VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
ČETBA ZA ČASŮ KORONY S MARKÉTOU HEJKALOVOU
Markéta Hejkalová (narozena roku 1960) je překladatelka, spisovatelka a nakladatelka. V roce 1991 založila Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě a je jeho ředitelkou. S manželem Martinem Hejkalem založili nakladatelství Hejkal. V devadesátých letech působila tři roky jako konzulka a kulturní atašé na českém velvyslanectví v Helsinkách. Překládá z finštiny, mimo jiné vytvořila řadu moderních překladů děl Miky Waltariho a napsala jeho vůbec první monografii na světě. Píše romány Kouzelník z Pekingu, Rudé paprsky severního slunce či Měj mě rád/a… a napsala také několik pohádek, z nichž jsme dvě vybrali k naší četbě dětem: Hejkal se nesmí bát a Kdo se ztratil na veletrhu.
Markéto, obě pohádky jsi mi poslala se zmínkou, že se nám asi nebudou hodit, protože jsou spjaty s Havlíčkovým Brodem. Ale on není od Pardubic daleko, Vysočinu každý aspoň trochu zná a hlavně v obou pohádkách hraje roli četba a knížky. Z jakého popudu vznikly?
První pohádka či povídka, Hejkal se nesmí bát, vznikla přímo na „objednávku“ Krajské knihovny Vysočiny. Já jsem napsala text a knihovna k němu pak vyhlásila ilustrační soutěž pro děti všech věkových kategorií. Vznikla pak krásná knížka s ilustracemi více než 80 dětí-ilustrátorů.
Druhou, Kdo se ztratil na veletrhu, jsem navrhla knihovně já, protože by se mi moc líbilo, kdyby vyšla k jubilejnímu 30. Podzimnímu knižnímu veletrhu. Knihovna se ale zrovna letos bude stěhovat do nové budovy (což je v pohádce také zmíněno) a na organizování soutěže by už knihovnice neměly energii. A mezitím přišla pandemie, tak kdoví, jak by to dopadlo. Ale třeba se soutěž a knížka podaří příští rok.
Obě pohádky jsou tedy hodně vázané k Havlíčkovu Brodu, k Lipnici, ke knihovně, ke knižnímu veletrhu... což místní děti znají, ale ty odjinud třeba tolik ne, proto jsem před nimi „varovala“. Ale pokud se budou líbit i dětem v Pardubicích, budu jenom ráda.
Co všechno zahrnuje práce ředitelky knižního veletrhu?
Ředitelka je ta nejvyšší, nemá žádné nadřízené – ale v mém případě ani podřízené, takže všechno, co rozhodnu, musím taky udělat: pozvat vystavovatele, sestavit doprovodný program, zařídit plakáty, propagaci na sociálních sítích... prostě zařídit, aby všechno klaplo, včetně takových zdánlivých maličkostí, aby každý měl kde zaparkovat, aby si návštěvníci měli kde dát dobrou kávu.
Jak se veletrh proměňuje v proudu času?
Jistě by se nějaké změny našly – například ta, že všichni trošičku stárneme, nebo – vážněji, že už skoro všechno vyřizuji e-mailem, nikoli papírovou poštou, ale ta základní myšlenka zůstává: veletrh je místo, odkud se knihy vydávají na cestu do světa. Nakladatelé je prodávají, spisovatelé z nich čtou, mluví o nich a tím je propagují a knihkupci, knihovníci a čtenáři si je kupují.
Prosím, představ rámcově nakladatelství Hejkal.
Jsme malé rodinné nakladatelství a vydáváme hlavně beletrii. Českou (vydávali jsme Jiřího Stránského, moji maminku Hanu Pražákovou, moje knížky), finskou (hlavně mé překlady Miky Waltariho a Arta Paasilinny), teď chystáme i velice zajímavé rakouské historické detektivky Andrease Pittlera.
V čem spočívá tvoje a manželova nakladatelská práce?
Já se věnuji textu, manžel výtvarné podobě knih, o obchod a marketing se dělíme – většinou spolupracujeme ku prospěchu věci, ale někdy také bouřlivě diskutujeme, což by někdo nezasvěcený mohl považovat dokonce i za hádku. Ale už spolu knihy vydáváme skoro třicet let a žijeme spolu ještě déle, tak ty hádky nejsou nijak zásadní.
