VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Dva rozhovory se dvěma Výtečníky
V pondělí 11. května uvedlo Mladé divadelní studio LAIK další novou inscenaci, tentokrát muzikál o maturitní třídě s názvem Výtečníci. Necelý týden před premiérou jsem se sešla s představiteli dvou hlavních rolí, sympatickými studenty MARTINEM SCHREINEREM a JIRKOU KOVÁRNÍKEM (možná vycházejícími hvězdami, člověk nikdy neví…), kteří mi poskytli svůj první rozhovor v životě. A mně se poprvé v životě, bohužel aniž bych o tom věděla, podařilo nahrát pro nedostatek kapacity diktafonu jen první dvě minuty! Dalo to trochu práce, protože kluci jsou neuvěřitelně zaneprázdnění, ale nakonec jsme se sešli znovu, a to po jejich úspěšné premiéře…
Výtečníci jsou prvním „laikovským“ muzikálem, jak se v tom žánru cítíte?
Martin: Já se v tom teda cítím dost dobře! (smích) Muzikál je moje krev, v tom se cítím úplně nejlíp.
Jirka: U mě to propojuje všechny moje zájmy, jako je tanec, hudba celkově a divadlo, takže mě to taky baví úplně maximálně!
Kromě Výtečníků jste zároveň zkoušeli ještě v inscenaci Schnitzlerovy hry Duše – krajina širá, jejíž odložená premiéra proběhla nakonec těsně před Výtečníky (8. května). Oba studujete střední školu… Jak se to dá všechno zvládnout? Máte čas ještě na nějaké jiné koníčky?
Jirka: Já ještě závodně tancuju latinsko-americké tance, tréninky máme zhruba 3x týdně. Je to teď docela záhul, protože ještě k tomu maturuju… Takže musím navíc stíhat učení.
Martin: No já si teda vůbec nedokážu představit, že bych do toho všeho ještě maturoval! Není to tak dlouho, co jsem chyběl tři měsíce ve škole kvůli zkoušení muzikálu Mýdlový princ v Praze v divadle Broadway, takže jsem vážně rád, že mě maturita čeká až za dva roky…
Koukám, že divadlo teď opravdu zabírá většinu vašeho času – nakonec i škola se do toho dá jen těžko „napasovat“! (smích) Co tomu říkají rodiče?
Jirka: Naši mě trošku vracejí do reality. Vědí, že bych chtěl herectví dělat i dál, ale mají trochu strach, abych tím dokázal uživit sebe a jednou třeba svoji rodinu. Na druhou stranu mě podporují, protože vědí, jak mě to baví. A myslím, že se jim i líbí vidět mě na jevišti. (smích)
Martin: U nás to bylo ze strany mamky vždycky v pohodě. Taťka měl nejdřív jinou představu – chtěl, abych studoval jinou střední, než studuju, abych pak šel na nějakou vysokou technického zaměření – ale teď, když už hraju i v Praze, asi pochopil, že to myslím s divadlem vážně. (smích) Nejvíc bych asi chtěl jít na JAMU, i když mi trochu vadí, že to není v Praze. Ještě jsem přemýšlel o pěvecké konzervatoři – buď popový, nebo muzikálový zpěv.
Jirka: Já jsem dělal letos zkoušky do Prahy na DAMU. I když mě nevzali, byla to skvělá zkušenost a rozhodně do toho jdu příští rok zase. Možná jsem letos udělal chybu, že jsem nedal přihlášku ještě třeba na JAMU do Brna…
Martin: Já jsem ti to říkal!
Jirka: Celkově jsou ti tátové trošku problém… (smích) Můj táta byl profesionální fotbalista, takže jsem musel do 12 let povinně hrát fotbal. Když jsem v 15 přišel s tím, že chci tancovat, byla to pro něj druhá rána od té doby, co jsem skončil s fotbalem. (smích) A třetí zklamání – je ze mě komediant! (smích) Ale už to skousnul, nemá na výběr!
