující, vlastně se na to nedá jednoduše odpovědět. Osobně mám dojem, že francouzští herci rádi o všem dlouze diskutují, načítají teoretické materiály, hodně si zakládají na vztahu ke slovu. Pokud to shrnu trochu řeznicky, tak se ve Francii dost mluví a v Čechách se zase víc jedná. Je to vidět i v dramatické tvorbě, která má jedno celé odvětví současných poetických textů, které jsou pro českou režii podle mě velkou výzvou. Ale to je doopravdy jenom můj dojem, protože francouzská divadelní scéna je přece jen hodně rozmanitá. Kromě činoherní tvorby, která vychází především z tradice klasických dramatických textů, je tu samozřejmě i alternativní scéna, vycházející hodně od výtvarníků a choreografů. A to nemluvím o skvělé cirkusové a taneční tvorbě. Určitě k té rozmanitosti přispívá i fakt, že umělecký obor režie je na francouzských školách poměrně nová věc, vzniknul teprve asi před deseti lety. Což znamená, že většina francouzských režisérů jsou původně herci, výtvarníci, choreografové nebo dramatici.
Co je podle tebe typické pro francouzskou dramatiku? A jaké místo v tom kontextu zaujímá hra George Kaplan? Potažmo celá Sonntagova tvorba?
Francouzská současná dramatika se rozvíjí různými směry, nelze ji úplně jednoznačně definovat. Jeden z jejích rysů je právě tendence texty poetizovat a zatěžkávat děj nekonečnými monology, to se ale Sonntaga úplně netýká. Jeho způsob psaní je spíše typický pro tu skupinu autorů, kteří píší hry především pro svoje vlastní režie. To je ve Francii poměrně tradiční inscenační přístup a forma hry tedy bezprostředně závisí na scénické představě autora. Sonntag se ale hodně vymezuje tematicky, často si vybírá témata „hrdinů“, které divákům vykresluje pomocí různých vyprávěcích prostředků. Myslím, že je hodně fascinován příběhy jednotlivců a hranicí mezi dokumentem a fikcí, to se v jeho hrách objevuje velmi často.
Poměrně dlouho jsme vybíraly, než jsme si řekly, že George Kaplan je ta pravá hra – zajímavá současným tématem, důmyslně napsaná, napínavá a dokonce vtipná. Můžeš říct, co tebe osobně na hře nejvíc baví?
Osobně mě nejvíc baví, jakým způsobem hra reflektuje francouzskou kulturu a myšlení. První třetina hry například velmi vtipně shrnuje všechny kolektivní schůze, které jsem kdy ve Francii zažila. Autor skvěle vystihuje absurdní stránky demokracie a komunitního rozhodování, což je úzce spjaté s celou francouzskou historií. V Paříži se třeba každý týden za něco stávkuje. A někdy je skoro jedno za co. „Jsi nespokojenej? Já taky. Tak pojď, vzbouříme se.“ A najednou je náměstí République plné lidí, a přitom třeba jenom dvě třetiny z nich ví, proč tam jsou. Na tom, jak snadno se Francouzi mobilizují ke skupinovému jednání, je něco hodně pozitivního, ovlivňuje to společenskou atmosféru, jsou prostě děsně akční. Na druhou stranu je tahle angažovanost taky občas dost vtipná.
Myslíš si, že hra popisuje procesy v současných bezpečnostních systémech a tajných službách více méně reálně, nebo je to především umělecká fikce?
Nevím a nepovažuji to úplně za důležité. Umělci a armáda se dlouhodobě navzájem inspirují… Třeba technologické vynálezy většinou vzejdou nejdřív od armády (kde je víc peněz na výzkum) a pak se teprve používají v umění a jinde, ale někdy se taky stává, že koncept vymyslí umělec a později ho využije armáda. Vlastně si myslím, že ta hra může být totálně fiktivní stejně jako realistická. Sonntag si na to dokonce ve hře sám odpovídá: „Rozdíl mezi realitou a fikcí je ten, že fikce musí mít logiku.“
Karel Gott věří, že existuje nadnárodní spiknutí, jakési společenství vyvolených, kteří mají zásadní moc manipulovat našimi životy. Je podle tebe něco takového možné?