Proč sis jako svůj druhý jazyk vybrala právě finštinu?
To je rodinná historie. Můj tatínek tam kdysi rok žil a pro mě se Finsko stalo vysněnou pohádkovou zemí, o níž jsem se chtěla dozvědět něco víc.
Co nebo kdo kromě tebe rozhoduje o tom, jakou knihu přeložíš?
Nikdo... leda zdravý rozum. Při rozhodování o překladech zvažuju – na rozdíl od psaní – hodně i praktickou stránku věci: jestli kniha má šanci zaujmout české čtenáře, jestli mám dost času, energie a chuti zrovna tuhle knihu překládat, jestli nemají majitelé autorských práv, což jsou většinou agentury, přemrštěné požadavky atd.
Jsi i při všem, co již bylo řečeno, autorkou asi deseti románů. Kde bereš čas a co ti přináší inspiraci?
Psaní je pro mě důležité, proto si čas najít chci a musím. Inspirace je všude kolem mne. Pořád si zapisuju motivy, které mě napadnou, některé se pak promění v povídku, jiné v rozhlasový sloupek, některé v knihu. Ale chci zdůraznit, že inspirace nestačí, to je jenom začátek. Nápad, a ten je pak třeba převést do slov, vět, odstavců, stránek a kapitol.
Co zrovna teď překládáš a co píšeš?
Teď zrovna nepřekládám nic, ale k 30. Podzimnímu knižnímu veletrhu připravuju knihu 30 povídek 30 autorek a autorů, kteří na veletrhu v různých letech četli. Původně se měla jmenovat Země úsměvů (stejně jako motto veletrhu), ale vzhledem k tomu, že kniha vzniká v situaci, kdy úsměvy skoro nevidíme, protože jsou skryté za rouškami, se možná bude jmenovat Země skrytých úsměvů.
Ale hlavně píšu román, který částečně vychází ze skutečných událostí, rodinná historie – ale víc prozradit nemůžu, doufám, že si ho lidé už brzy (tím ovšem myslím nejdříve za rok) budou moct a chtít přečíst.
Markéto, děkujeme ti nejen za tvé pohádky, ale i za knihu tvé maminky Hany Pražákové Nadějí tu žijem, ze které jsme natočili výběrovou četbu. Já děkuji za zajímavý rozhovor a přeju tobě i manželovi Martinovi zdar ve všem konání a co nejvíc úsměvů, které snad už zase uvidíme.
Markéto, obě pohádky jsi mi poslala se zmínkou, že se nám asi nebudou hodit, protože jsou spjaty s Havlíčkovým Brodem. Ale on není od Pardubic daleko, Vysočinu každý aspoň trochu zná a hlavně v obou pohádkách hraje roli četba a knížky. Z jakého popudu vznikly?
První pohádka či povídka, Hejkal se nesmí bát, vznikla přímo na „objednávku“ Krajské knihovny Vysočiny. Já jsem napsala text a knihovna k němu pak vyhlásila ilustrační soutěž pro děti všech věkových kategorií. Vznikla pak krásná knížka s ilustracemi více než 80 dětí-ilustrátorů.
Druhou, Kdo se ztratil na veletrhu, jsem navrhla knihovně já, protože by se mi moc líbilo, kdyby vyšla k jubilejnímu 30. Podzimnímu knižnímu veletrhu. Knihovna se ale zrovna letos bude stěhovat do nové budovy (což je v pohádce také zmíněno) a na organizování soutěže by už knihovnice neměly energii. A mezitím přišla pandemie, tak kdoví, jak by to dopadlo. Ale třeba se soutěž a knížka podaří příští rok.
Obě pohádky jsou tedy hodně vázané k Havlíčkovu Brodu, k Lipnici, ke knihovně, ke knižnímu veletrhu... což místní děti znají, ale ty odjinud třeba tolik ne, proto jsem před nimi „varovala“. Ale pokud se budou líbit i dětem v Pardubicích, budu jenom ráda.
Co všechno zahrnuje práce ředitelky knižního veletrhu?
