VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
ČETBA ZA ČASŮ KORONY S PETREM STANČÍKEM
Když jsme se rozhodli v čase zavřených divadel natáčet četby pro děti a mládež, jedním z prvních spisovatelů, které jsme požádali o svolení, byl PETR STANČÍK (narozen roku 1968 v Rychnově nad Kněžnou), autor románů Pérák, Mlýn na mumie (Magnesia litera 2015), Andělí vejce nebo Nulorožec, a také řady knih pro děti a mládež, třeba oblíbené série s jezevcem Chrujdou. My jsme si vybrali knížku Mrkev ho vcucla pod zem, která baví nejen děti, ale i dospělé. Petr Stančík souhlasil, srdečně mu děkujeme a já ho prosím o rozhovor.
Smím prosit?
Rád si s vámi zastančím…
Dlouho jste působil pod pseudonymem Odillo Stadický ze Strdic. Kde se to jméno vzalo a jaký člověk se do něj oblékal?
Svoje alter ego jsem zkonstruoval už v patnácti letech, někdy na podzim roku 1983. Chodil jsem tenkrát na gymnázium v Hradci Králové, hltal jsem dekadentní básně, hlavně Jiřího Karáska ze Lvovic a zahrával si s magií. Morózní aristokrat Odillo byl především moje osobní karanténa před všudypřítomnou debilitou bolševického režimu a taky mrtvolnou nudou období normalizace. Teprve později jsem zjistil, že Stradický je i dobrý nástroj na psaní poezie, později i prózy, něco jako starožitné plnicí pero s mramorovanou násadkou a zlatým hrotem, a tak jsem ho začal používat jako literární pseudonym.
Proč jste pseudonym roku 2006 odložil a co se v souvislosti s tím změnilo?
Odillo se zaobíral praktickou astrologií dle Jana Kefera, sestavil si horoskop a z něj vyčetl, že zemře násilnou smrtí železem dne 26. prosince 2006. Předpovídat cizím lidem dobu smrti je neetické, sobě samotnému se to však dělat může. Tenkrát v patnácti se mi rok 2006 zdál komicky daleko, takže jsem tu zprávu přijal nadšeně. Přestal jsem ctít narozeniny a místo nich slavil smrtiny, čili výročí dne, kdy jednou zemřu. Dokonce jsem uváděl datum smrti v textu o autorovi na obálkách svých knížek: Odillo Stradický ze Strdic (1968-2006). Trochu mě štvalo, že si toho nikdo nevšímá. Nu, a pak sebou čas cuknul jak zrychlený film a zastavil se až v roce 2006. Byla to úplně jiná doba, Stradický se do ní moc nehodil a už byl velice starý a unavený. Nechal jsem jej tedy v klidu naplnit svůj předpovězený osud a od té doby žiji i píši pod svým občanským jménem. Jen ve mně občas zahlodá pochybnost: co když z těch dvou byl Stradický ten skutečný a Stančík onen fiktivní?
Spisovatelem na volné noze jste teprve pár let. Asi dvacet let jste vedle psaní pracoval jako tvůrce reklamy. Co vám tenhle obor dal a vzal?
Kromě toho, že devadesátky v reklamkám znamenaly jeden dlouhý mejdan, z něhož přinesly kruté vystřízlivění až nulté roky, jsem se v reklamě naučil samé dobré věci: psát srozumitelně, chápat lidskou psychologii a používat empatii. Taky jsem rád, že jsem se svými kolegy udělal několik dobrých reklam, jaké už nejspíš nikdo nikdy neudělá. Protože dnes místo lidí, kteří to umí, vytvářejí reklamy sami klienti a natáčejí si je doma na mobil.
Román Mlýn na mumie vám přinesl ohromný čtenářský věhlas, cenu Magnesia litera a překlady do cizích jazyků. Změnil nějak váš život?
Od té doby mě občas čtenáři poznají na veřejnosti, třeba v knihkupectví, v parku nebo v hospodě. To se mi předtím nestávalo. Na jednu stranu z toho mám radost, na druhou stranu se cítím trochu nesvůj: co kdyby mě poznali ve chvíli, kdy bych byl právě změněn k nepoznání? Takové otázky mi nedají spát…
Knížka Mrkev ho vcucla pod zem je, nemýlím-li se, vaše první knížka pro děti. Vyšla roku 2013 a od té doby píšete pro děti soustavně. Jak se to stalo?