Myslím, že je hodně jednoduché si něco takového myslet. Protože nás to zbavuje zodpovědnosti, dává nám to pocit bezpečí, že cokoli uděláme, je stejně řízeno někým vyšším. Tohle zříkání se zodpovědnosti mi přijde obecně hodně nebezpečné. Máme často potřebu nějaké absolutní hierarchie, což se vlastně ukazuje třeba v případě církve a dalších modelů, které nám pomáhají jasně vymezit dobro a zlo, jejich následky a tím pádem i naše činy. Život je ale daleko složitější a manipulujeme v něm především sami sebou.
Jsou nejsilnější zbraní v současnosti informace (dezinformace)?
To bych asi neřekla. Nejsilnější zbraní je právě to, co si myslíme, že nevíme. A strach, který z toho plyne. Takže informace jako takové vlastně můžou hrát na obě strany.
Může za určitých okolností slepice zachránit svět?
Francouzský dramatik a režisér Frédéric Sonntag (* 1978) si do své hry vypůjčil koncept Hitchcockova neexistujícího tajného agenta a rozehrál napínavý příběh na hraně fikce a reality s nečekaně absurdní pointou. Hra George Kaplan vznikla v roce 2011, od té doby byla přeložena do jedenácti jazyků a uvedena v mnoha zemích po celém světě. Východočeské divadlo představí autora i jeho hru v české premiéře v pondělí 16. ledna na Malé scéně ve dvoře. Těšit se můžete i na tradiční diskuzi s tvůrci po představení.
F. SonntagLindo, kdy jsi odjela do Paříže a proč ses rozhodla pro doktorát zrovna tam?
Do Paříže jsem odjela bezprostředně po státnicích v roce 2013, a to hlavně za tříletou pracovní smlouvou, kterou jsem získala při konkurzu na umělecký doktorát SACRe na Conservatoire Nationale Supérieur d’Art Dramatique. To je něco jako pařížská verze DAMU, ale čistě činoherní. Když jsem se na doktorát do Paříže hlásila, bylo to hodně ze zvědavosti, chtěla jsem dělat doktorát jinde než na DAMU a pařížská škola mě zaujala především proto, že kladla důraz na meziuměleckou spolupráci. Ten doktorský program je v podstatě taková síť všech pařížských uměleckých škol, takže se v jednom ročníku sejdou nejenom divadelníci, ale i filmoví režiséři, skladatelé, výtvarníci, tanečníci atp. Nás bylo v ročníku dvanáct, z každého oboru jeden nebo dva umělci. Tenhle transdisciplinární aspekt mě na doktorátu zaujal hlavně proto, že jsem chtěla pracovat s fotografií na jevišti, a tudíž jsem se jednoduše dostala ke spolupráci s výtvarníky, dokonce jsem měla možnost fotku studovat na jedné z partnerských škol. Rozhodnutí přihlásit se do konkurzu bylo celkem spontánní. A když mě potom na doktorát vzali, už nebylo co rozmýšlet, byla to skvělá příležitost.
Co jsi režírovala v době svého doktorského studia?
V rámci doktorátu jsem režírovala tři hlavní inscenace a pár jiných projektů, třeba hudební koncert, různé performance, několik rozhlasových věcí. Ty tři hlavní inscenace spojují právě různé způsoby práce s fotografií a fixním obrazem obecně a hráli jsme je především v divadlech Nouveau théâtre de Montreuil a v Anis Gras. Jedná se o Das ist die Galerie (autorskou inscenaci podle Müllerova Popisu obrazu), Masques noirs / Černé masky (text od Leonida N. Andrejeva) a Tue, hais quelqu’un de bien / Jak bít dobrý lidi (autorská inscenace na základě Boschova obrazu Poslední soud). Kromě těchto tří věcí jsem režírovala třeba koncert Lary Morciano, který měl premiéru loni na Biennale v Benátkách a v Paříži se hrál v Radio France, a taky třetím rokem spolupracuji s muzeem Louvre, pro které tvořím zvukové imerzní instalace, takové site-specific mini-rozhlasové hry.