Martin: Přesně tak! (smích) Můj táta už taky pochopil, že nebudu dělat to, co chce on… Myslím, že dítěti nemůže nikdo nakázat, co bude jednou dělat, to je přece už v něm.
Ve Výtečnících hrajete dvojici maturantů – nerozlučných kamarádů, kteří vymýšlejí různé triky, jak by se vyhnuli učení. Jak je to ve skutečnosti?
Jirka: S Martinem jsme se seznámili až v LAIKu, ale myslím, že jsou z nás od té doby už hodně dobří kámoši. I díky tomu se nám tohle dobře hraje.
Martin: Určitě. Hlavně tady opravdu nemusíme nic hrát. Ty postavy nemají určitou charakteristiku, takže když to pojmeme tak, že Richard jsem já a Pavel je Jirka, vůbec nic se nestane. Prostě hrajeme sami sebe a vymýšlíme rošťárny. Já se v tom vidím na základce, tam jsme dělali podobný věci. (smích)
Jaký byl konkurz do LAIKu? Měli jste trému?
Jirka: Já teda jo, byl jsem hodně vyklepanej. Předtím jsem chodil jen dva roky do dramaťáku a najednou jsem byl v divadle! V porotě seděli Zdeněk Rumpík, pan ředitel Dohnal a Monika Němcová, tu jsem naštěstí jedinou znal…
Jaké to bylo pro tebe, Martine? Ty už jsi ve Východočeském divadle hrál v několika inscenacích (Donaha!, Jitřní paní, Cabaret, Zpívání v dešti, Kavkazský křídový kruh).
Martin: Já jsem velkou trému neměl, protože jsem byl vlastně ve svém prostředí, hraju tu od devíti let. Pana Rumpíka znám velmi dobře, chodil jsem k němu do dramaťáku už v Přelouči. To on mi tehdy řekl o konkurzu do muzikálu Donaha! Vlastně jsem ho znal úplně odmalička – Rumpíkovi totiž měli chalupu kousek od Lipoltic, kde bydlíme, a přátelili se s rodiči.
Oba byste rádi studovali herectví. Co si myslíte o hereckém povolání?
Jirka: Finančně to určitě moc lákavé není. Nikdo potom nemůže mít hercům za zlé, že hrají v seriálech, aby se uživili. Na druhou stranu, ten pocit na jevišti, kdy člověk předává energii lidem a diváci mu ji zase vrací, je úplně super! Kdo to nezažil, neví, je to prostě nepopsatelný. Proto rád hraju a proto přijímám různé nabídky jako třeba Duši nebo Kavkaz (Jirka nyní alternuje Martina v Kavkazském křídovém kruhu – pozn. red.) nebo právě Výtečníky.
Martin: Myslím, že tohle povolání se dá dělat jedině srdcem. Nejde si tak jako u některých jiných povolání říct, že jdu do práce, abych vydělával.
Jirka: A přitom je to ale dost psychicky náročné povolání, když do toho člověk dává každý večer veškeré svoje city a emoce.
Martin: Musí být strašně vyčerpávající mít každý večer trému…
Jak je to s trémou u vás?
Martin: Já mám před každým představením takovou přirozenou trému. Ale třeba u Kavkazáku jsem až do minulého představení měl trému obrovskou. Pořád jsem hledal, co tam zlepšit nebo říct jinak. Až teď se v tom cítím líp. Nejhorší trému mám, když zpívám, protože to se mi hrozně klepou nohy! (smích)
Jirka: Já to mám asi podobně jako Martin. Shodli jsme se na tom, že tréma před každým představením má svůj význam – je to vlastně soustředění na roli. Ale jak vyjdu na jeviště a řeknu první repliku, uklidním se. A stejný je to před každým výstupem. To čekání je na tom asi nejhorší. Jak říkal Martin, že se mu klepou nohy, tak mně se takhle strašně klepaly ruce, když jsme hráli Ze života hmyzu. Držel jsem v ruce balónek, úplně poskakoval a já to nemohl zastavit! (smích)
A co u Výtečníků? Měli jste velkou trému? Jaké jsou pocity dvou protagonistů těsně po premiéře?
