VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
ČETBA ZA ČASŮ KORONY S ESTER STAROU
Autorka Ester Stará je profesí speciální pedagožka a logopedka zaměstnaná ve Smysluplné škole v pražském Karlíně, která se soustředí na začlenění dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, mezi něž patří děti se specifickými poruchami učení, děti s handicapem a také cizinci. Vedle této vysoce specializované profese se věnuje psaní knih pro děti. Pohádky A pak se to stalo! a Šedík a Bubi získaly od Internationale Jugendbibliothek v Mnichově ocenění White Raven, knížka Chrochtík a Kvikalka na cestě za blýskavým prasátkem byla oceněna Zlatou stuhou. Novelka Největší přání, kterou jsme zařadili do naší Četby za časů korony, vznikla ze spolupráce se vzdělávacím programem Varianty organizace Člověk v tísni a ilustrátorkou Danielou Olejníkovou. Prostřednictvím putování plyšového koníka z Asie do Evropy se v ní děti seznamují s otázkami současnosti, jako je jinakost, výroba hraček, námořní doprava, konzum, migrace či přátelství. K tématům byly vytvořeny lekce pro výuku na 1. stupni základní školy, které lze využít v různých vyučovacích předmětech, ale i doma, a zároveň pomáhají dětem rozvíjet čtenářskou gramotnost a kritické myšlení. Kniha byla oceněna cenou EDUína 2019.
Ester, jak se v tvé práci navzájem ovlivňují profese a psaní knížek a co k tobě přišlo dřív?
Velmi se ovlivňují. S dětmi jsem denně, a tak mám docela přehled, co řeší, co je zrovna v kurzu, jaké mají zájmy, ale třeba i starosti či trápení. A s nadšením taky pozoruju, jak se vyvíjí jejich mluva, jaké používají výrazivo.
I když mě psaní vždycky bavilo, nejprve jsem se vrhla na pedagogickou dráhu a první knížky přišly až s prvními zkušenostmi.
Naše četba dětem bohužel nemůže zprostředkovat nádherné obrázky Daniely Olejníkové, ale možná je přiměje si knížku s nimi koupit. Ostatně ilustrace hrají ve tvých knihách vždy velikou roli a pocházejí od vynikajících výtvarníků. Jakým způsobem je objevuješ?
Je pravda, že si každý text hodně vizualizuju a pak pečlivě hledám ilustrátora, který naplní moji představu a navíc knize přidá ještě něco svého. Hledání vhodného ilustrátora je nedílná součást vzniku knihy. Kdyby měla mít kniha špatné ilustrace, ať radši nevznikne.
Jsem samozřejmě ve výhodě, protože můj muž je ilustrátor Milan Starý. Často spolupracujeme. Je skvělé mít možnost být u toho, když obrázky vznikají. Nejsem si jistá, jestli si to myslí i manžel, protože mu do práce dost mluvím.
Každé knize ale sluší něco jiného. Proto sleduju naši a slovenskou ilustrátorskou scénu, vždycky si někoho vysním a jsem nadšená, když na spolupráci kývne. Sejdeme se a já se snažím vysvětlit svůj záměr. Zůstáváme v kontaktu, obvykle ilustrace průběžně konzultujeme. Tohle mě opravdu moc baví!
Jak došlo ke spolupráci se vzdělávacím programem Varianty?
Iniciátorkou projektu je Veronika Endrštová, se kterou jsem se potkala ve stejné skupině na semináři zaměřeném na osobnostní typologii. Slovo dalo slovo, ona mi představila svůj záměr a zanedlouho jsem seděla ve Variantách na schůzce expertního týmu, který mi předestřel myšlenkovou mapu. Ze tří klíčových slov, myslím, že to byla doprava, dárek a voda, se větvily stovky dalších nápadů, kterými jsem se měla inspirovat a propojit je do příběhu, který by oslovil děti a pobídl je k zamýšlení o globálních otázkách. Tak vznikl příběh modrého koníka.
Chystáte společně něco nového?
Momentálně ne, ale víme o sobě.
Jak jakožto zaměstnaná speciální pedagožka a matka nacházíš čas na psaní?
První knížky vznikaly na mateřských dovolených, ty další pak většinou o letních prázdninách, kdy si vždycky vyblokuju čas na soustředěnou práci – to píšu. Během školního roku jsem ve střehu, jestli nepřijde nějaký nápad, nebo řeším další knižní nezbytnosti – potkávám se s nakladateli, ilustrátory, grafiky, redaktory… Ale taky jezdím na besedy za čtenáři, což je pro mě důležitá zpětná vazba.
Jak se do veškeré tvé práce promítla nová celospolečenská situace způsobená koronavirem?
Myslela jsem si, že budu mít spoustu času na psaní. Omyl. Distanční vzdělávání mě nutí hledat nové postupy, synové se sice už zvládnou učit sami, ale dohled je nezbytný, navíc pořád jedí.
S manželem jsme se podíleli na výzvě Památníku národního písemnictví. Jmenuje se Karantéňan a vybízí děti, aby si všímaly hrdinů kolem nás v době pandemie a psaly (a ilustrovaly) o nich příběhy.
Takže přináší také inspiraci?