Bydlíš teď spíš v Paříži, nebo v Praze? Chystáš návrat do Čech? Jaké jsou tvé profesní plány?
Dobrá otázka. Tuhle sezónu to mám půl na půl, dva měsíce tam, tři měsíce tady… Bydlím pořád spíš v Paříži a úplný návrat do Čech zatím nechystám, budu tam, kde bude práce, ať je to klidně na víc místech, dokud to bude možné. Ale výhledově mě kromě režie zajímá taky dramaturgie a celková programová koncepce v rámci jednoho prostoru, takže až se naskytne příležitost stálejší práce v jednom divadle, tak si tuhle otázku samozřejmě položím znovu.
Znáš se osobně s autorem Frédéricem Sonntagem, dokonce jste spolu i pracovali. Kdy to bylo a jak se ti s ním pracovalo?
S Frédéricem jsem se seznámila skrze pražský festival francouzského divadla Sněz tu žábu, pro který pracuji jako dramaturg a překladatel. Vybrali jsme jeho inscenaci do programu druhého ročníku, uvedli ji ve Strašnickém divadle X10, Frédéric přijel do Prahy a zůstal po dobu festivalu. Krátký úryvek hry George Kaplan jsme také na festivalu představili v rámci projektu Miničtení, který dramaturguji. Spolupráce mezi námi byla tedy zatím hlavně dramaturgicko-organizační, ale zůstali jsme v kontaktu i v Paříži.
Viděla jsi i nějakou jinou jeho hru? Frédéric Sonntag je zároveň režisér. Má ve zvyku inscenovat své vlastní hry?
Viděla jsem hru Lichen-Man, Lišejman, kterou Frédéric napsal jako adaptaci komiksu Prestige de l’uniforme. Většinu svých her píše pro sebe a skoro vždycky je tedy následně režíruje. Frédéric patří mezi tu vlnu režisérů/dramatiků, kteří původně vystudovali herectví, a myslím, že je to v jeho tvorbě dost znát. Má výborný cit pro rytmus a situační psaní.
Mohla bys porovnat současné české divadlo a současné francouzské divadlo? Trendy, režijní postupy, vyjadřovací prostředky atp.?
Na tohle se ptá hodně lidí a já se vždycky snažím zdůraznit, že to porovnání je samozřejmě nutně zobecňující a schematizující, vlastně se na to nedá jednoduše odpovědět. Osobně mám dojem, že francouzští herci rádi o všem dlouze diskutují, načítají teoretické materiály, hodně si zakládají na vztahu ke slovu. Pokud to shrnu trochu řeznicky, tak se ve Francii dost mluví a v Čechách se zase víc jedná. Je to vidět i v dramatické tvorbě, která má jedno celé odvětví současných poetických textů, které jsou pro českou režii podle mě velkou výzvou. Ale to je doopravdy jenom můj dojem, protože francouzská divadelní scéna je přece jen hodně rozmanitá. Kromě činoherní tvorby, která vychází především z tradice klasických dramatických textů, je tu samozřejmě i alternativní scéna, vycházející hodně od výtvarníků a choreografů. A to nemluvím o skvělé cirkusové a taneční tvorbě. Určitě k té rozmanitosti přispívá i fakt, že umělecký obor režie je na francouzských školách poměrně nová věc, vzniknul teprve asi před deseti lety. Což znamená, že většina francouzských režisérů jsou původně herci, výtvarníci, choreografové nebo dramatici.
Co je podle tebe typické pro francouzskou dramatiku? A jaké místo v tom kontextu zaujímá hra George Kaplan? Potažmo celá Sonntagova tvorba?