Jirka: Tréma se naštěstí dostavila až posledních pět minut před začátkem. A premiéra se, myslím, povedla. I když vždycky je co zlepšovat – například na konci, když nám všem z té euforie, že už to máme skoro za sebou, vypadla poslední sloka písničky, kterou jsme nakonec odzpívali „na na na“. (smích) Jinak ale byla premiéra skvělá a já jsem si to užil naplno. Potlesk byl ohlušující, zvukař říkal, že skoro neslyšel děkovačkovou muziku… Takže super! A byl jsem moc rád, že se na nás přišli podívat někteří členové hereckého souboru VČD – třeba Láďa Špiner nebo Romana Chvalová.
Martin: Já měl trému samozřejmě obrovskou, protože tak velkou roli jsem ještě nedostal, takže to pro mě byla opravdová výzva. Dopadlo to, myslím, dobře. Samozřejmě, že máme co zlepšovat. Teda aspoň já jsem si svých chyb vědom… (smích) Hned u druhé písničky jsem měl „okno“, ale naštěstí mi to hned naskočilo, takže pak už to bylo dobrý.
Co z hereckých profesí byste si ještě rádi vyzkoušeli? Mám na mysli třeba film, rádio, dabing…
Jirka: Tak dabing bych si určitě rád vyzkoušel a film taky. Na druhou stranu by mi asi u filmu chyběla ta zpětná vazba od diváka, což je možná důvod, proč spousta herců do filmu nejde.
Martin: Já jsem daboval jako dítě a moc mě to bavilo. Nedávno jsem měl i možnost vyzkoušet si film v jednom studentském snímku a můžu říct, že to je úplně něco jiného než divadlo. Tam je potřeba hodně přirozené herectví, tam se vlastně skoro hrát nesmí, aby to nevypadalo uměle.
Jirka: Ještě bych si moc rád vyzkoušel v Brně nebo v Praze muzikál, třeba i nějakou větší roličku. Až odmaturuju, tak se vrhnu na konkurzy! (smích)
Martin: Teď bude několik konkurzů na muzikály, o které bych moc stál, ale taky mně tam ta škola nějak nesedí… (smích)
Kluci, díky moc a přeju vám, ať v klidu zvládáte školní povinnosti, aby vás pak divadlo těšilo o to víc a mohli jste si užít krásné a zasloužené prázdniny!
Výtečníci jsou prvním „laikovským“ muzikálem, jak se v tom žánru cítíte?
Martin: Já se v tom teda cítím dost dobře! (smích) Muzikál je moje krev, v tom se cítím úplně nejlíp.
Jirka: U mě to propojuje všechny moje zájmy, jako je tanec, hudba celkově a divadlo, takže mě to taky baví úplně maximálně!
Kromě Výtečníků jste zároveň zkoušeli ještě v inscenaci Schnitzlerovy hry Duše – krajina širá, jejíž odložená premiéra proběhla nakonec těsně před Výtečníky (8. května). Oba studujete střední školu… Jak se to dá všechno zvládnout? Máte čas ještě na nějaké jiné koníčky?
Jirka: Já ještě závodně tancuju latinsko-americké tance, tréninky máme zhruba 3x týdně. Je to teď docela záhul, protože ještě k tomu maturuju… Takže musím navíc stíhat učení.
Martin: No já si teda vůbec nedokážu představit, že bych do toho všeho ještě maturoval! Není to tak dlouho, co jsem chyběl tři měsíce ve škole kvůli zkoušení muzikálu Mýdlový princ v Praze v divadle Broadway, takže jsem vážně rád, že mě maturita čeká až za dva roky…
Koukám, že divadlo teď opravdu zabírá většinu vašeho času – nakonec i škola se do toho dá jen těžko „napasovat“! (smích) Co tomu říkají rodiče?