Mrkev jsem původně napsal pro své dvě dcery. Dnes už to jsou mladé dámy, ale tenkrát to ještě byly děti. Nechtěly číst, potvůrky, pořád by jenom pařily počítačové hry. Snažil jsem se je přesvědčit, že knihy jsou mnohem lepší, protože s nimi čtenář prožije úžasná dobrodružství ve vlastní fantazii. Holky však namítaly, že v počítačové hře mohou dělat, co chtějí, kdežto v knize je příběh předem daný. Napsal jsem tedy pro ně knihu, kde je na konci každé kapitoly hádanka provázaná s dějem. Za vyluštění každé hádanky čtenář dostává hvězdičky, tím víc, čím je hádanka těžší. Nasbírané hvězdičky pak může vyměnit za jeden ze tří různých konců: zdatní luštiči obdrží ten nejdelší a nejkrásnější konec, luštiči průměrní dostanou konec prostřední a ten, kdo vyluštil málo nebo nic, se musí spokojit s nejkratším a taky nejobyčejnějším koncem. Jak už to tak chodí, doma není nikdo prorokem, takže mé dcery si Mrkev nikdy nepřečetly. Cizím se ale líbila, takže jsem začal vymýšlet další dětské knížky a dnes už píši pro děti víc titulů než pro dospělé.
Jak se narodil Jezevec Chrujda?
Postavu jezevce vymyslela paní Ivana Pecháčková, majitelka nakladatelství Meander. Postupovala vylučovací metodou: hledala zvířátko, které dosud nebylo hrdinou žádné knihy pro děti. Přitom zjistila, že většina normálních živočichů už je obsazená, a ti zbylí jsou většinou slizcí, jedovatí nebo cizopasní. K podobnému závěru kdysi došel i Zdeněk Miler a ze zoufalství vytvořil dnes světoznámého krtečka, ovšem za cenu zásadní idealizace. Kdo někdy viděl živého (nebo přejetého) krtka, bude se mnou jistě souhlasit, že hnusnějšího tvora těžko pohledat. Ty odporné pracky nebo výrůstky na čumáku! Ivanka se ovšem nevzdala a nakonec narazila na jezevce, tvora sice poněkud samotářského, zato však čistotného a opatřeného apartním kožíškem. Pak zadala několika autorům ze stáje Meanderu, aby napsali o jezevci pohádku. A pohádky dala přečíst dětem. Děti pravily, že nejvíce se jim líbí ta moje, a tak jsem dostal jezevce na starosti já. Shrnuto: Ivana vymyslela jezevce, já ho pojmenoval Chrujda a vymyslel jeho příběhy, definitivní podobu mu dala moje milovaná výtvarnice Lucie Dvořáková.
Co jste rád četl jako dítě a co čtete dnes?
Jako dítě jsem knihy doslova hltal, ve věku kolem deseti let jsem se dostal na rychlost jedné přečtené knihy za den. Zbožňoval jsem dobrodružné romány Julese Vernea. Zato jsem bytostně nesnášel Karla Maye, protivného mentora pangermánských ctností. O něco později jsem přešel na Ludvíka Součka, který mimochodem napsal též jednu jedinou knihu pro dospělé s názvem Zájem galaxie, dnes téměř zapomenutý útlý svazek brilantních sci-fi povídek z roku 1973. Vřele doporučuji! Vynikající byl též vizionář Jan Matzal–Troska, hlavně jeho protektorátní trilogie Zápas s nebem, v níž tři čeští kamarádi poletují po sluneční soustavě v kosmické lodi, poháněné velmi environmentálně elektřinou. Asi ve třinácti jsem plynule přešel na Franze Kafku, jehož dodnes považuji za znamenitého autora pro mládež. Kafku vystřídalo již zmíněné období dekadentních básníků. A v dospělosti formovala můj literární svět zejména trojice knih: Comte de Lautréamont – Zpěvy Maldororovy, Jorge Luis Borges – Fikce, Frank Herbert – Duna. Dnes už bohužel čtu jenom v tramvajích, protože jinak nemám pro samé psaní na čtení čas.