Francouzská současná dramatika se rozvíjí různými směry, nelze ji úplně jednoznačně definovat. Jeden z jejích rysů je právě tendence texty poetizovat a zatěžkávat děj nekonečnými monology, to se ale Sonntaga úplně netýká. Jeho způsob psaní je spíše typický pro tu skupinu autorů, kteří píší hry především pro svoje vlastní režie. To je ve Francii poměrně tradiční inscenační přístup a forma hry tedy bezprostředně závisí na scénické představě autora. Sonntag se ale hodně vymezuje tematicky, často si vybírá témata „hrdinů“, které divákům vykresluje pomocí různých vyprávěcích prostředků. Myslím, že je hodně fascinován příběhy jednotlivců a hranicí mezi dokumentem a fikcí, to se v jeho hrách objevuje velmi často.
Poměrně dlouho jsme vybíraly, než jsme si řekly, že George Kaplan je ta pravá hra – zajímavá současným tématem, důmyslně napsaná, napínavá a dokonce vtipná. Můžeš říct, co tebe osobně na hře nejvíc baví?
Osobně mě nejvíc baví, jakým způsobem hra reflektuje francouzskou kulturu a myšlení. První třetina hry například velmi vtipně shrnuje všechny kolektivní schůze, které jsem kdy ve Francii zažila. Autor skvěle vystihuje absurdní stránky demokracie a komunitního rozhodování, což je úzce spjaté s celou francouzskou historií. V Paříži se třeba každý týden za něco stávkuje. A někdy je skoro jedno za co. „Jsi nespokojenej? Já taky. Tak pojď, vzbouříme se.“ A najednou je náměstí République plné lidí, a přitom třeba jenom dvě třetiny z nich ví, proč tam jsou. Na tom, jak snadno se Francouzi mobilizují ke skupinovému jednání, je něco hodně pozitivního, ovlivňuje to společenskou atmosféru, jsou prostě děsně akční. Na druhou stranu je tahle angažovanost taky občas dost vtipná.
Myslíš si, že hra popisuje procesy v současných bezpečnostních systémech a tajných službách více méně reálně, nebo je to především umělecká fikce?
Nevím a nepovažuji to úplně za důležité. Umělci a armáda se dlouhodobě navzájem inspirují… Třeba technologické vynálezy většinou vzejdou nejdřív od armády (kde je víc peněz na výzkum) a pak se teprve používají v umění a jinde, ale někdy se taky stává, že koncept vymyslí umělec a později ho využije armáda. Vlastně si myslím, že ta hra může být totálně fiktivní stejně jako realistická. Sonntag si na to dokonce ve hře sám odpovídá: „Rozdíl mezi realitou a fikcí je ten, že fikce musí mít logiku.“
Karel Gott věří, že existuje nadnárodní spiknutí, jakési společenství vyvolených, kteří mají zásadní moc manipulovat našimi životy. Je podle tebe něco takového možné?
Myslím, že je hodně jednoduché si něco takového myslet. Protože nás to zbavuje zodpovědnosti, dává nám to pocit bezpečí, že cokoli uděláme, je stejně řízeno někým vyšším. Tohle zříkání se zodpovědnosti mi přijde obecně hodně nebezpečné. Máme často potřebu nějaké absolutní hierarchie, což se vlastně ukazuje třeba v případě církve a dalších modelů, které nám pomáhají jasně vymezit dobro a zlo, jejich následky a tím pádem i naše činy. Život je ale daleko složitější a manipulujeme v něm především sami sebou.
Jsou nejsilnější zbraní v současnosti informace (dezinformace)?
To bych asi neřekla. Nejsilnější zbraní je právě to, co si myslíme, že nevíme. A strach, který z toho plyne. Takže informace jako takové vlastně můžou hrát na obě strany.
Může za určitých okolností slepice zachránit svět?
Dokážu si to představit. (smích)
Anna Hlaváčková