Jirka: Naši mě trošku vracejí do reality. Vědí, že bych chtěl herectví dělat i dál, ale mají trochu strach, abych tím dokázal uživit sebe a jednou třeba svoji rodinu. Na druhou stranu mě podporují, protože vědí, jak mě to baví. A myslím, že se jim i líbí vidět mě na jevišti. (smích)
Martin: U nás to bylo ze strany mamky vždycky v pohodě. Taťka měl nejdřív jinou představu – chtěl, abych studoval jinou střední, než studuju, abych pak šel na nějakou vysokou technického zaměření – ale teď, když už hraju i v Praze, asi pochopil, že to myslím s divadlem vážně. (smích) Nejvíc bych asi chtěl jít na JAMU, i když mi trochu vadí, že to není v Praze. Ještě jsem přemýšlel o pěvecké konzervatoři – buď popový, nebo muzikálový zpěv.
Jirka: Já jsem dělal letos zkoušky do Prahy na DAMU. I když mě nevzali, byla to skvělá zkušenost a rozhodně do toho jdu příští rok zase. Možná jsem letos udělal chybu, že jsem nedal přihlášku ještě třeba na JAMU do Brna…
Martin: Já jsem ti to říkal!
Jirka: Celkově jsou ti tátové trošku problém… (smích) Můj táta byl profesionální fotbalista, takže jsem musel do 12 let povinně hrát fotbal. Když jsem v 15 přišel s tím, že chci tancovat, byla to pro něj druhá rána od té doby, co jsem skončil s fotbalem. (smích) A třetí zklamání – je ze mě komediant! (smích) Ale už to skousnul, nemá na výběr!
Martin: Přesně tak! (smích) Můj táta už taky pochopil, že nebudu dělat to, co chce on… Myslím, že dítěti nemůže nikdo nakázat, co bude jednou dělat, to je přece už v něm.
Ve Výtečnících hrajete dvojici maturantů – nerozlučných kamarádů, kteří vymýšlejí různé triky, jak by se vyhnuli učení. Jak je to ve skutečnosti?
Jirka: S Martinem jsme se seznámili až v LAIKu, ale myslím, že jsou z nás od té doby už hodně dobří kámoši. I díky tomu se nám tohle dobře hraje.
Martin: Určitě. Hlavně tady opravdu nemusíme nic hrát. Ty postavy nemají určitou charakteristiku, takže když to pojmeme tak, že Richard jsem já a Pavel je Jirka, vůbec nic se nestane. Prostě hrajeme sami sebe a vymýšlíme rošťárny. Já se v tom vidím na základce, tam jsme dělali podobný věci. (smích)
Jaký byl konkurz do LAIKu? Měli jste trému?
Jirka: Já teda jo, byl jsem hodně vyklepanej. Předtím jsem chodil jen dva roky do dramaťáku a najednou jsem byl v divadle! V porotě seděli Zdeněk Rumpík, pan ředitel Dohnal a Monika Němcová, tu jsem naštěstí jedinou znal…
Jaké to bylo pro tebe, Martine? Ty už jsi ve Východočeském divadle hrál v několika inscenacích (Donaha!, Jitřní paní, Cabaret, Zpívání v dešti, Kavkazský křídový kruh).
Martin: Já jsem velkou trému neměl, protože jsem byl vlastně ve svém prostředí, hraju tu od devíti let. Pana Rumpíka znám velmi dobře, chodil jsem k němu do dramaťáku už v Přelouči. To on mi tehdy řekl o konkurzu do muzikálu Donaha! Vlastně jsem ho znal úplně odmalička – Rumpíkovi totiž měli chalupu kousek od Lipoltic, kde bydlíme, a přátelili se s rodiči.
Oba byste rádi studovali herectví. Co si myslíte o hereckém povolání?
Jirka: Finančně to určitě moc lákavé není. Nikdo potom nemůže mít hercům za zlé, že hrají v seriálech, aby se uživili. Na druhou stranu, ten pocit na jevišti, kdy člověk předává energii lidem a diváci mu ji zase vrací, je úplně super! Kdo to nezažil, neví, je to prostě nepopsatelný. Proto rád hraju a proto přijímám různé nabídky jako třeba Duši nebo Kavkaz (Jirka nyní alternuje Martina v Kavkazském křídovém kruhu – pozn. red.) nebo právě Výtečníky.