Dočetla jsem se, že jste zakladatelem a veleknězem církve Ardor. Tohle pro mne úplně neznámé slovo máte i v mailové adrese. Poučíte mě?
Slovo ardor znamená latinsky žár či zápal, a to ve smyslu fyzickém i spirituálním. Osobně se považuji za křesťana, římského katolíka, ale vůbec se mi nelíbí, jakým směrem církev sešla z cesty po prvním a zejména druhém vatikánském koncilu. Navíc věřím tomu, že víra v Boha potřebuje naplnit gnosticismem a kvantovou mechanikou. Ne ufňukaností a kýčovitým humanismem, jimiž ji nafukuje současné vedení. Jak známo, každá změna čehokoliv vede jen k horšímu. Proto jsem si založil svou vlastní církev a dal jí ono krásné jméno Ardor. Ardor má toho času několik vyznavačů, ve vzácných chvilkách volna sepisuji Bibli Ardoru, ale zoufale nám chybí mučedníci, kteří jsou základním předpokladem úspěšného šíření každé církve.
Na stránkách Martina Reinera jste označen jako zastánce obnovy feudalismu. Proč?
Na základě studia historie i životních zkušeností si myslím, a události posledních dnů mne v tom jen utvrzují, že většina lidí dává přednost pořádku a bezpečí před svobodou a odpovědností za své činy. Na tom není nic zlého. Špatné je, že od začátku novověku se evropská civilizace vydala směrem k dnešnímu systému takzvané zastupitelské demokracie, v němž lidé svoji svobodu prodávají politickým stranám výměnou za hmotné požitky. Konzumní společnost drancuje nejen přírodní, ale hlavně duchovní zdroje naší planety. Ve středověku žili obyčejní lidé v bídě, ale pokud jim právě nájezdníci nerubali hlavy, byli celkem šťastní. Uměli se radovat z maličkostí, věřili, že svět má řád a smrtí to nekončí. Dnes žijí obyčejní lidé v nadbytku. Čím více všeho mají, tím více všeho chtějí mít. Bojí se smrti, protože na onen svět se nedá jet autem. Je-li toto pokrok, budu raději konzervativcem.
Moc děkuji za rozhovor a ještě víc za knížku.
Děkuji za inspirativní otázky a pěkně zdravím všechny čtenáře i posluchače.
Smím prosit?
Rád si s vámi zastančím…
Dlouho jste působil pod pseudonymem Odillo Stadický ze Strdic. Kde se to jméno vzalo a jaký člověk se do něj oblékal?
Svoje alter ego jsem zkonstruoval už v patnácti letech, někdy na podzim roku 1983. Chodil jsem tenkrát na gymnázium v Hradci Králové, hltal jsem dekadentní básně, hlavně Jiřího Karáska ze Lvovic a zahrával si s magií. Morózní aristokrat Odillo byl především moje osobní karanténa před všudypřítomnou debilitou bolševického režimu a taky mrtvolnou nudou období normalizace. Teprve později jsem zjistil, že Stradický je i dobrý nástroj na psaní poezie, později i prózy, něco jako starožitné plnicí pero s mramorovanou násadkou a zlatým hrotem, a tak jsem ho začal používat jako literární pseudonym.
Proč jste pseudonym roku 2006 odložil a co se v souvislosti s tím změnilo?
Odillo se zaobíral praktickou astrologií dle Jana Kefera, sestavil si horoskop a z něj vyčetl, že zemře násilnou smrtí železem dne 26. prosince 2006. Předpovídat cizím lidem dobu smrti je neetické, sobě samotnému se to však dělat může. Tenkrát v patnácti se mi rok 2006 zdál komicky daleko, takže jsem tu zprávu přijal nadšeně. Přestal jsem ctít narozeniny a místo nich slavil smrtiny, čili výročí dne, kdy jednou zemřu. Dokonce jsem uváděl datum smrti v textu o autorovi na obálkách svých knížek: Odillo Stradický ze Strdic (1968-2006). Trochu mě štvalo, že si toho nikdo nevšímá. Nu, a pak sebou čas cuknul jak zrychlený film a zastavil se až v roce 2006. Byla to úplně jiná doba, Stradický se do ní moc nehodil a už byl velice starý a unavený. Nechal jsem jej tedy v klidu naplnit svůj předpovězený osud a od té doby žiji i píši pod svým občanským jménem. Jen ve mně občas zahlodá pochybnost: co když z těch dvou byl Stradický ten skutečný a Stančík onen fiktivní?