Ředitelka je ta nejvyšší, nemá žádné nadřízené – ale v mém případě ani podřízené, takže všechno, co rozhodnu, musím taky udělat: pozvat vystavovatele, sestavit doprovodný program, zařídit plakáty, propagaci na sociálních sítích... prostě zařídit, aby všechno klaplo, včetně takových zdánlivých maličkostí, aby každý měl kde zaparkovat, aby si návštěvníci měli kde dát dobrou kávu.
Jak se veletrh proměňuje v proudu času?
Jistě by se nějaké změny našly – například ta, že všichni trošičku stárneme, nebo – vážněji, že už skoro všechno vyřizuji e-mailem, nikoli papírovou poštou, ale ta základní myšlenka zůstává: veletrh je místo, odkud se knihy vydávají na cestu do světa. Nakladatelé je prodávají, spisovatelé z nich čtou, mluví o nich a tím je propagují a knihkupci, knihovníci a čtenáři si je kupují.
Prosím, představ rámcově nakladatelství Hejkal.
Jsme malé rodinné nakladatelství a vydáváme hlavně beletrii. Českou (vydávali jsme Jiřího Stránského, moji maminku Hanu Pražákovou, moje knížky), finskou (hlavně mé překlady Miky Waltariho a Arta Paasilinny), teď chystáme i velice zajímavé rakouské historické detektivky Andrease Pittlera.
V čem spočívá tvoje a manželova nakladatelská práce?
Já se věnuji textu, manžel výtvarné podobě knih, o obchod a marketing se dělíme – většinou spolupracujeme ku prospěchu věci, ale někdy také bouřlivě diskutujeme, což by někdo nezasvěcený mohl považovat dokonce i za hádku. Ale už spolu knihy vydáváme skoro třicet let a žijeme spolu ještě déle, tak ty hádky nejsou nijak zásadní.
Proč sis jako svůj druhý jazyk vybrala právě finštinu?
To je rodinná historie. Můj tatínek tam kdysi rok žil a pro mě se Finsko stalo vysněnou pohádkovou zemí, o níž jsem se chtěla dozvědět něco víc.
Co nebo kdo kromě tebe rozhoduje o tom, jakou knihu přeložíš?
Nikdo... leda zdravý rozum. Při rozhodování o překladech zvažuju – na rozdíl od psaní – hodně i praktickou stránku věci: jestli kniha má šanci zaujmout české čtenáře, jestli mám dost času, energie a chuti zrovna tuhle knihu překládat, jestli nemají majitelé autorských práv, což jsou většinou agentury, přemrštěné požadavky atd.
Jsi i při všem, co již bylo řečeno, autorkou asi deseti románů. Kde bereš čas a co ti přináší inspiraci?
Psaní je pro mě důležité, proto si čas najít chci a musím. Inspirace je všude kolem mne. Pořád si zapisuju motivy, které mě napadnou, některé se pak promění v povídku, jiné v rozhlasový sloupek, některé v knihu. Ale chci zdůraznit, že inspirace nestačí, to je jenom začátek. Nápad, a ten je pak třeba převést do slov, vět, odstavců, stránek a kapitol.
Co zrovna teď překládáš a co píšeš?
Teď zrovna nepřekládám nic, ale k 30. Podzimnímu knižnímu veletrhu připravuju knihu 30 povídek 30 autorek a autorů, kteří na veletrhu v různých letech četli. Původně se měla jmenovat Země úsměvů (stejně jako motto veletrhu), ale vzhledem k tomu, že kniha vzniká v situaci, kdy úsměvy skoro nevidíme, protože jsou skryté za rouškami, se možná bude jmenovat Země skrytých úsměvů.
Ale hlavně píšu román, který částečně vychází ze skutečných událostí, rodinná historie – ale víc prozradit nemůžu, doufám, že si ho lidé už brzy (tím ovšem myslím nejdříve za rok) budou moct a chtít přečíst.
Markéto, děkujeme ti nejen za tvé pohádky, ale i za knihu tvé maminky Hany Pražákové Nadějí tu žijem, ze které jsme natočili výběrovou četbu. Já děkuji za zajímavý rozhovor a přeju tobě i manželovi Martinovi zdar ve všem konání a co nejvíc úsměvů, které snad už zase uvidíme.
Jana Pithartová