Martin: Myslím, že tohle povolání se dá dělat jedině srdcem. Nejde si tak jako u některých jiných povolání říct, že jdu do práce, abych vydělával.
Jirka: A přitom je to ale dost psychicky náročné povolání, když do toho člověk dává každý večer veškeré svoje city a emoce.
Martin: Musí být strašně vyčerpávající mít každý večer trému…
Jak je to s trémou u vás?
Martin: Já mám před každým představením takovou přirozenou trému. Ale třeba u Kavkazáku jsem až do minulého představení měl trému obrovskou. Pořád jsem hledal, co tam zlepšit nebo říct jinak. Až teď se v tom cítím líp. Nejhorší trému mám, když zpívám, protože to se mi hrozně klepou nohy! (smích)
Jirka: Já to mám asi podobně jako Martin. Shodli jsme se na tom, že tréma před každým představením má svůj význam – je to vlastně soustředění na roli. Ale jak vyjdu na jeviště a řeknu první repliku, uklidním se. A stejný je to před každým výstupem. To čekání je na tom asi nejhorší. Jak říkal Martin, že se mu klepou nohy, tak mně se takhle strašně klepaly ruce, když jsme hráli Ze života hmyzu. Držel jsem v ruce balónek, úplně poskakoval a já to nemohl zastavit! (smích)
A co u Výtečníků? Měli jste velkou trému? Jaké jsou pocity dvou protagonistů těsně po premiéře?
Jirka: Tréma se naštěstí dostavila až posledních pět minut před začátkem. A premiéra se, myslím, povedla. I když vždycky je co zlepšovat – například na konci, když nám všem z té euforie, že už to máme skoro za sebou, vypadla poslední sloka písničky, kterou jsme nakonec odzpívali „na na na“. (smích) Jinak ale byla premiéra skvělá a já jsem si to užil naplno. Potlesk byl ohlušující, zvukař říkal, že skoro neslyšel děkovačkovou muziku… Takže super! A byl jsem moc rád, že se na nás přišli podívat někteří členové hereckého souboru VČD – třeba Láďa Špiner nebo Romana Chvalová.
Martin: Já měl trému samozřejmě obrovskou, protože tak velkou roli jsem ještě nedostal, takže to pro mě byla opravdová výzva. Dopadlo to, myslím, dobře. Samozřejmě, že máme co zlepšovat. Teda aspoň já jsem si svých chyb vědom… (smích) Hned u druhé písničky jsem měl „okno“, ale naštěstí mi to hned naskočilo, takže pak už to bylo dobrý.
Co z hereckých profesí byste si ještě rádi vyzkoušeli? Mám na mysli třeba film, rádio, dabing…
Jirka: Tak dabing bych si určitě rád vyzkoušel a film taky. Na druhou stranu by mi asi u filmu chyběla ta zpětná vazba od diváka, což je možná důvod, proč spousta herců do filmu nejde.
Martin: Já jsem daboval jako dítě a moc mě to bavilo. Nedávno jsem měl i možnost vyzkoušet si film v jednom studentském snímku a můžu říct, že to je úplně něco jiného než divadlo. Tam je potřeba hodně přirozené herectví, tam se vlastně skoro hrát nesmí, aby to nevypadalo uměle.
Jirka: Ještě bych si moc rád vyzkoušel v Brně nebo v Praze muzikál, třeba i nějakou větší roličku. Až odmaturuju, tak se vrhnu na konkurzy! (smích)
Martin: Teď bude několik konkurzů na muzikály, o které bych moc stál, ale taky mně tam ta škola nějak nesedí… (smích)
Kluci, díky moc a přeju vám, ať v klidu zvládáte školní povinnosti, aby vás pak divadlo těšilo o to víc a mohli jste si užít krásné a zasloužené prázdniny!
Anna Hlaváčková