Spisovatelem na volné noze jste teprve pár let. Asi dvacet let jste vedle psaní pracoval jako tvůrce reklamy. Co vám tenhle obor dal a vzal?
Kromě toho, že devadesátky v reklamkám znamenaly jeden dlouhý mejdan, z něhož přinesly kruté vystřízlivění až nulté roky, jsem se v reklamě naučil samé dobré věci: psát srozumitelně, chápat lidskou psychologii a používat empatii. Taky jsem rád, že jsem se svými kolegy udělal několik dobrých reklam, jaké už nejspíš nikdo nikdy neudělá. Protože dnes místo lidí, kteří to umí, vytvářejí reklamy sami klienti a natáčejí si je doma na mobil.
Román Mlýn na mumie vám přinesl ohromný čtenářský věhlas, cenu Magnesia litera a překlady do cizích jazyků. Změnil nějak váš život?
Od té doby mě občas čtenáři poznají na veřejnosti, třeba v knihkupectví, v parku nebo v hospodě. To se mi předtím nestávalo. Na jednu stranu z toho mám radost, na druhou stranu se cítím trochu nesvůj: co kdyby mě poznali ve chvíli, kdy bych byl právě změněn k nepoznání? Takové otázky mi nedají spát…
Knížka Mrkev ho vcucla pod zem je, nemýlím-li se, vaše první knížka pro děti. Vyšla roku 2013 a od té doby píšete pro děti soustavně. Jak se to stalo?
Mrkev jsem původně napsal pro své dvě dcery. Dnes už to jsou mladé dámy, ale tenkrát to ještě byly děti. Nechtěly číst, potvůrky, pořád by jenom pařily počítačové hry. Snažil jsem se je přesvědčit, že knihy jsou mnohem lepší, protože s nimi čtenář prožije úžasná dobrodružství ve vlastní fantazii. Holky však namítaly, že v počítačové hře mohou dělat, co chtějí, kdežto v knize je příběh předem daný. Napsal jsem tedy pro ně knihu, kde je na konci každé kapitoly hádanka provázaná s dějem. Za vyluštění každé hádanky čtenář dostává hvězdičky, tím víc, čím je hádanka těžší. Nasbírané hvězdičky pak může vyměnit za jeden ze tří různých konců: zdatní luštiči obdrží ten nejdelší a nejkrásnější konec, luštiči průměrní dostanou konec prostřední a ten, kdo vyluštil málo nebo nic, se musí spokojit s nejkratším a taky nejobyčejnějším koncem. Jak už to tak chodí, doma není nikdo prorokem, takže mé dcery si Mrkev nikdy nepřečetly. Cizím se ale líbila, takže jsem začal vymýšlet další dětské knížky a dnes už píši pro děti víc titulů než pro dospělé.
Jak se narodil Jezevec Chrujda?
Postavu jezevce vymyslela paní Ivana Pecháčková, majitelka nakladatelství Meander. Postupovala vylučovací metodou: hledala zvířátko, které dosud nebylo hrdinou žádné knihy pro děti. Přitom zjistila, že většina normálních živočichů už je obsazená, a ti zbylí jsou většinou slizcí, jedovatí nebo cizopasní. K podobnému závěru kdysi došel i Zdeněk Miler a ze zoufalství vytvořil dnes světoznámého krtečka, ovšem za cenu zásadní idealizace. Kdo někdy viděl živého (nebo přejetého) krtka, bude se mnou jistě souhlasit, že hnusnějšího tvora těžko pohledat. Ty odporné pracky nebo výrůstky na čumáku! Ivanka se ovšem nevzdala a nakonec narazila na jezevce, tvora sice poněkud samotářského, zato však čistotného a opatřeného apartním kožíškem. Pak zadala několika autorům ze stáje Meanderu, aby napsali o jezevci pohádku. A pohádky dala přečíst dětem. Děti pravily, že nejvíce se jim líbí ta moje, a tak jsem dostal jezevce na starosti já. Shrnuto: Ivana vymyslela jezevce, já ho pojmenoval Chrujda a vymyslel jeho příběhy, definitivní podobu mu dala moje milovaná výtvarnice Lucie Dvořáková.