Ano, určitě. Člověk si intenzivněji uvědomí, co samozřejmě ví, ale nedbá. Že si má vážit každého dne. Pak žasne, jak se ve světle koronakrize mění drobné radosti ve veliké, jak smutné věci dají vyniknout těm veselým. Bylo k tomu ale nezbytné, aby se plynutí času trochu zpomalilo. Myslím, že tohle téma se mi ještě někde objeví.
Jakou novou knížku teď chystáš?
Pracuju na Velké knize pocitů. Měla by to být encyklopedie pro prvostupňové školáky. A s manželem připravujeme leporelo pro nejmenší s názvem Aport, Fousku! Taková knížka o radosti.
Moc děkujeme za krásnou knížku a zajímavý rozhovor. Přeju ti zdar, zdraví a stále tak jasnou mysl.
Ester, jak se v tvé práci navzájem ovlivňují profese a psaní knížek a co k tobě přišlo dřív?
Velmi se ovlivňují. S dětmi jsem denně, a tak mám docela přehled, co řeší, co je zrovna v kurzu, jaké mají zájmy, ale třeba i starosti či trápení. A s nadšením taky pozoruju, jak se vyvíjí jejich mluva, jaké používají výrazivo.
I když mě psaní vždycky bavilo, nejprve jsem se vrhla na pedagogickou dráhu a první knížky přišly až s prvními zkušenostmi.
Naše četba dětem bohužel nemůže zprostředkovat nádherné obrázky Daniely Olejníkové, ale možná je přiměje si knížku s nimi koupit. Ostatně ilustrace hrají ve tvých knihách vždy velikou roli a pocházejí od vynikajících výtvarníků. Jakým způsobem je objevuješ?
Je pravda, že si každý text hodně vizualizuju a pak pečlivě hledám ilustrátora, který naplní moji představu a navíc knize přidá ještě něco svého. Hledání vhodného ilustrátora je nedílná součást vzniku knihy. Kdyby měla mít kniha špatné ilustrace, ať radši nevznikne.
Jsem samozřejmě ve výhodě, protože můj muž je ilustrátor Milan Starý. Často spolupracujeme. Je skvělé mít možnost být u toho, když obrázky vznikají. Nejsem si jistá, jestli si to myslí i manžel, protože mu do práce dost mluvím.
Každé knize ale sluší něco jiného. Proto sleduju naši a slovenskou ilustrátorskou scénu, vždycky si někoho vysním a jsem nadšená, když na spolupráci kývne. Sejdeme se a já se snažím vysvětlit svůj záměr. Zůstáváme v kontaktu, obvykle ilustrace průběžně konzultujeme. Tohle mě opravdu moc baví!
Jak došlo ke spolupráci se vzdělávacím programem Varianty?
Iniciátorkou projektu je Veronika Endrštová, se kterou jsem se potkala ve stejné skupině na semináři zaměřeném na osobnostní typologii. Slovo dalo slovo, ona mi představila svůj záměr a zanedlouho jsem seděla ve Variantách na schůzce expertního týmu, který mi předestřel myšlenkovou mapu. Ze tří klíčových slov, myslím, že to byla doprava, dárek a voda, se větvily stovky dalších nápadů, kterými jsem se měla inspirovat a propojit je do příběhu, který by oslovil děti a pobídl je k zamýšlení o globálních otázkách. Tak vznikl příběh modrého koníka.
Chystáte společně něco nového?
Momentálně ne, ale víme o sobě.
Jak jakožto zaměstnaná speciální pedagožka a matka nacházíš čas na psaní?
První knížky vznikaly na mateřských dovolených, ty další pak většinou o letních prázdninách, kdy si vždycky vyblokuju čas na soustředěnou práci – to píšu. Během školního roku jsem ve střehu, jestli nepřijde nějaký nápad, nebo řeším další knižní nezbytnosti – potkávám se s nakladateli, ilustrátory, grafiky, redaktory… Ale taky jezdím na besedy za čtenáři, což je pro mě důležitá zpětná vazba.
Jak se do veškeré tvé práce promítla nová celospolečenská situace způsobená koronavirem?
Myslela jsem si, že budu mít spoustu času na psaní. Omyl. Distanční vzdělávání mě nutí hledat nové postupy, synové se sice už zvládnou učit sami, ale dohled je nezbytný, navíc pořád jedí.
S manželem jsme se podíleli na výzvě Památníku národního písemnictví. Jmenuje se Karantéňan a vybízí děti, aby si všímaly hrdinů kolem nás v době pandemie a psaly (a ilustrovaly) o nich příběhy.
Takže přináší také inspiraci?
Ano, určitě. Člověk si intenzivněji uvědomí, co samozřejmě ví, ale nedbá. Že si má vážit každého dne. Pak žasne, jak se ve světle koronakrize mění drobné radosti ve veliké, jak smutné věci dají vyniknout těm veselým. Bylo k tomu ale nezbytné, aby se plynutí času trochu zpomalilo. Myslím, že tohle téma se mi ještě někde objeví.
Jakou novou knížku teď chystáš?
Pracuju na Velké knize pocitů. Měla by to být encyklopedie pro prvostupňové školáky. A s manželem připravujeme leporelo pro nejmenší s názvem Aport, Fousku! Taková knížka o radosti.
Moc děkujeme za krásnou knížku a zajímavý rozhovor. Přeju ti zdar, zdraví a stále tak jasnou mysl.
Jana Pithartová