Co jste rád četl jako dítě a co čtete dnes?
Jako dítě jsem knihy doslova hltal, ve věku kolem deseti let jsem se dostal na rychlost jedné přečtené knihy za den. Zbožňoval jsem dobrodružné romány Julese Vernea. Zato jsem bytostně nesnášel Karla Maye, protivného mentora pangermánských ctností. O něco později jsem přešel na Ludvíka Součka, který mimochodem napsal též jednu jedinou knihu pro dospělé s názvem Zájem galaxie, dnes téměř zapomenutý útlý svazek brilantních sci-fi povídek z roku 1973. Vřele doporučuji! Vynikající byl též vizionář Jan Matzal–Troska, hlavně jeho protektorátní trilogie Zápas s nebem, v níž tři čeští kamarádi poletují po sluneční soustavě v kosmické lodi, poháněné velmi environmentálně elektřinou. Asi ve třinácti jsem plynule přešel na Franze Kafku, jehož dodnes považuji za znamenitého autora pro mládež. Kafku vystřídalo již zmíněné období dekadentních básníků. A v dospělosti formovala můj literární svět zejména trojice knih: Comte de Lautréamont – Zpěvy Maldororovy, Jorge Luis Borges – Fikce, Frank Herbert – Duna. Dnes už bohužel čtu jenom v tramvajích, protože jinak nemám pro samé psaní na čtení čas.
Dočetla jsem se, že jste zakladatelem a veleknězem církve Ardor. Tohle pro mne úplně neznámé slovo máte i v mailové adrese. Poučíte mě?
Slovo ardor znamená latinsky žár či zápal, a to ve smyslu fyzickém i spirituálním. Osobně se považuji za křesťana, římského katolíka, ale vůbec se mi nelíbí, jakým směrem církev sešla z cesty po prvním a zejména druhém vatikánském koncilu. Navíc věřím tomu, že víra v Boha potřebuje naplnit gnosticismem a kvantovou mechanikou. Ne ufňukaností a kýčovitým humanismem, jimiž ji nafukuje současné vedení. Jak známo, každá změna čehokoliv vede jen k horšímu. Proto jsem si založil svou vlastní církev a dal jí ono krásné jméno Ardor. Ardor má toho času několik vyznavačů, ve vzácných chvilkách volna sepisuji Bibli Ardoru, ale zoufale nám chybí mučedníci, kteří jsou základním předpokladem úspěšného šíření každé církve.
Na stránkách Martina Reinera jste označen jako zastánce obnovy feudalismu. Proč?
Na základě studia historie i životních zkušeností si myslím, a události posledních dnů mne v tom jen utvrzují, že většina lidí dává přednost pořádku a bezpečí před svobodou a odpovědností za své činy. Na tom není nic zlého. Špatné je, že od začátku novověku se evropská civilizace vydala směrem k dnešnímu systému takzvané zastupitelské demokracie, v němž lidé svoji svobodu prodávají politickým stranám výměnou za hmotné požitky. Konzumní společnost drancuje nejen přírodní, ale hlavně duchovní zdroje naší planety. Ve středověku žili obyčejní lidé v bídě, ale pokud jim právě nájezdníci nerubali hlavy, byli celkem šťastní. Uměli se radovat z maličkostí, věřili, že svět má řád a smrtí to nekončí. Dnes žijí obyčejní lidé v nadbytku. Čím více všeho mají, tím více všeho chtějí mít. Bojí se smrti, protože na onen svět se nedá jet autem. Je-li toto pokrok, budu raději konzervativcem.
Moc děkuji za rozhovor a ještě víc za knížku.
Děkuji za inspirativní otázky a pěkně zdravím všechny čtenáře i posluchače.
Jana Pithartová
